Alecova volba || Elliina Volba

Twelfth Chapter

Nic není pro rodiče horší, než když je jejich dítě nemocné nebo se kvůli něčemu opravdu trápí. Je to bezmoc, kterou si nikdo neumí představit. Myslela jsem si, že to už zvládám docela dobře, a pokaždé, když jeden z mých kluků ležel doma s nemocí nebo úrazem, říkala jsem si, že to přece nic není a zvládnu to levou zadní. Vždycky to fungovalo, tak proč teď ne. Ach ano, to ty hormony.

Ráno bylo skvělé, Alec přivedl oba kluky a tak jsme si užívali rodinnou pohodu s novou členkou rodiny. Byly to krásné chvíle a Freddy byl ze sestřičky vskutku nadšený. Tom si Ally pochoval, ale byl z toho celý rozpačitý, protože viděl, jak si ji hlídám a nespouštím z ní oči ani na vteřinu. Co kdyby se něco stalo? Pravda je ale taková, že občas prostě některým věcem nezabráníme a můžeme se snažit sebevíc. Někdy to prostě není v našich silách.

Ally vypadala docela šťastně, asi byla ráda, že má okolo sebe tolik lidí, kteří věnují pozornost pouze jí. Nemohla jsem být šťastnější. Ale znáte to, malé děti se rychle unaví a potom jsou nevrlé. A vlastně my dospělí to tak máme taky, ale snažíme se svoji únavu a nevrlost maskovat. Tedy ovšem ve většině případů.

Tak se Ally začala vztekat a mávat okolo sebe ručičkama, byla červená jako rajče a snažila se plakat, nevydala však ani hlásku.

„Alecu. Alecu! Ona se dusí!" slzy se mi začaly valit po tváři, protože jsem nevěděla, co v tu chvíli dělat a bála jsem se, že má malá princeznička zemře.

Za několik málo vteřin Allyina tvář trochu zmodrala a mně se udělalo opravdu hodně špatně od žaludku, protože mi bylo jasné, že tohle je prostě konec. Moje miminko tu umře.

Do pokoje vrazila doktorka Montgomeryová a rychle pohledem zhodnotila, co se děje. Ally mi sebrala z náruče a opatrně ji položila na přebalovací stolek. Polohlasem k ní mluvila a něco dělala, ale neviděla jsem co, protože ke mně byla zády. Vím, že mě překvapil její klid. Vždyť má před sebou umírající miminko, jak může být klidná?

Pokojem se rozlehne dětský pláč, Ally leží na přebalovacím stole a křičí, co jí síly stačí. A mně v tu chvíli spadne tunový kámen ze srdce.

„No jo, jen si hezky zakřič," doktorka se usměje a v tichosti odejde z pokoje.

Alec vezme Ally do náruče a houpe ji, snaží se ji utěšit. Oba kluci sedí jako zařezaní, protože se stejně jako já nemohou vzpamatovat z toho, co se tu prakticky za půl minuty stalo.

„Myslela jsem, že umře," znovu propuknu v pláč a Alec přijde i s Ally ke mně.

„Ale je naživu, vidíš? Živá a zdravá holčička. Už neplakej, Ellie, už je dobře," sedne si na židli a věnuje mi povzbudivý úsměv.

„Jak můžeš sakra říct, že je zdravá, když se tu jen tak zničehonic začala dusit? Jak to můžeš s klidným svědomím říct?" vydám ze sebe tichý vzlyk.

Cítím se bezmocně jako ještě nikdy. Hrozně ráda bych si optimisticky řekla, že to byla jen náhoda a že se to nebude opakovat, ale bohužel si tím nejsem vůbec jistá. Zároveň tomu malinkému človíčku ani nemůžu nijak pomoct, musím jen tiše doufat, že je v pořádku a přežije další den. A co když je to mnou? Co když jsem něco udělala špatně? Ale co by to mělo být? Starám se o ni dobře, v těhotenství jsem nekouřila, nepila, nebrala drogy... Co jsem jen udělala špatně, že se tohle stalo. Mohlo to být cokoliv, jen nějaká blbost, kterou jsem nepromyslela, protože jsem uvažovala moc zbrkle... Už se asi nikdy nedozvím, co jsem udělala špatně. Hlavně si musím své miminko užít, protože teď budu každou noc usínat s takovou tou myšlenkou, co vás chytne a sžírá vás celé ty bezesné noci. Myšlenka, že další ráno už Ally nemusí být naživu.