Alecova volba || Elliina Volba

Fourteenth Chapter

,,Bál jsem se o vás." Řekl jsem a pohladil jsem Ellie po její drobné ručce.
,,Nemáte proč. Nic to nebylo." Řekla Ell
ELLIE
Bolí mě hlava. V noci jsem toho moc nenaspala. Pořád jsem myslela na to, že moje děti hlídá můj bývalý šéf, který se o dítě staral naposledy před třemi lety a ještě k tomu o holku.
Docela jsem si oddechla, když přišli všichni zdraví. Freda jsem si přitáhla víc k hrudi a políbila jsem ho na hlavičku do jeho zlatých vlasů. Začal se hihňat.
,,mama!" Zažvatlal Fredy a já jsem se usmála
,,Jsem tu broučku" kývla jsem a začala jsem ho hladit po zádíčkách
,,Už můžete jít domů?" Alec na mě koukl
,,Měla bych tu ještě pár dní zůstat, ale podepsala jsem revers." Tom se na mě podíval
,,Cože jsi?" Vytřeští oči Tom
,,Podepsala jsem revers... jdu domů" pokrčím rameny
,,Je to nebezpečný mami..." povzdechne si Tom ,,něco mě napadlo... hm... Alecu? Mohl bys zůstat dnes u nás?" Alec pokrčí rameny
,,Když to... Millerová dovolí, tak proč ne..." koukne na mě. Tom protočí oči
,,No tak... čekáte spolu dítě... nebylo by fajn, kdybyste si alespoň tykali?" Kouká na nás s Alecem.
Kouknu na Aleca, on na mě a oba ve stejnou chvíli kývneme.
,,Eh... Dobře" Alec kývne a podá mi ruku ,,Alec." Kouká mi do očí
Usměji se a s vypětím všech sil mu podám svou ruku "Ellie" Alec se na mě usměje.

"Tak... jedeme?" Alec na mě kouká. Já jen kývnu.

"Jdu se teď převléct, ano?" Opatrně se zvednu a vylezu z postele. Kouknu na Toma a uvidím jeho docela vyděšený výraz "Neboj..." Vyjdu z pokoje, převléknu se a dojdu zpět. Alec si mě prohlédne.

"Dneska ti to sluší." Alec se usměje a já se začnu smát.

"Nemusíš lhát." mrknu na něj

"Ale já nelžu!" Alec si založí ruce na hrudi a usměje se.

"Ale lžeš." zasměji se a vyrazím směrem k autu. Odemknu a chystám se nastoupit.

"Na to ani nemysli mami..." zavrtí hlavou Tom.

Alec si dojde až ke mně a položí mi ruku na rameno. "On má pravdu Ell..." povzdechnu si "Neměla bys teď řídit." zavrtí hlavou "Zavezu vás domů, ano?" beze slova obejdu auto a sednu si na sedadlo spolujezdce. Alec si skousne ret a nastartuje auto. "Promiň" zašeptá. Já jen koukám z okýnka a nic neříkám. "Ellie..." Alec se na mě smutně podívá a položí mi ruku na stehno. Podívám se na něj.

"Hm?" Kouknu na jeho ruku

"Jestli o to opravdu stojíš, tak můžeš řídit." Zavrtím hlavou

"Ne... Jde tu o to, že se cítím tak... blbě..." Alec se na mě podívá

"Ellie... No tak... za prvé jsi těhotná a za druhé právě jedeš z nemocnice. Není na tom nic blbého, že tě vezu já" zavrtí hlavou a jede směrem k mému domu.

"Být těhotná není nemoc..." protočím oči.

"Ale no... Musí to být náročné, ne?" Alec na mě koukne a já pokrčím rameny.

"Zatím ani ne..." zavrtím hlavou. Alec zaparkuje u mého domu.

"Ale kdyby něco, tak mi řekni, ano? Měl bych se o tebe postarat... je to i moje dítě." Alec se na mě podívá a pohladí mě po vlasech. Rychle vystoupím z auta a Alec zůstane sedět v autě, vypadá trochu smutně. Dojdu ke dveřím a odemknu. Vejdu dovnitř a hned za mnou i Tom s Fredem. Alec stojí přede dveřmi a váhá, jestli má jít dovnitř nebo ne. "Mám tu tedy zůstat?" Kouká na mě a já kývnu, Alec tedy vejde dovnitř a zavře za sebou. "Zítra se dozvíme rozsudek... Máš strach?" Povzdechnu si a je mi skoro do breku. Jasně, že mám strach.

"Mám strach... Co když ho pustí na svobodu a on nám ublíží?" Steče mi pár slz.

"Nedovolím to." zavrtí hlavou a skousne si ret. Chvíli přemýšlí "Ellie... já tě miluju..." Alec přivře oči a je vidět, jak mu slza steče po tváři. "Vím, že tohle není správná chvíle, ale já už nemůžu..." povzdechne si. Koukám na něj a nevím co mám říct. "Nechci už bez tebe žít." složí si hlavu do dlaní. Skousnu si ret, přijdu k němu a obejmu ho.

"Vezmu si tě." zašeptám mu do ucha a on mě zvedne do vzduchu.

"Opravdu?" kývnu a on mě pohladí po tváři.

"Ale teď se mi chce ještě spát..." zívnu a on se pousměje.

"Dobře. Tak já tě doprovodím do ložnice, ano?" Dojdeme do mé ložnice a já si lehnu na postel "Dobrou" usměje se.

"Hm... Řekneš mi ještě něco?" Alec kývne "Jak dlouho máš koupený ten prstýnek?" Alec se usměje a vytáhne krabičku. "Myslíš tento?" otevře krabičku a já kývnu "To je tajemství." usmívá se a nasadí mi prstýnek. Sedí mi jako ulitý. "A teď už jsi jen moje." zasměje se a pohladí mě po tváři.

To byla přesně ta chvíle. Ta úžasná chvíle, při které jsem byla neskutečně šťastná. Ale stejně mi to vrtalo hlavou.

"No tak... řekni mi, jak dlouho ho máš." Zasměji se a prohlížím si svůj prstýnek.

Alec protočí oči "Tak dobře. Že jsi to ty." usměje se "Ale nebudeš se mi smát." zavrtím hlavou "Fajn... Koupil jsem ho pár dní po tom, co jsme se poprvé potkali..." sklopí hlavu a trochu se stydí "Líbila ses mi od začátku..." Neměla jsem v tu chvíli slov... Proč nic neřekl?

"A proč jsi teda na mě byl tak hnusnej?" Alec si povzdechne.

"Myslel jsem si, že tím k tobě přestanu cítit... To co cítím..." kývne a pohladí mě po rameni. "Sice mě to trochu mrzí, kvůli čemu jsme se dali dohromady... Že jsi musela otěhotnět..." povzdechne si.

"Mně to nevadí." zavrtím hlavou "Pokud mě teda neopustíš..."

"Nikdy." zavrtí hlavou "A teď už spi, ať zítra ráno můžeš jít k soudu..." kývnu a pomalu usínám