Alecova volba || Elliina Volba

Fifth Chapter

Alec

Další ráno. Další nový den. Nový den bez mého sluníčka. Ellie, vrať se mi, prosím.

Posadím se na posteli a promnu si oči. Podívám se na Elliinu polovinu postele. Je pečlivě ustlaná, přesně jak ji Ellie ustlala toho dne. Mezi našimi polštáři sedí plyšová liška, kterou jsme zde měli jako připomínku toho, že děťátko je na cestě.

Leželi jsme vedle sebe na naší posteli. Ellie měla v ruce tu plyšovou lišku a usmívala se, já jsem ji hladil po vystouplém bříšku a naše malá holčička zrovna kopla. Byl to překrásný moment. Ale teď mi působí takový smutek. Rve mi mé slabé srdce a bolí to. Pořád vidím to štěstí, ty jiskřičky v jejích očích. Jak se stále usmívala. Moje těhotné sluníčko. Moje krásná snoubenka. Ani tu svatbu jsme ještě nestihli.

Postavím se na nohy a sejdu dolů po schodech, Tom už je dávno ve škole. Posadím se ke stolu a složím si hlavu do dlaní. Všechno se to seběhlo tak hrozně rychle a já nevím, co mám dělat. Já opravdu nemám tušení.

Dnes nejspíš poprvé uvidím své miminko. Ale nejsem si jistý, jestli se na ni zvládnu podívat. Na naši malinkou. Ani ještě nemáme vybrané jméno, nejsme vůbec připraveni. Podívám se na dřevěný kredenc, na kterém leží Elliin modrý zápisník. Celá první strana je popsána dívčími jmény. Ally, Allie, Samantha, Angela, Marion, Bethan, Alex... Všechno jsou to krásná jména, ale já to prostě nedokážu. Nedokážu vybrat bez Ellie. Co když vyberu špatně a malinké se to jméno nebude líbit?

S těmito myšlenkami si obleču kabát a zavážu si své kožené boty. Ale na něco jsem zapomněl. „No jo, Fred," plácnu se do čela a doběhnu pro něj. Jak mám být dobrý otec pro miminko, když se nedokážu postarat ani o tříletého kloučka?

Fred mě zatahá za modrou kravatu a zasměje se. Ach kdyby tak věděl, jaká hrozná věc se právě děje... Fred má dnes opravdu dobrou náladu a já jsem jen rád, alespoň někdo nepláče. Ale jsem si jistý, že by plakal, kdyby viděl Ellie, jak tam jen bezmocně leží, a my jen čekáme, jestli se probere, nebo ne.

Obléknu Fredovi maličkou větrovku, posadím ho do kočárku a společně se vydáme k nemocnici. Venku je docela zima, zvlášť proto, že fouká opravdu studený vítr. Ohlédnu se ke zlatavým útesům. Moře je rozbouřené, plné vln.

Vítr mi rozfouká vlasy, takže opět vypadám jako strašidlo. Super, takhle na svou malinkou dceru určitě zapůsobím. Protočím oči a zastrčím si několik nazrzlých pramenů vlasů za uši.

Freda po cestě nechám ve školce a Fred je štěstím bez sebe, že je opět mezi kamarády, že mi ani nezamává a utíká si hrát. Jen se slabě usměji, kočárek zde nechám, a k nemocnici se vydám sám.

Cítím se hrozně osaměle, neměl jsem tam Freda nechávat. Ellie je v nemocnici, Freddy ve školce, Tom ve škole... Jen maličká mi zbyde. Ale kdo ví, jestli si ji vůbec budu moct podržet v náruči. Nejsem Elliin příbuzný, jsem jen... snoubenec.

Dojdu k velké budově zdejší nemocnice a zastavím se. Přemýšlím, jestli mám vůbec sílu na to, abych tam znova vešel, po tom všem... Přivřu oči. Před očima se mi okamžitě vybaví umírající Ellie. Jako bych to prožíval celé od začátku. Ne... Oklepu se a vejdu do budovy. Ucítím ten známý nemocniční pach.

Nastoupím do prázdného výtahu a vyjedu do patra, kde mají novorozence. Ve výtahu přemýšlím, jak asi maličká bude vypadat. Jestli bude po Ellie nebo po mně.

Dveře výtahu se otevřou a já udělám několik nejistých kroků a vystoupím z výtahu. Rozejdu se dlouhou chodbou a hledám někoho, kdo by mi poradil, kde najdu svoji dcerku. Naproti mně jde lékařka a poznávám ji. Zrzavé vlasy, modrozelená chirurgická čapka, modré oči...

„Doktorko Montgomeryová!" dojdu až k ní.

„Mrzí mě, co se stalo..." podívá se mi do očí, „Tohle se nemělo stát... Ale teď můžeme jen doufat," povzdechne si.
„Ale já jsem přišel za svou dcerkou," znejistím „Je to holčička, ne?"

„Ano, je... A je v pořádku. Má občas trochu problém s dýcháním, ale to je jen jak její tělíčko dozrává, kývne a slabě se usměje, jde dál, doběhnu ji.

„Mohl bych ji prosím vidět?" jdu vedle ní a ona se opět zastaví, „Jistě," odchytne si sestřičku a řekne jí, aby mě dovedla za dcerkou.

Za chvíli už stojím vedle její postýlky. Ach bože, je tak nádherná... Má překrásné vlasy, úplně jako Ellie. A očíčka má jako dvě modré studánky. Vezmu ji do náruče. Je tak malinkatá. Zvědavě si mě prohlíží.

Ellie

Sleduju své tělo, jak bezvládně leží na jednom z nemocničních lůžek. Chodí za mnou sestry a kontrolují mé životní funkce. Ale na co se vždy těším, je když mě navštěvuje doktorka Montgomeryová. Vždy si sedne k mému lůžku a klidným hlasem mi vypráví, co se ten den stalo. Někdy jsou to humorné historky, ale někdy bych ji chtěla obejmout a utěšit, zvlášť když mi vypráví o tom, jak nemůže mít miminko. Osud je svině. Ona pracuje denně s miminky a své vlastní mít nemůže.

Ale teď tu nikdo není, a tak přemýšlím. Přemýšlím, jak se odsud dostat. Tento svět je zvláštní, občas slyším hlasy. Hlasy, které říkají, že si musím vybrat. Učinit volbu.