Alecova volba || Elliina Volba

Epilog

Epilog

Alec

Bylo ráno jako každé jiné. Probudil jsem se brzy, protože jsem stále učil na policejní akademii, a abych nevzbudil Ellie, tiše jsem se vyplížil z ložnice a zaplul jsem do koupelny. Ellie je právě v 35. Týdnu těhotenství a špatně se jí usíná, tak bych ji nerad jen tak vzbudil. Ještě bych dostal polštářem, nebo dokonce něčím horším, protože je také poslední dobou celkem nevrlá a musím si dávat pozor na jazyk.

Vyčistil jsem si zuby a před odchodem jsem jí ještě vtiskl do rtů malý polibek na rozloučenou. Tohle ranní loučení jsem tak nenáviděl, nejradši bych s ní byl celé dny a noci, jen aby byla šťastná, protože ji miluju a miluju ji víc, než jsem kdykoli kohokoli miloval. Ona je důvodem, proč mám stále důvod k úsměvu. Její malé vrásky okolo očí, které vyniknou, když někoho obdaruje jedním ze svých krásných úsměvů. Její nádherné tmavé kudrnaté vlasy, se kterými si opravdu moc rád hraji, ale nikdy bych to nepřiznal. Její oříškové oči, které září štěstím, když se jí něco daří, nebo vidí někoho, koho má ráda.

Budova akademie se přede mnou tyčila jako jedna z největších každodenních výzev. Nebyla to vyloženě špatná práce, ale prostě to není pro mě. Já nejsem Ellie. Ellie by to bavilo a naplňovalo ji to jako nic jiného, ale já prostě nerad učím a vůbec, nejradši bych byl někde sám v kanceláři a pracoval, než abych vyprávěl desítkám znuděných budoucích policistů kecy, které jsem si vymyslel na místě. Stýská se mi po mé práci na stanici. Po práci s Ellie. I kdyby mě ovšem vzali zpět na stanici, Ellie bude na mateřské a bude trvat, než se vrátí do práce. Ale alespoň si bude užívat doma s miminkem a nebude jí později líto, že celé jeho dětství zmeškala, protože byla celou dobu v práci.

Postavil jsem se před třicítku studentů, kteří s napětím čekali, co ze mě vyjde. I já jsem čekal, protože ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, stejně ze mě nevyšla ani hláska. Pohledem jsem sledoval dění v aule, teď už zbystřili všichni a koukali na mě, jako kdybych spadl z Marsu. Což jsem možná spadl, to už si nepamatuji. Každopádně jsem měl na jazyku pouze jedno slovo, jedno jméno. Její jméno. „Ellie..." zašeptal jsem do ticha. Jasně, Ellie mi moc chyběla, ale nebylo to tak hrozné, že bych musel myslet pouze na ni. Ale je to tak. Možná to byla pouze předzvěst toho, co jsem se měl dozvědět po mém příchodu domů. To ale přeskakuji.

„Jste v pořádku, pane?" zeptal se blonďatý student v první řadě, který až doteď spokojeně podřimoval na rozloženém stolku před sebou a já jsem neměl srdce na to, abych ho vzbudil.

„A-ano, jasně, že jsem," přikývnu a pustím se do výkladu. Tentokrát již víc než úspěšně.

„Co to mělo znamenat?" spustí má nevrlá šéfová, která vstoupila do auly rovna ve chvíli, kdy jsem měl ten svůj výpadek. Teď tu stojí přede mnou a vypadá opravdu naštvaně.

„Já nevím," pokrčím rameny a spojím si ruce za zády, snažím se vypadat, jako že nejsem vůbec nervózní, což není tak úplně pravda.

„Dejte se do kupy, dnes už máte volno," otočí se na podpatku a odkráčí pryč. Já se musím zasmát pod vousy a jdu si pro svůj kabát. Nemůžu se dočkat, až zase uvidím své usměvavé štěstí, svou milovanou Ellie.

Oblékl jsem si svůj zimní kabát a po zamrmlání něčeho jako rozloučení, jsem konečně opustil budovu akademie. Vyrazil jsem však ještě do nedalekého květinářství, abych Ellie donesl alespoň nějakou pěknou kytičku.

Vybral jsem kytici těch nejkrásnějších růží, co jsem kdy viděl, zaplatil jsem je a s velikánským úsměvem jsem vyrazil za svou nádhernou snoubenkou. Těšil jsem, až opět uvidím její nádherný úsměv, při kterém roztávají i všechny ledovce.

Došel jsem až k domu. Cítil jsem se opravdu zvláštně, jako kdyby se něco dělo a já nad tím neměl kontrolu, což se mi vůbec nelíbilo a bylo mi to opravdu nepříjemné. Pomalu jsem došel k železné brance, kterou jsem s vrznutím otevřel. Vytáhl jsem svůj malý svazek klíčů a odemčel jsem. Vešel jsem dovnitř a skopl jsem z nohou své staré prošlapané boty.

Pomalým krokem jsem vešel do obýváku a už jsem se opravdu moc těšil, až zase uvidím zářivý, ač unavený úsměv své snoubenky, ale místo toho jsem v obýváku našel něco, co se mé usměvavé snoubence nepodobalo ani trochu. „Ellie!"

-------------------------------------------------------------------

A tady se s vámi tedy loučím. Byl to krásný rok a tři čtvrtě s touto povídkou, ale je čas na odpočinek. Tak se s vámi zatím loučím a snad brzy nashledanou.

TheBroadie

(a suivre)