Alecova volba || Elliina Volba

Second Chapter

Před chvilkou jsem dorazila k Hardymu. Vzal si na sebe svůj oblíbený tmavý svetr a kabát.

„Na co máte chuť, Millerová?" zeptal se Hardy s malým úsměvem na tváři.

„Já nevím proč, ale mám chuť na fish and chips." Odpověděla jsem stydlivě a začaly se mi sbíhat sliny.

„Dobře. Zajdu to koupit a sníme to tady. Udělejte si pohodlí, Millerová." Vzal ze stolku svou černou koženou peněženku a klíče, a odešel.

Dnes je na mě nějaký hodný. A ač nevím proč, líbí se mi to.

Za chvilinku se vrátil se dvěma obřími porcemi fish and chips. Zrovna z toho stánku, co mám nejradši. Položil je na stůl a přinesl ještě dvě sklenice vody. Sedli jsme si ke stolu a asi pět minut jsme mlčeli, než Alec prolomil ticho svou omluvou.

„Včera jsem se choval jako idiot. Promiňte mi to Millerová. Nechtěl jsem vás vystrašit, ale už jsem vám to chtěl říct dlouho, víte?" Kouká na mě s výrazem smutného štěňátka, takže kdyby bylo, co odpouštět, odpustím mu to, ale teď je čas spíše na to, abych se za své chování omluvila já.

„Vlastně jsem se chtěla omluvit já vám. Nevím, co to do mě vjelo." Zadívala jsem se do země.

„Já jsem v pořádku." Mávne rukou Alec, ale já vím, že ho to alespoň trochu ranilo.

„Byla jsem vyděšená. Protože k vám... taky asi něco cítím." Zrudnou mi tváře a nedokážu se mu podívat do očí. Je mi trapně.

„Když jste mi řekla, že jste těhotná, měl jsem potřebu vám to říct. A nečervenejte se, nesluší vám to." Řekne, jako by nic a dal si do úst kus ryby. „Jo, Millerová. Už jste se rozhodla ohledně toho děťátka?" Zeptal se Hardy nervózně, a já jsem se musela pousmát.

„Ne... než jsem se setkala s vámi, byla jsem si naprosto jistá, že to miminko nechci, protože bych to nezvládla. Ale vy a Lucy jste mi zamotali hlavu." Smutně jsem si povzdechla a podívala jsem se do Hardyho hlubokých hnědých očí, které mě již od začátku fascinovaly.

„Já... já bych to miminko opravdu chtěl. Postaral bych se o vás a o vaše kluky. Splnil bych vám každé přání... Jen ho prosím nezabíjejte." Poslední větu zašeptal a zněl opravdu smutně.

„Já opravdu nevím Hardy. A co když dostanete infarkt a já zůstanu na všechno sama?" zeptala jsem se nejistým tónem

„Půjdu na tu operaci, jen si prosím nechte to miminko." Hardy se zatvářil docela zoufale a pohladil mě po předloktí.

„Já si to ještě rozmyslím," slíbím mu a přikývnu.

„Mám tě opravdu rád, Ellie," sousto mi zaskočí a já se začnu dávit. Řekl mi právě Ellie?