Alecova volba || Elliina Volba

Seventh Chapter

Omlouvám se, že tak dlouho nevyšla žádná kapitola, ale konec školního roku byl poněkud hektický a na začátku prázdnin jsem kvůli určitým událostem neměla na psaní nové kapitoly ani pomyšlení, ale nová kapitola je tu, tak doufám, že jste rádi a bude se vám líbit.

TheBroadie

--------------------------------------------------------------------------------

Cítím dotek na mé pravé noze, tak se pokusím otevřít oči. Víčka mám opravdu těžká, takže se musím chvíli snažit, ale po chvíli se mi to konečně povede. Vidím bílo, bílý strop a slyším nějaké hlasy. Poznám, že je to doktorka Montgomeryová a nejspíš nějaká sestřička. Nedokážu dobře rozeznat, co říkají, jsem tolik unavená. Všechno mě bolí. Pokusím se pohnout nohou. Sestřička si toho všimne, přeruší konverzaci a přiběhne ke mně.

„Je vzhůru, doktorko!" sestřička se rozzáří radostí.

„Opravdu?" doktorka nevěřícně kouká „No páni... Vítejte zpět, slečno Millerová," usměje se.

Následuje spousta vyšetření, která ani nějak zvlášť nevnímám, protože mě každý pohyb bolí a jsem moc unavená na to, abych se zajímala, co se mnou lékaři dělají. Chci Aleca. Oprava – potřebuji Aleca. Pootevřu oči a podívám se na lékařku, ta se na mě usměje a pokračuje v zápisu do mé karty. Zavřu oči a představím si Aleca, hned je mi o moc lépe. Těším se, až ho uvidím, až ucítím jeho doteky na mém rozbolavělém těle.

Alec

Ráno probíhá jako ty předchozí, vypravím Toma do školy a sednu si ke snídani. Fred ještě spí a já ho nechci budit, protože by byl mrzutý, a to by mi ještě tak scházelo. Upiju trochu horké kávy ze svého velkého hrnku a podívám se na fotku Ellie, která visí na zdi. Je umístěna v jednoduchém dřevěném rámečku. Fotka může být tak tři roky stará, protože na ní má v náruči malinkatého Freda. V jejich tvářích je radost, když se na ně podívám, vybavím si Elliin sladký smích a zatoužím ho znovu slyšet. Musí se přece probudit. Takhle skončit přece nemůže, bylo by to až moc kruté, potom, kolik toho pro všechny včetně mě udělala, nebylo by to fér, ona si takhle nezaslouží umřít.

Opatrně sundám fotku ze stěny a prohlédnu si ji zblízka. Oči se mi okamžitě zaplní slzami. Moje Ellinka...

Nejvíc lituji toho, že jsem si ji nevzal dříve. Vždyť by vlastně vůbec nevadilo, že by čekala miminko, krásná byla stejně a donutil bych ji odpočívat... Kéž bych si ji vzal dřív. Musí se mi vrátit, protože takhle to opravdu skončit nemůže, chci jí ukázat, jak moc ji miluji. Chci si s ní u oltáře vyměnit prstýnky, políbit ji přede všemi, ukázat, že je moje a už ji nikomu nedám. Po tom, čím jsme si společně prošli... Musí se probudit.

Vrátím fotku zpět a vydám se za Fredem do jeho pokojíčku. „Dobré ráno," usměji se na něj a on mi úsměv vrátí. „Mami?" zeptá se a já si za ním sednu a povzdechnu si. „Máma pořád spí, Freddy, mrzí mě to," obejmu ho. Fred si povzdechne „Ach jo."

Chvíli si s Fredem hrajeme v jeho pokoji, stavíme velké věže z kostek a následně je boříme. „Už by to chtělo nějaké nové hračky, viď kamaráde?" usměji se a Freddy kývne „Tak to abychom nějaké koupili, ne?"

Začnu Fredovi hledat nějaké vhodné oblečení a on se mi snaží pomoct, pořád je tak roztomilý, přál bych si, aby ho teď Ellie viděla.

Když sejdeme do přízemí, všimnu si, že mám na mobilu nepřijatý hovor z nemocnice. Mé srdce se na chvíli zastaví, skousnu si ret a podívám se na Freda. „Běž si ještě chvíli hrát, dobře?" pohladím ho po vlasech a počkám, až odběhne.

Zavolám do nemocnice a čekám, než to někdo zvedne. Jsem připraven na nejhorší. „Dobrý den, tady Alec Hardy, chtěli jste se mnou mluvit?" řeknu nejistě a prohrábnu si své neupravené vlasy. „Ano, Ellie je moje snoubenka..." kývnu a začnu se nervózně procházet po pokoji. Co když zemřela? Nebo se probudila a má nevratné poškození mozku? Nebo ochrnula na polovinu těla? A co kdyby ztratila pamět? Jak bych jí všechno vysvětlil?

„Cože se stalo?!" zeptám se, protože tomu nemůžu uvěřit, a začnou mi téct slzy štěstí. Ellie se probudila. Je zpátky. Nepřišel jsem o ni a doufám, že o ni ještě dlouho nepřijdu. Musím ji vidět, mluvit s ní, políbit ji... Obejmout ji a nikdy nepustit.

Odložím telefon a asi pět minut sedím a usmívám se jako nějaký trouba. „Freddy, změna plánu, jedeme za maminkou, už nespinká," obejmu ho.

Do nemocnice jsme dojeli do patnácti minut. Cestu na JIPku už jsem znal opravdu dobře, takže ani to nám nezabralo téměř žádný čas. A začala běžná rutina, oblékl jsem si ochranný plášť, návleky na boty a vydezinfikoval jsem ruce sobě i Freddymu, abychom na Ellie nepřenesli nějaké bakterie. Teprve poté nás pustili na oddělení. Došli jsme k jejímu pokoji a já jsem se přes skleněnou stěnu pokoje podíval na svou překrásnou snoubenku.