Alecova volba || Elliina Volba

Twenty-fifth Chapter

Twenty-fifth Chapter

„A-Alecu?" Zakoktám se a musím se posadit. Proč je tak naštvanej? Co jsem udělala? „Můžu se tě laskavě zeptat, proč ze mě děláš debila?" Zakřičí na mě a já se jen začnu třást. „Snažil jsem se tě hledat, mohl jsem si oči vybrečet... A ty se někde flákáš a pácháš trestné činy! Tak co, vykradla jsi obchod... nebo ses snad inspirovala svým bývalým manželem a povraždila jsi pár dětí?"

Ne, tohle nemůže být pravda, prosím... Proč mi říká všechny tyto ošklivé věci? Sedím na posteli a zírám do zdi, zatímco mi Alec vyčítá věc, za kterou nemůžu ani v nejmenším. Slzy mi tečou téměř proudem. „Alecu, přestaň, prosím!" Jdu ke dveřím. „Je mi mizerně, o to ti šlo? Dobře, už jsi toho docílil." Vydám ze sebe hlasitý vzlyk. „Co kdyby ses zeptal, jak to vlastně bylo?" Podívám se mu okýnkem do očí. „Fajn, tak povídej." Zvedne ruce na znamení toho, že se vzdává.

Povyprávím mu naprosto vše, včetně těch nejšťavnatějších detailů. Alec kouká s vytřeštěnýma očima. „Proboha Ellie..." Alec si složí hlavu do dlaní, „Co budeme dělat?" Pokrčím rameny, „Netuším... ani nevím, co mi hrozí." Vzlyknu a podívám se na Aleca. „Já to ale vím," Alecovi steče slza po tváři, „Pokud se neprokáže, že jsi byla unesena, hrozí ti až osm let ve vazbě, Ell." Tím mi naprosto vyrazil dech. „A do prdele..." Ujede mi a musím se opřít o zeď, „Co mám dělat, Alecu?"

Alec se opře o zeď a vydýchává to, „Já. Já nevím, Ell." Koukám na něj a tak moc toužím po jeho objetí, ale vím, že si ho dopřát nemohu. „Jen..." popotáhnu a steče mi slza, „Moc tě miluju, Alecu. Chci, abys to věděl." Otřu si slzu. „Nelam mi srdce... prosím..." Uteče mu malý vzlyk, „Ellie, taky tě miluju... Proto je nutné, abychom se vzali. Co nejdříve. Potřebujeme, abychom byli oficiálně svoji, protože pokud se tak nestane a ty se dostaneš do vězení, vezmou ti děti," povzdechne si, „To je ti jasné, ne?" Podívá se na mě a já kývnu a přivřu své oříškové oči. „Buď silná. Musíš být, Ellie." Alec skrz okýnko tajně prostrčí prst, „Ell, pojď blíž." Přiblížím se k okýnku a Alec mě ukazováčkem pohladí po tváři. „Chybíš mi, Alecu," Prst mu chytím a na bříško prstu ho políbím. „Ach Ellie. Kdybych mohl udělat cokoli, abych tě dostal odsud, udělal bych to. Ajaj, už tě jdou nejspíš vyslechnout. Přeji hodně sil, má drahá," Udělá pár kroků směrem ke zdi, aby mohl policista projít.

Uslyším cvaknutí, otevřeli mou celu. Vyvedli mě ven a my jsme si s Alecem vyměnili smutné pohledy. „Drž se, Ellie." Zašeptá mi na poslední chvíli. Chci mu ještě odpovědět, ale to už mě policista vláčí směrem k výslechové místnosti. Na zápěstí mám otlačeniny z toho, jak mě pořád někdo někam tahá a bolí to. Policista mě posadí na jednu z několika židlí v místnosti, sám si sedne na druhou a spustí nahrávací zařízení.

„Tak povídejte, slečno Millerová. Já jsem ještě tu vaši pohádku neslyšel," Mrkne a já mám chuť, kopnout ho do jeho opičího obličeje. „Mohu vás prosím požádat o to, abyste o mé noční můře nemluvil jako o pohádce? Děkuji."

Napiju se vody, která je na stolku připravena. „Tak dobře poslouchejte, nebudu to opakovat dvakrát," odmlčím se a podívám se do bezpečnostní kamery, „Před pár dny mě unesl jistý Joe Miller, můj bývalý manžel, a odvezl mne do Sheffieldu, kde mě mlátil a dokonce mě i znásilnil. Tahal mě za vlasy a kopal do mě. Následující den mne odvezl za nějakým mužem a proti mé vůli chtěl zabít mé miminko. Byla jsem přivázána k lůžku, takže jsem nemohla nic dělat. Nalil mi tam citronovou šťávu. Ano, bolelo to, ale co bylo horší, přijela tam policie a myslela si, že s tím, co se stalo, jsem naprosto souhlasila, ale mýlili se, své miminko bych nikdy dobrovolně nezabila. Prosím, musíte mi věřit," Opět se rozbrečím a policista na mě hledí.

„Nerad vám to říkám, ale vaše výpověď a výpovědi obou mužů se liší. Tvrdí, že jste do ničeho nucena nebyla a bylo to pouze vaše rozhodnutí, protože prý litujete toho, že jste to dítě počala s Alecem Hardym, ke kterému nic necítíte," řekne policista s vážnou tváří a mně se na chvíli zastaví srdce. Ne. Ne, to není možný. Proč zrovna já?

Nyní je mi naprosto jedno, že pláču před policistou, protože už to prostě neudržím. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak je to pro lidi hrozné, být křivě obviněn. Snažím se být silná, ale tohle je tak neskutečná nespravedlnost. Jsem v háji, už mi naprosto nic nepomůže. U soudu mě usvědčí vinou, odložím si trest, a jakmile porodím, pomažu na pár let do chládku. A to mám za to, že jsem celej svůj podělanej život na všechny hodná.

Policista mě pozoruje, „Být vámi, seženu si dobrého obhájce." Jen tupě přikývnu a složím si hlavu do dlaní. Co jsem komu udělala, že se mi takto mstí?

Odvedou mě zpět do cely, kde se posadím a jen tak tiše přemýšlím. Je mi smutno, stýská se mi po mých synech, po Alecovi, po mé sestře, a dokonce i po té slepičí prdeli jménem Olly. K večeru přijde k mé cele policistka, nemůže jí být moc přes dvacet. „Slečno Millerová, případ je uzavřen, zítra se budete moci setkat se svým obhájcem a soud proběhne pozítří, buďte na to prosím připravena. Zatím nashledanou," Zavře příklopku a nechá mě v cele úplně samotnou, pouze s postelí a s myšlenkou toho, že jsem opět selhala, ovšem tentokrát mě to bude stát téměř deset let svobody.