Alecova volba || Elliina Volba

Tenth Chapter

Když se ráno probudím, Ally je pryč. Vyděšeně se podívám na místo, kde ještě v půlce noci stál vozíček s mou dcerkou. Posadím a zděšeně koukám do zdi. Co teď? Co budu dělat? Co když se mi to všechno zdálo?

Abych se ujistila, že se mi to nezdálo, rychle si položím ruku na bříško, které se ještě nestihlo moc zatáhnout. Oddechnu si, protože alespoň vím, že jsem se úplně nezbláznila. To ale stále neřeší můj problém s hledáním dcery. Kde sakra je?

Rozhlédnu se po pokoji. Zde mi společnost dělá pouze hrstka přístrojů, které mi stále kontrolují životní funkce a další věcí. Vlevo od mého lůžka je okno, skrz které vidím až na pláž. Kdybych nebyla v nemocnici, asi bych si tento výhled dost užívala.

Pípání přístroje je jindy celkem uklidňující, ale právě teď by mě uklidnil pouze pohled na mou malinkou potvůrku Ally. Neměla jsem usínat. Teď nevím, kdy ji znova uvidím a už teď mi moc chybí. Její šklebení, její krásná modrá očka a nádherné kudrliny.

Když se smířím s tím, že ji asi jen tak neuvidím, zase si lehnu a koukám do stropu. Mám pocit, že se asi brzy unudím k smrti, pokud nevymyslím něco, čím bych se tu mohla zabavit. Nejsem jedno z dětí, které strávily v nemocnici téměř celé jejich dětství kvůli vylomeninám, které prováděly, takže když se tu ocitnu, mám divný pocit a nelíbí se mi tu. Když se k tomu přidá nuda, mám chuť okamžitě utéct. Teď už Aleca chápu. Chápu všechny ty jeho pokusy o útěk z nemocnice po jeho srdečních potížích.

Byla jsem opravdu klidné dítě. Vlastně se mnou nikdy nebyly problémy. Možná to bylo tím, že moje sestra je už od dětství průšvihářka, a tak jsem vždy byla to hodnější dítko z nás dvou. Malá buclatá kudrnatá holčička, která snila o tom, že ji jednou budou všichni brát vážně a nebude už tou obětí šikany, kterou se ve škole stávala velmi často. A proto jsem se stala policistkou. Aby se mi tento skromný sen splnil. A řekněme, že se to celkem povedlo. Tu práci jsem milovala, žila jsem pro ni. Proto taky s dětmi doma zůstal Joe, neuměla jsem si představit, že bych si měla dát tak dlouhou pauzu. A potom přišel Alec a má slibná kariéra šla velmi rychle do kytek. Alec mi srazil hřebínek, a ačkoli jsem se snažila vypadat, že mi vůbec neublížil, uvnitř mě to neskutečně žralo a každý den jsem měla co dělat, abych mu nedala pěstí do nosu.

Tentokrát jsem se však rozhodla, že i když mám svou práci opravdu ráda, zůstanu s malou Ally doma a konečně si užiju pořádnou mateřskou. Společný čas se svým miminkem. Udělám to kvůli sobě, ale zároveň si neumím představit, že by měl zůstat na mateřské Alec. Netvrdím, že to neumí s dětmi, ale úplně ho vidím, jak s tím svým skotským přízvukem nadává při přebalování. Sečteno a podtrženo, když doma zůstanu já, bude to pro všechny nejlepší.

Místností se rozezní jemné zaklepání na skleněnou stěnu pokoje. Alec vejde dovnitř a na stolek mi položí kytici růží.

„Ahoj," pousměje se a věnuje mi polibek, „prý už jsi viděla naši malou dcerušku."

„Viděla, ale asi ji zase někam odvezli," nahodím smutný obličej a tiše si povzdechnu.

„Až budeš na normálním pokoji, už ti ji nikdo nevezme, lásko," Alec se posadí na stoličku po mé pravici a opatrně mě chytí za ruku.

Zahledím se Alecovi do očí a málem se v těch jeho čokoládových jezírcích utopím. Doufám, že Ally bude mít později oči jako on, protože mám pro jeho oči slabost, a to prakticky od první vteřiny, kdy jsem Aleca viděla. Ačkoli jsem se do něj zamilovala až později, byly to právě jeho dvě malé čokoládky, které to všechno odstartovaly. A teď už není cesty zpět.