Alecova volba || Elliina Volba

Ninth Chapter

Během chvilky se uklidním a svůj zrak upřu na prosklenou stěnu svého nemocničního pokoje. To čekání je téměř nekonečné, nemohu se dočkat, až dovnitř vejde doktorka Montgomeryová s mou malinkou dcerou. S holčičkou, u které jsem se bála, že si ji nikdy ani nepodržím v náruči. Myslela jsem, že zemřu dřív, než si ji stihnu pochovat.

Jakmile vejde doktorka do dveří, usměji se, aby se mě moje malinká nelekla. Podívám se na malý uzlíček, který leží ve vozíku pro novorozence, který je zbarven do růžova. Ze zavinovačky na mě kouká malinký obličejík mé dcerky. Je celá červená a kouká na mě svýma nádhernýma očima, které mají barvu jako moře. Vyšpulí na mě své malé rtíky a já se musím trochu zasmát.

„Jsi nádherná... Tak krásná," malá slza radosti mi steče po tváři.

„Vede si moc dobře, slečno Millerová," usměje se doktorka Montgomeryová a pohladí miminko po růžové buclaté tvářičce, „je krásně růžová, nejeví žádné známky novorozenecké žloutenky, je to bojovnice, stejně jako její maminka."

„Mohla bych si ji pochovat? Prosím," škemrám a toužebně koukám na uzlíček, který se ve vozíčku hýbe a svá drobná očka upírá na doktorku. Nedivím se, je hezká a čiší z ní radost a optimismus, asi to tak musí být, když pracuje s dětmi a matkami. Já však vím, že její život taky není procházka růžovou zahradou a má své problémy, stejně jako každá lidská bytost na této malé planetě.

„Dobře, ale jen na chvíli, jste jistě stále zesláblá," vezme mou holčičku do náruče a usměje se na ni „No ty už jsi velká holka, viď? Koukej, tohle je tvoje maminka," usměje se na mě a holčičku mi opatrně vloží do náruče.

Je to úžasný pocit, držet své miminko poprvé v náruči. Tentokrát jsem čekala dlouho, ale nakonec jsem se dočkala. Holčička se mi v náruči vrtí a dělá na mě obličeje. Je sice stále trochu pomačkaná, ale je nádherná. Ale hlavně je tak drobounká. Nikdo z mých předchozích dvou dětí nebyl takhle titěrný. Bojím se cokoli udělat, abych ten uzlíček štěstí a radosti nerozbila. Musím se usmát, když se mé děťátko pokusí o úsměv.

„Jen neboj, brzo se už budeš smát. Budeme šťastná rodinka. Ty a já... Tatínek, tvoji dva bratříčci..." usmívám se a držím ji u sebe, „No ano, máš dva bratříčky. Tomovi je čtrnáct a občas je pěkný bručoun, ale stejně tě už teď má rád," pohladím ji po tvářičce, „Fredovi jsou tři a je to takové naše malé trdlo. Ale je moc hodný a určitě si s tebou bude moc rád hrát."

Holčička za chvilku usne a cítím jen její spokojené oddechování. Je tak roztomilá, že bych si ji nejradši nechala jen pro sebe a utekla někam, kde budeme jen my dvě. Je tak úžasná.

„Nerada vás ruším, ale musím se zeptat. Jak jste na tom s kojením?" doktorka se pousměje.

„Můžu to zkusit... Až bude mít hlad," zašeptám a pohladím děťátko po zádech.

„Jistě, žádný spěch, jen se ptám," usměje se a posadí se na stoličku vedle mé postele „Nechci vás s ničím honit, ale už několikrát tu byla matrikářka, vaše holčička by možná měla dostat nějaké jméno."

Musím se trochu zasmát, „Jistě, já mám vybráno, jen to musím oznámit snoubenci," přikývnu a dám své malé potvůrce pusu na její drobounké růžové čelíčko. Ahoj, má drahá Ally.

Když se mi začnou klížit oči, opatrně položím Ally do vozíčku, abych jí omylem nějak neublížila, protože to bych asi nezvládla. Ne po tom všem. Kéž by tu se mnou byl Alec. Společně bychom se dohadovali, jaký rys obličeje má po kom, obdivovali bychom její roztomilost... Už se těším, až Alec zase přijde.

Lehnu si na bok, abych při usínání mohla pozorovat svou dcerku, jak spokojeně spinká. Oči se mi zavírají, ale já se stále snažím neusnout, protože se na Ally nemůžu vynadívat. Je drobounká, ale i tak mi nikdy do hlavy, jak se do mě takové dítě mohlo vejít, i když je pravda, že poslední dny už jsem byla opravdu obrovská a nošení Ally už mi dávalo celkem zabrat. Nakonec je asi dobře, že už ji tu mám teď.

Myšlenky mě nakonec unaví natolik, že usnu a je možné, že jsem tu noc spala ještě lépe než moje dcerka, a to byla celou noc naprosto vzorná.