Alecova volba || Elliina Volba

Thirty-second Chapter

Thirty-second Chapter

Po půl hodině jsem konečně svolila, že tedy pojedeme do nemocnice, protože ani já jsem si nebyla tak úplně jistá, že miminko ještě na svět nechce. Proto jsem si sbalila pár věcí a vyrazili jsme.

Alec cestou řídil jako prase, protože byl neuvěřitelně nervózní. „Neodtekla ti ještě voda, že ne?" zeptá se, zatímco se nervózně kouše do zrůžovělého rtu a snaží se dávat pozor na cestu.

„Vypadám na to?" podívám se na suchý rozkrok svých těhotenských riflí.

„Já... Promiň, nevím, jak to chodí. U porodu Daisy jsem nebyl," přivře oči a povzdechne si, radši se neptám na detaily, abych ho nerozrušila ještě více.

Za několik minut dojedeme ke královské nemocnici Devonu a Exeteru. Zaparkujeme na parkovišti pro pacienty, Alec mi vezme tašku a jdeme k recepci. Alec recepční vysvětlí naši situaci, a ta nás radši pošle rovnou na gynekologii.

Gynekolog je starší pán, ale vypadá mile, pustí nás do ordinace. „Dobrý den," usměje se, „svlékněte se prosím."

Svléknu si všechny vrstvy oblečení a nechám se pořádně vyšetřit. Je to nepříjemné, ale pro zdraví miminka to musím vydržet. „No, slečno Millerová," odmlčí se „Myslím, že to budou jen falešné kontrakce, ale pro jistotu si vás tu pár hodin nechám. Odvedu vás na pokoj, kdyby něco, hned volejte, budu vás chodit kontrolovat."

Povzdechnu si a obléknu se. Odkolíbám se na pokoj, kde si lehnu na postel a položím si ruce na své rozbolavělé bříško. Lékař mi dá spolknout nějaké vitamíny a potom mě na pokoji nechá o samotě s Alecem. „Skočím pro čaj, lásko," políbí mě a na pár minut zmizí z pokoje. Koukám do stropu a hrozně se nudím.

„Jsem tu," vejde do pokoje a podá mi papírový kelímek s citronovým čajem, „Spěchal jsem." Napiju se a kelímek odložím na stolek vedle sebe. Alec se posadí na židli vedle mého lůžka a chytí mě za ruku. „Mám opravdu strach, Ellie," podívá se mi do očí a promne mou ruku ve své „Myslíš, že už je to opravdu tady?"

„Nevím, může to trvat věky..." povzdechnu si a říkám si, že bych možná radši porodila hned, abych už neměla tolik starostí, proto se snažím občas trošinku zatlačit, ale nedělá to žádný rozdíl. Navíc si toho za chvíli všimne Alec a šílí.

„Ellie, prosím, nedělej to... Děsí mě představa, že bych to musel sledovat už dnes," Alecovi vyhrknou slzy. „Já... já nejsem připravenej, vidět tě v takových bolestech," vzlykne a drtí mi ruku.

„A co když nikdy nebudeš?" vyděsím se a začnu taky plakat. Alec se na mě provinile podívá a otře si slzy.

„Nechtěl jsem tě rozplakat... promiň, lásko," přivře oči „Promiň."

Nakonec dokonce na chvíli usnu, ale pronásledují mě škaredé sny, protože jsem sama z toho porodu vyděšená, jako bych měla rodit poprvé. Probudím se asi za dvě hodiny, zrovna když do pokoje vejde lékař. „Tak co, madam, rodíme?" usměje se, „Můžu se podívat?"

Lékař mě prohlédne „Myslím, že můžete jet klidně domů, slečna Millerová se neotevírá a nejeví známky toho, že by měla rodit. Miminko je naprosto v pořádku, nemusíte se bát. Navíc máte prý dům blízko, tak když tak přijedete znova," usměje se „Jen vám popřeji hodně zdaru u porodu, nepanikařte, slečno, vy to zvládnete."

„Ale já... už nejsem nejmladší," povzdechnu si a přivřu oči.

„Já jsem toho názoru, že když vaše tělo zvládlo otěhotnět, zvládne i porodit," mrkne „V nejhorším si lékaři poradí jinak, když nebudete moct zatlačit," usměje se „Ale vy vypadáte jako silná žena, ani se nenadějete a miminko bude venku."

Tento lékařův proslov mi zvedl sebevědomí. Jen Aleca musím trochu zpracovat, protože zatím to vypadá tak, že jakmile začnu rodit, složí se.

Zvednu se z lůžka a mírně se mi zatočí hlava, proto si hned radši sednu zpět. Šlechetný Alec však hned přispěchá na pomoc a pomůže mi na nohy. Jedeme domů.

„Ellie, odteď budeš odpočívat a hlavně žádný kraviny, jasný?" podívá se mi do očí, zatímco uháníme zpátky k domu mých rodičů.

„Ale já už chci, aby to malé bylo venku," povzdechnu si a podívám se na své nateklé nohy. „Já se porodu nebojím tak, jako tady někdo," rýpnu do ně „Ještě dnes si pustíš nějaká videa z porodních sálů, bojíš se toho víc než já, a to tam jen budeš stát a držet mě za blbou ruku," vyštěknu a protočím oči, bříško mě zabolí „Au..."

„Mám to otočit?" zeptá se Alec vyděšeně a pohladí mne. Zavrtím hlavou a spolknu pilulku hořčíku, které mi lékař předepsal. „Ell, myslím to vážně, pokud tě to fakt bolí, jedeme okamžitě zpátky, nehodlám riskovat, že porodíš u svých rodičů v chajdě."

„Jeď domů..." vydechnu „Prosím."