Alecova volba || Elliina Volba

Twenty-seventh Chapter

Twenty-seventh Chapter

„Nevinná." Odpovím a nenápadně mrknu na Aleca. Alec se pousměje, i když neví, zda mi to vůbec pomůže.

Poté už mě opět odvezou do vazby a já se musím usmát. Už teď se cítím o dost lépe, možná je to tím, že mám konečně alespoň špetku naděje. A možná ve mně všechno tohle vzbuzovalo takový ten pocit dobrodružství.

Dalšího dne jsem opět seděla na lavici obžalovaných a usrkávala jsem s malého kelímku vody, který jsem na požádání dostala. Jako svědka předvolali Aleca a doufala jsem, že se bude snažit mi pomoci. Alec se postavil na malý stupínek a pronesl přísahu.

Abby se postavila a na stolku si otevřela svou tlustou složku s informacemi: „Podle informací, co mi poskytla obžalovaná, jste s ní zasnouben, je to pravda?" Alec se na mě podívá a přikývne, „Ano, to je." „Žijete spolu?" zeptá se ho a Alec to také potvrdí. „Snažila se již předtím o vyvolání potratu?" podívá se Alecovi do očí. „Ne, oba se na miminko už těšíme, a gynekoložka slečny Millerové vám to jistě mileráda potvrdí," Alec se na mne podívá a promne si zarostlou bradu. „Dobře. Děkuji vám," Abby se pousměje.

„Další předstoupí Brian Black, muž, který celou interrupci provedl." Zazní celou místností a dovedou toho muže, který do mě nalil citronku a ještě se tomu smál. Pan Black si odkašle a spustí: „Sice jsem Joea prásknout nechtěl, ale teď už nemám, co ztratit, takže to tu řeknu na plnou pusu. Slečna Millerová byla opravdu unesena. Joe, tedy pan Miller, ji dotáhl ke mně a opravdu jí ubližoval a snažil se, aby se slečna Millerová cítila poníženě a zažila co největší bolest. Joe o ní mluvil jako o děvce," odmlčí se, „Do vězení patřím já a Joe, tato žena," ukáže na mě, „je naprosto nevinná a do vězení nepatří."

Podívám se na toho člověka děkovným pohledem a nemůžu uvěřit, že tento člověk, který mi před pár dny dělal tak škaredé věci, mě najednou obhajuje. Abby ho celou dobu poslouchá a dělá si zápisky, „Pane Blacku, nemáte nějaký důkaz? Třeba záznam z kamery?" Black přikývne, „Mám u sebe nainstalovanou kameru."

Že bych opravdu měla takové neskutečné štěstí? Chce se mi skoro brečet dojetím, i když vím, že to u soudu udělat nemůžu. Musím být neutrální. Alec mě pozoruje a usmívá se. Je mu jasné, že s těmito důkazy mám výhru téměř v kapse.

Během odpoledne konečně seženou záznam z kamery u pana Blacka a všichni včetně soudce ho zhlédnou. Soudce se zeptá, zda chce ještě někdo vypovídat, ale když se nikdo nenajde, obrátí se k dvanáctičlenné porotě. „Protože už zde nemáme žádné svědky, vyzívám vás, abyste se nyní šli poradit o verdiktu. Ale mohu vám poradit pouze jeden verdikt, a to, shledat slečnu Millerovou nevinnou," dokončí svou řeč soudce a porota se pomalu odebere do místnosti pro porotu. Soudní síň se zanedlouho vyprázdní, zůstane zde pouze Alec, moji kluci, Abby a soudce. Alec nechá kluky na sedadlech a přesune se blíže k lavici obžalovaných, která je obklopena skleněnou bariérou. Alec přijde k ní a nos přitiskne téměř na sklo a pousměje se. Tolik bych si přála, abych ho v tu chvíli mohla obejmout, ale nejde to... Tedy zatím, opravdu doufám, že porota rozhodne správně.

Alec tam ještě chvíli stojí a potom mi posunky naznačí, že si jde pro kávu. Sedím tedy v soudní síni téměř sama a je zde ticho, které je mi vcelku nepříjemné. Abby si něco zapisuje, soudce sedí a kouká po soudní síni, Tom sedí a mlčí jako zařezaný.

Já si položím ruku na bříško a otočím se na jednoho ze dvou dozorců, co stojí za mnou. „Pardon, mohla bych poprosit o sklenku vody?" Dozorce přikývne a na chvíli zmizí. Podívám se na druhého z dozorců a zjistím, že je to žena, usměje se na mne. Úsměv jí oplatím a zastrčím si neposlušný pramen kudrnatých vlasů za ucho. Druhý dozorce se za chvilinku vrátí a podá mi další kelímek s vodou. Vděčně se na něj podívám a napiju se.

Po chvíli se již porota pomalu začne vracet. Alec se taky vrátí, spolu s kelímkem jeho oblíbeného latté. Posadí se na sedadlo a obejme Toma kolem ramen, nad tímto gestem se musím pousmát, protože jsem ráda, že spolu takto hezky vychází.

Otočím se na lavice, kde sedí porota. Šest žen, šest mužů, jedna předsedkyně poroty, která již za malou chvilinku rozhodne o mém osudu. Budu propuštěna, nebo strávím pár let v chládku? Osobně jsem pro to první, ale uvidíme, co na to řekne těchto dvanáct občanů Anglie. Soudce se postaví a podívá se na porotu, „Shodli jste se na verdiktu?" Porota mu to odkývá. „Tak vás tedy poprosím, abyste se s ním podělili," pronese soudce a předsedkyně poroty se pomalu zvedne na nohy. Je to tmavovlasá paní, může jí být něco přes padesát, vypadá trochu vynervovaně, že rozhoduje o tom, jak to se mnou bude dál. Veškeré oči v místnosti jsou momentálně upřeny na ni a všechny uši byly pečlivě nastražené, aby slyšely verdikt. I já jsem trpělivě čekala a začala jsem si nervózně kousat ret, protože mi začalo docházet, že rozhodnutí dvanácti občanů mé země, může opravdu silně ovlivnit průběh mého života, protože nejde jen o čas strávený ve vězení, ale i o zápis v trestním rejstříků, který je vlastně mnohem horší.

Předsedkyně poroty přejela pohledem po veškerém osazenstvu a podívala se na papír před sebou, „Shodli jsme se na tom, že zde přítomnou, Ellie Millerovou, shledáme vi-..." zarazí se.