Alecova volba || Elliina Volba

Twenty-first Chapter

Twenty-first Chapter

V ložnici je otevřené okno, takže sem proudí studený noční vzduch. Temné siluety nábytku mě trochu děsí, ale přitom se bojím toho, co bych možná uviděla, kdybych světlo rozsvítila.

Když si moje oči trochu zvyknou na tmavou místnost, rozeznám na posteli siluetu papíru. Protože zvědavost v tu chvíli zvítězila nad strachem, zmáčkla jsem přepínač na zdi a musela jsem zavřít oči, protože silné světlo bylo v tuhle chvíli poněkud nepříjemné. Párkrát jsem zamrkala, aby si moje oči zvykly, a poté jsem se rozhlédla okolo. Když jsem si byla jistá, že tu nikdo není, vzala jsem o ruky papír, na kterém jsem poznala jeho rukopis. Rukopis svého bývalého manžela Joea.

Pořád se mě nebojíš, Ellie? J.

Přeběhl mi mráz po zádech. „A-Alecu?!" Vyděšeným hlasem jsem přivolala Aleca. Ten mi dopis vzal a přečetl si ho. „Myslíš, že tě chce jen vystrašit, nebo chystá i něco horšího?" Posadí se na postel a znova si dopis čte, aby snad našel nějaký skrytý význam. „Netuším. Ale vyděsit mě, se mu opravdu povedlo." Sednu si vedle něj a obejmu si kolena. „Ach Ellie... Kdyby byla možnost, jak ti pomoct..." Alec mě pohladí po vlasech a jeho očích lze vidět značnou starost. „Ale ty mi pomáháš, ani nevíš, jak... Už jen to, že tu se mnou jsi..." Také ho pohladím a obejmu ho. „Zítra musíme vyměnit zámky, dobře?" Svlékne si košili a hodí ji do koše se špinavým prádlem. Přikývnu na souhlas a jdu pro Freda, který zůstal dole. Fred pokojně spinká a ani netuší, co se tu odehrává za situaci. Odnesu ho k nám do ložnice, kam mu následně přesunu i postýlku, abych v noci měla jistotu, že bude v pořádku.

Převlékla jsem se do svého pyžama a zalezla jsem si do postele. Alec si oblékl své oblíbené šedé tričko a vlezl za mnou. Otočila jsem se k němu čelem a on se maličko usmál „Všechno bude v pořádku, neboj." Moc jsem mu nevěřila, i když bych si přála, aby to tak bylo. Krátce po vyslovení této věty usnul, což jsem mu trochu záviděla, protože já jsem byla vzhůru ještě dlouho do noci a lekala se při každém zvláštním zvuku, co jsem uslyšela.

Nakonec jsem okolo třetí ráno úspěšně usnula. Ráno jsem ovšem byla jako zombie. Převalila jsem se na posteli a Alec zde nebyl. Trochu jsem se lekla, ale doufala jsem, že je dole, tak jsem si tedy obula své papuče a šla jsem do kuchyně, kde už seděl Alec s novinami v rukou. Fred seděl v dětské židličce a spokojeně papal. „Dobré ráno!" Políbila jsem Aleca a Freda jsem pohladila po zlatých vláscích. Sedla jsem si na židli a nasypala si své oblíbené cereálie do misky, vzala jsem lžičku a pustila jsem se do snídaně. Alec jen pobaveně koukal, jak do mě jídlo padá. Freddy právě přejížděl jednu z čokoládových sušenek svým malým autíčkem, pro dnešek jsem nad tím pouze mávla rukou, protože na víc jsem byla moc unavená.

Alec za chvíli složil noviny. „Tak co budeme dneska dělat?" Posadil si Freda na klín. „Maminka musí na ultrazvuk, tak co kdybychom šli s ní, co?" Pošimrá Freddyho. Musím se usmát a hlavně nedat najevo, že jsem na dnešní vyšetření úplně zapomněla. „To bych byla moc ráda." Dám oběma pusu na čelo a dám nádobí do myčky, i když ohýbání k myčce není přes bříško nic moc.

Obléknu se a společně vyrazíme k nemocnici. Jsem trochu nervózní, ale doufám, že bude vše v naprostém pořádku. Sedneme si do čekárny a já se podívám kolem. V čekárně moc lidí nesedí a není tu ani nikdo, koho znám, proto se věnuji pouze Alecovi a Freddymu.

Za chvíli si mě zavolá mladá lékařka, nejspíš jí není moc přes dvacet. „Ellie Millerová, že ano?" Zeptá se s úsměvem a já přikývnu. „Tak si prosím lehněte." Udělám, co mi říká, a lehnu si na lůžko uprostřed místnosti. Vyhrnu si tričko a odhalím tak své bříško, které je docela z velké části pokryto malými jizvičkami. „Ajaj, copak se nám to tu tvoří?" Řekne lékařka infantilním hlasem a prohlédne si strie. „Používáte krém?" Zeptá se a já kývnu. Alec sedí vedle lůžka a s úsměvem kouká na moje bříško.

Lékařka mi rozetře po bříšku gel a poté po něm začne přejíždět snímačem. Přivřu oči a relaxuji. „To je ale krásné miminko." Řekne lékařka po chvíli a já už mám opravdu chuť jí něco udělat, protože je vážně otravná. Ale otevřu oči a podívám se na obrazovku. Usměji se, protože je to vskutku krásný pohled. „A dokonce jde poznat i pohlaví." Podívám se na Aleca, protože nevím, zda to chce vědět, nebo to bude překvapení. „Jak chceš ty, Ellie." Pokrčí rameny, a tak je rozhodnutí na mě a já to rozhodně vědět chci. „Je to holčička." Tyto slova zní v mé hlavě jako krásná symfonie. Konečně! Abyste mě pochopili, samozřejmě své dva chlapce moc miluju, ale odjakživa jsem si přála holčičku, takže se mi vlastně splnil sen.

„Takže... šťastná?" Alec ne tváři vykouzlí malý úsměv a pohladí mne po vlasech. S úsměvem přikývnu. „Freddy, budeš mít malinkou sestřičku." Alec vezme Freda do náruče a Fred se jen nevinně zasměje „Ses...čičku!" Zažvatlá a zasměje se. Setřu si gel z bříška a pomalu se posadím. „Tak všechno vypadá v pořádku, paní Millerová. Máme tu asi 22. týden, tak se tu stavte zase za měsíc, ano?" Podá mi mou kartičku a já se opatrně zvednu. Alec mě chytí za ruku a společně vyjdeme z ordinace. „To by chtělo oslavu, ne?" Stiskne mi ruku a usměje se. „Co bys řekla na zmrzku?" Jdeme společně k výtahu, kterým poté sjedeme dolů do vestibulu nemocnice. „Řekla bych, že chci jít." Koketně se zazubím a Alec se musí zasmát.

Sedneme si do blízké cukrárny, kde si dám dva kopečky zmrzliny a Alec si dá pouze šálek černého čaje. Freddy si nadšeně papá suchý kornoutek od zmrzliny, a vypadá to, že mu i docela chutná. „Tak... Nějaké nápady na jméno?" Alec se napije čaje a podívá se směrem k mému bříšku. „Víš, že ani ne? Čekala jsem, že to bude zase kluk." Musím se zasmát. „Tak jste se mýlila, Millerová." Zasměje se, když mi řekne mým příjmením, protože jeho dostanu nejspíš až po porodu, protože jsem nechtěla mít svatbu s bříškem. „Říkala jsem si, že bychom mohli pomalu začít přemýšlet o té naší svatbě. Přece jen, bude to už za půl roku." Dám si nohu přes nohu a líznu si lahodné čokoládové zmrzliny. „Tak povídej, copak má slečna Millerová za přání?"

2