Alecova volba || Elliina Volba

Twenty-third Chapter

Twenty-third Chapter

Nakonec na posteli nějakým zázrakem dokonce usnu a probudí mě až Joe. „Vstávej!" Zakřičí a plácne mě přes zadek. Otevřu oči „Kam teď jdeme?" Zeptám se ho po chvíli chůze dlouhou chodbou s bílými stěnami. „Odvezu tě za jedním chlápkem, kterej dělá potraty... Docela levně."

Opět mě zavře do dodávky, kde se uchýlím do zadního rohu a snažím se tam zůstat po celou cestu, i když to není úplně snadné, protože po cestě je spousta ostrých zatáček. Po dlouhé jízdě dodávka konečně zastaví.

S pomocí stěny se postavím na nohy a pomodlím se. Potom už Joe a jeho pomocník otevřou dveře dodávky a opět mě svážou. Mám hrozný strach, takže se nekontrolovatelně chvěji. „Tak pohni, těhule!" tlačí mě před sebou tmavou chodbou, na jejímž konci lze vidět otevřené dveře do místnosti, ve které se svítí. Ze dveří vyjde vysoký muž, asi v Joeově věku, s příšerným šklebem v obličeji. „Zdar Joe, kohopak mi to vedeš?" Zahuláká ode dveří a já cítím, jak mě skenuje pohledem, jako by se rozmýšlel, co se mnou provede. V ruce drží malou skleněnou lahvičku s neidentifikovatelnou kapalinou. „To je Ell, jedna děvka, viď?" Kopne do mě a zazubí se, já jen znechuceně koukám a moc si přeji, aby už to bylo za mnou.

Joe s tím mužem mě přivážou k lůžku, kromě kterého v místnosti moc věcí není. Nohy mám od sebe a na sobě nemám nic kromě podprsenky. Cítím se příšerně. Sbohem, malinká, řeknu si a přivřu oči. Muž mě obejde a spočine u mého rozkroku. „Takže... Ell... Víš co je tohle?" Ukáže mi lahvičku, kterou drží mezi palcem a ukazováčkem. Zavrtím hlavou, protože na nic víc nemám sílu. „To je citronka... Možná si myslíš, že takovýto potrat je jen babská povídačka, ale rád tě hned teď přesvědčím, že není." S tichým klapnutím otevře lahvičku. Položím si ruku na bříško a stále doufám, že mě Alec zachrání.

„Dobrou chuť, malinká..." zašeptá a pomalu otočí lahvičku, aby citronová šťáva zatekla přímo za mou malinkou. V té chvíli se čas zastaví. Zarývám nehty do lůžka, jen abych nebrečela, ačkoli kdybych mohla, brečím jako malé dítě. Dveře se rozrazí, ale nevidím, kdo je v nich, protože mám zavřené oči, abych na tu hrůzu nemusela koukat.

„Sheffieldská policie. Jste zatčeni." Zazní ode dveří, otevřu tedy oči, abych se podívala, jestli je to opravdu policie. Za chvíli nám všem nasadí želízka, protože i já jsem vlastně spáchala trestný čin, tím, že jsem potratila nepovoleným způsobem, takže mám smůlu. „Doklady, prosím." Starší policista ke mně přijde a čeká, že mu řeknu, kde mám nejen svou občanku, ale i další své důkazy totožnosti. Místo toho se ale rozbrečím jako malé dítě. Policista se zatváří poněkud zaraženě. „Co se děje?" zeptá se, když Joea i toho muže odvedou do auta.

Vyklopím mu naprosto všechno, co se v minulých dnech událo a on se pořád tváří zaraženě. „Dobře, tedy, odvezu vás do nemocnice." Zvedne se a odvede mě do auta. Rychlostí blesku mě veze do nejbližší nemocnice. Zde si mě již převezmou zdravotníci, kteří mě okamžitě uspí a snaží se zachránit mé miminko. Já spím a jsem docela ráda.

Probudím se až po pár hodinách. Stojí u mě sestra a já už jen slyším, jak mi oznamuje, že jsem potratila. Je konec. Budu zase sama. Alec se na mě vykašle. Radši bych umřela.

„Je naživu." Podívám se na ni. „Co prosím?" Jsem zmatená. „Vaše holčička. Dalo nám to spoustu práce, ale je živá a zdravá." Podívá se mi do oči. „ Ale na policii stále ověřují vaši identitu. Váš příběh je sice dojemný, ale to by mohl říct každý."

Au. Tahle slova jsou jako kopanec. Zpět do reality. Nikdo tě litovat nebude, Ellie. Půjdeš do basy. Alec pro tebe nepřijede, jsi jen obyčejná lhářka. Spáchala jsi trestný čin, Ellie.

O pár hodin později vejde do mého pokoje jeden policista. Nevypadá vůbec sympaticky, ale to Alec také nevypadal, a co je z něj teď. Policista se posadí vedle lůžka a do ruky vezme spis. „Jaké je vaše jméno, datum narození a trvalé bydliště?" Propichuje mě ledově modrýma očima. „Jsem Ellie Millerová, narozena 30. ledna roku 1976, bydlím v Broadchurch." Podívám se na něj, a když zjistím, jak se na mě dívá, vyklopím mu i ulici a číslo popisné. „Předáme tedy případ policistům z Broadchurch. Jen co naberete sílu, okamžitě vás převezou. Děkuji za spolupráci a nashledanou." Odejde a já se opět neubráním pláči, už proto, že mi chybí Alec. Chybí mi jeho bručení, tmavé oči, pihovatý obličej... A jeho úsměv. Ach bože, jeho úsměv. Co když už ho nikdy neuvidím?

I přes to, že jsem byla stále rozrušená a bylo mi smutno, poměrně brzy jsem se vydala ke spánku a prospala jsem celou noc, a dokonce i polovinu následujícího dne. Když jsem se konečně probudila, stála u mě lékařka. „Jak se cítíte, slečno Millerová?" V ruce drží mou lékařskou zprávu. „Už o něco lépe, děkuji." Opatrně se posadím. „Víte, já vám věřím." Podívá se mi do očí a bylo vidět, že to myslí upřímně. „Kdybyste se chtěla miminka zbavit, pravděpodobně by vypadalo o dost hůře, ale protože je v dobré kondici, zvládlo i ten včerejšek, takže se za vás když tak zkusím přimluvit, dobře?" Spiklenecky na mě mrkne a já se musím malinko usmát. „Děkuji moc... Opravdu." Podívám se na ni.