Alecova volba || Elliina Volba

Twelfth Chapter

TWELFTH CHAPTER

Objala jsem Toma. Tímto mi udělal opravdu radost. Myslela jsem si, že to bude těžší.

O pár chvil později jsme popřáli Tomovi dobrou noc a on odešel do svého pokoje. My ostatní jsme šli do mé ložnice, uložili jsme Freda a my jsme si s Alecem sedli na mou postel.

„Myslíte, že dnes usnete?“ zeptal se Hardy

„Prášky na spaní to jistí. Snad.“

„Berete je každý den?“ Odpověď byla ano.

„Ne. Ale beru je často.“ Řekla jsem

„Opravdu se o vás bojím. Máte alespoň někoho, s kým si můžete promluvit?“

„Jen Lucy. Ale já nemám nějaký obrovský problém. Jen mi chybí láska.“

„Máte mě.“ Řekl Hardy a já jsem nechápala, co tím myslí.

„Vy jste jen kamarád, ne?“

„Zatím. Co takhle to změnit?“

„Pro-Prosím?“ řekla jsem trochu nejistě. Abych byla přesná, dost nejistě.

„Prostě bych chtěl být víc, než jen kamarád.“ Vrhla jsem na něj velmi nechápavý pohled. Hardy si sedl blíž ke mně.

„Vezmeš si mě, Ellie?“ zeptal se Alec a otevřel červenou krabičku potaženou sametem, kterou měl až do teď v kapse. Byl tam opravdu nádherný prsten. Na chvilku se mi zastavil dech. Tohle jsem nečekala

„Můžu si to prosím rozmyslet? Je to moc narychlo. Už nám není dvacet, Alecu. Musím vědět jistě, že chci s někým strávit život. Promiň.“ Řekla jsem

„Ne. To je v pohodě. Je moc brzo, bylo to ode mě hloupý.“ Řekl Alec, zavřel krabičku a smutně odešel z pokoje. V tu chvíli jsem v hlavě měla jednu otázku. Jak dlouho už má koupený ten prsten?

Už jsem neměla sílu ani na to, dojít do sprchy, tak jsem se jen přikryla peřinou a lehla jsem si. Po dvou hodinách jsem se rozhodla, že si dám ty prášky, jinak opravdu neusnu. Alec asi také nespal. Z jeho pokoje bylo slyšet, že chodí sem a tam po pokoji.

Cítím se strašně. Ale to jsem si ho měla vzít? Vždyť do teď o vztahu ani jeden z nás nepřemýšlel a rovnou bychom měli mít svatbu?

Byla jsem už opravdu vyčerpaná, asi proto jsem hned usnula.

Ráno jsem vyrazila zase k soudu. Alec už byl pryč. Doufám, že neudělá nějakou blbost.

Naštěstí byl už v síni. Opět mi držel místo vedle sebe. Sedla jsem si. Soud začal. Potom už si pamatuji jen útržky.

Předvolali mě. Stála jsem na lavici svědků. Začali mi pokládat otázky. Já. Hardy. Lhaní o aférce. Mžitky před očima. Pád. Náraz. Nic.

HARDY

Co se to právě stalo? Všichni seděli jako zmražení a koukali na Millerovou, která právě ležela na zemi. Vůbec se nehýbala. Rychle jsem zavolal sanitku.

„Měla byste se za sebe stydět, protože špehovat lidi už je fakt moc.“ Řekl jsem a směřoval jsem tím na Sharon, která přišla na tu Elliinu včerejší prohlídku a domyslela si to.  

Jel jsem s Ellie do nemocnice. Lékaři ji celou cestu vyšetřovali.

V nemocnici jsem si sedl na gauč a čekal jsem. Co jiného jsem také měl dělat. Přečetl jsem již většinu časopisů v čekárně a stále nikdo nepřicházel. Začala se mě zmocňovat panika. Ale v tu chvíli přišla jedna z lékařek.

„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se

„Ano. Chcete ji vidět?“

„Určitě.“ Řekl jsem a ona mě zavedla k Ellie. Ležela na nemocničním lůžku a byla připojena k pár přístrojům. Kéž bych věděl, co který znamená.

Chytil jsem Ellie za její drobnou ruku a palcem jsem ji hladil po hřbetu ruky.

„Ellie. Prosím. Otevři oči.“ Tolik jsem po tom toužil. Bylo mi zrovna jedno, že mě včera odmítla a tak jsem udělal blbost. Zrušil jsem vzdálenost mezi námi a políbil jsem její jemné růžové rty. V tu chvíli otevřela oči. Ale hned je zase zavřela.

„Bolí mě hlava.“ Řekla Ellie

„Nedivím se. Byla to docela rána.“

„Co se stalo?“ Zeptala se

„Omdlela jste na lavici svědků.“

„To je tak trapné! Co vám řekli lékaři?“

„Nic.“ Řekl jsem, protože to byla téměř pravda

„Musím domů. Kdo se postará o kluky?“ zeptala se Ellie zoufale.

„Nebojte, Millerová. Já se o ně postarám.“

„Jste si jistý? Zvládnete to?“

„Mám dceru, pamatujete?“ řekl jsem a mrknul jsem na ni.

„Tohle po vás nemůžu chtít.“

„Ale ano, můžete. Jen si pořádně odpočiňte.“ Zašeptal jsem jí do ucha

O chvilku později přišla do pokoje lékařka.

„Slečno Millerová, necháme si vás tu přes noc. Zítra si vás tu může váš přítel vyzvednout.“ Řekla

„Tak to vidíte.“ Řekl jsem

„Přijedete pro mě? Moje auto je u soudu.“

„Jasně. Vůbec ničeho se nebojte. Zítra tu budu.“

„Jak já se vám jen odvděčím?“ zeptala se Ellie a povzdychla si.

„Vůbec nijak. Je to samozřejmost. A vy hlavně odpočívejte, ať jste brzy v pořádku.“

„Já vás asi fakt miluju.“ Řekla Ellie a já jsem se zasmál. To bude vlivem těch infuzí.

„To jsem rád, tak teď už spěte, ať jste zítra fit.“ Řekl jsem a opustil jsem její pokoj.