Alecova volba || Elliina Volba

Twenty-fourth Chapter

Twenty-fourth Chapter

Alec je doma a jen tiše pozoruje, jak probíhá vyšetřování. Docela si vyčítá, že dovolil, aby mu jeho Ellie někdo unesl. Sedne si do křesla a ze stolku vezme malou zarámovanou fotku Ellie. Je nešťastný, protože si konečně našel ženu, se kterou chtěl žít, vše bylo na dobré cestě, a najednou mu ji někdo vezme. Tedy alespoň trochu doufá, že byla unesena, nesnesl by pomyšlení na to, že by od něj utekla za jiným.

Probudím se hned brzy ráno, a když otevřu oči, naskytne se mi nehezký pohled na dva ozbrojené policisty. Jsou to stále ti Sheffieldští, to poznám. Převalím se na druhou stranu. „Co potřebujete, pánové?" Policisti se na sebe podívají a jeden spustí: „Za hodinu vás máme předat policistům z Broadchurch."

Vždy jsem se snažila žít svůj život správně, nevím, proč to bylo, jestli kvůli mému povolání, nebo díky mému dobrému vychování. Ještě, že už je můj děda po smrti, styděla bych se mu teď podívat do očí. Vždy říkal, jaká jsem hodná a slušná. A teď čekám, až mě odvezou k výslechu. Docela se bojím, ačkoli vím, jak výslech probíhá.

O hodinu později vejdou do mého pokoje dva policisté z Broadchurch „Ellie?" Vymění si zmatené pohledy, „Jsi to opravdu ty?" Oba je moc dobře znám, vždyť jsem s nimi pěknou řádku let pracovala. Posadím se na lůžku a je mi trochu trapně, že mě odvedou zrovna oni. „Tak asi pojedeme, cesta je dlouhá." Jeden z nich, Greg, mi nasadí pouta a odvede mě do policejního auta. Posadí mne dozadu a zamknou dveře, poté oba nastoupí dopředu.

„Co my jsme se tě nahledali." Greg se na mě ohlédne a potom už vyrazí směr Broadchurch. „Jak to myslíš?" Zeptám se nechápavě. „Jsi pohřešovaná." Zasměje se Phil, ten druhý. „Ale musíme tě vyslechnout, protože ses podílela na protizákonné činnosti."

Vezou mě přes malé vesničky, ale i větší města, jedeme lesem i po dálnici. Jedeme skoro pět hodin a mně je po cestě neskutečně zle, takže s díky přijímám igelitové sáčky od Phila a zvracím, dohromady asi šestkrát za celou cestu. „Teda holka, tobě musí být pěkně špatně." Poznamená, když mi podává poslední sáček po cestě Beaminsterem. A má pravdu, takhle špatně už mi dlouho nebylo.

Po čtvrt hodině od Beaminsteru konečně zahlédnu okrové velikány, ty naše útesy. Projíždíme celým mým rodným městem a já jen doufám, že mě v okénku policejního auta nikdo nezahlédne. S utrápeným pohledem vystoupím z auta a Phil se při pohledu na mě musí zasmát, „Hlavu vzhůru, Millerová, jen se naobědvám a potom si tě vyslechnu."

Tak se tedy ocitnu ve vyšetřovací vazbě a ten drzoun se jde naobědvat. Sama už mám příšerný hlad, protože jsem měla naposledy snídani a nyní jsou dvě hodiny po poledni. Žaludek mi vydává prapodivné zvuky a je mi poněkud nevolno, nyní i z hladu. Lehnu si na tvrdé lůžko v rohu místnosti a je mi do pláče. Celý život žiju podle pravidel, a když jedinkrát kvůli jednomu magorovi páchám trestný čin, okamžitě mě chytí policie.

Po půl hodině, když se Phil nevrací, zvednu se a vyrazím ke dveřím. Záklopka v úrovni očí je otevřená, takže mohu vykouknout ven. Naproti mé cele stojí hlídačka, sice nevypadá zrovna mile, ale protože umírám hlady, rozhodnu se, ji poprosit o trochu jídla.

„Pardon, slečno?" Zeptám se třesoucím se hlasem a hlídačka na mě otráveně pohlédne. „Co?" Přijde blíže ke dveřím. „Nemohla bych dostat něco k jídlu? Umírám hlady... Byla bych ráda za cokoliv... Prosím." Vydám ze sebe tichý vzlyk. „Za dvě hodiny bude večeře." Otráveně zabručí a nehodlá se mi věnovat. „Potřebuju to... pro své děťátko." Tiše zašeptám a rozvzlykám se. „Hele, to, že jsi těhotná, tu nic neznamená. Několik žen dokonce porodilo přímo ve svých celách. Ale to prosím nedělej, blbě se to uklízí." Hodí mi přes okýnko rohlík. S díky ho přijmu a pustím se do něj. Phil stále nepřichází.

K večeru mi donesou jakési prapodivné jídlo, které, ač nerada, sním, protože miminko potřebuje živiny a já koneckonců taky. Za zamřížovaným oknem se již začne stmívat, když mi dojde, že dnes už nejspíš k výslechu nedojde. Na obloze vysvitne stříbrný měsíc a tisíce stříbrných hvězd. Lehnu si na postel a celá se zabalím do tenké deky. Je mi zima, protože se již pomalu blíží zima a deka je opravdu tenoučká. Opatrně sundám záclonu z okna a obalím si ji okolo bříška, abych alespoň měla pocit, že jsem pro svou malou něco udělala. Choulím se do klubíčka a moc si přeji, aby už byl se vším konec. Možná bych radši zemřela. Místo toho ležím a pláču, obličej mám za chvíli úplně rudý od slz. Malá kope a nejspíš se jí celá ta situace taky zrovna nezamlouvá.

„Jak to myslíte, že je ve vazbě?" vyštěkne Alec na policistu, který mu tuto novinu přišel říct. „Ve vyšetřovací vazbě. Dnes ji vyslechneme." Odpoví polda klidným hlasem. Alec se musí opřít o kovová futra dveří, aby tuto novinu ustál. „Proboha," Zašeptá Alec, „Mohu ji vidět?"Policista si povzdechne: „Když to musí být."Alec tomu stále nemůže uvěřit, vždyť Ellie vždy byla ta hodná, co neporušila ani ten nejstupidnější zákaz, a teď je ve vazbě?

Nakonec usnu, ale během noci se často budím, protože před mou celou se dost hlasitě vybavují dva hlídači. Snažím se to nevnímat, ale určitě chápete, že to moc dobře nejde. Nad ránem se rozhodnu, že už neusnu, tak se posadím a snažím se vymyslet, co řeknu u výslechu. Bolí mě hlava, ale to nikoho z přítomných nezajímá, protože ve vězení je každému jedno, jestli vás něco bolí, rodíte, nebo umíráte. Zde jste na vlastní pěst. Ale na to já nemám.

Chvíli po dojezení snídaně se na chodbě začaly ozývat rázné kroky. Hlídač přistoupí ke dveřím od mé cely a otevře příklopku. „Slečno Millerová, máte tu návštěvu." Poodejde ode dveří, aby si se mnou má návštěva mohla povídat z očí do očí. Podívám se okýnkem ven a zahlédnu hluboké tmavé oči se záblesky jantarové. Je mi jasné, kdo se přišel podívat.

„Myslím, že máš co vysvětlovat, Ell." Založí si ruce na hrudi.