Alecova volba || Elliina Volba

Sixth Chapter

Ellie

Ten den to bylo jiné. Přestala jsem přemýšlet, abych si odpočinula, a když jsem svou mysl opět nastartovala, byla jsem v dlouhé chodbě. Úplně sama. Obklopovaly mě pouze dvě zdi, které byly natřeny bílou barvou. Měla jsem své tělo. Celé. Své oříškově hnědé oči, kudrnaté vlasy, ale i zbytek těla, oblečený v nemocniční košili.

„Co mám dělat?! Co mám sakra dělat?!" zakřičím a steče mi slza.

„Vyber si..." chodbou zazní ozvěna. Padnu na kolena a pláču. Hořké slzy mi stékají po bledých tvářích. Ráda bych si vybrala, ale to je těžké, když člověk neví jak...

Podívám se za sebe, o několik desítek metrů dál je vchod do výtahu. Na druhé straně je chodba tak dlouhá, že ani nevidím na konec. Ale co je ta správná cesta? Na kterou stranu se mám vydat?

Alec

Ráno se opět vydám do nemocnice, abych zjistil něco o svých dvou slečnách. Na novorozeneckém oddělení opět potkám doktorku Montgomeryovou.

„Dobré ráno," dojdu až k ní a podívám se na svou dcerku. Ta je již vzhůru a vyplazuje jazýček na všechny okolo.

„Dobré," doktorka mi věnuje malý úsměv. Je vidět, že je po noční, protože ani korektor dokonale nezakryl její kruhy pod očima.

„Jak je na tom Ellie?" podívám se jí do očí. Odvrátí pohled a povzdechne si.

„Stále se neprobudila... Moc mě to mrzí, ale pokud to takhle půjde dál, budete se s ní muset rozloučit, protože je jen malá šance, že by tohle zvládla bez poškození mozku. Je mi to moc líto, pane Hardy," přivře oči a podívá se na malinkou. Ta nic netuší, vesele si kope nožičkami a drží lékařčin prst. Já jen pitomě přikývnu a zadívám se do zdi, abych zahnal slzy, které se mi derou do očí.

„Mohl bych se za ní jít podívat?" promnu si oči. Lékařka beze slova přikývne a naznačí mi, že ji mám následovat. Jdeme nemocničními chodbami, které jsou všechny stejné a také nekonečně dlouhé. Konečně dojdeme k pokoji mé drahé Ellie.

Přede dveřmi se zastavím a párkrát se jen nadechnu a zase vydechnu. Otevřu dveře a konečně se mi naskytne pohled na mou nádhernou snoubenku. Vyděsí mě to. Vyděsí mě to až tak, že téměř zavřu dveře a chvíli čekám, až se mé bijící srdce uklidní. Ale stejně mám ten obraz stále v hlavě.

Má nádherná Ellie, připojena k několika přístrojům. Tak slabá a bezmocná... Musím za ní. Musí vědět, že není na ten boj sama. Že má podporu.

Vejdu do jejího pokoje a posadím se na rozvrzanou dřevěnou židli, která stojí vedle její postele.

„Ellie... Nevím, jestli mě vůbec slyšíš, ale jestli ano, tak poslouchej... Nevím jistě, jak to s tebou momentálně vypadá, ale jestli to máš tak jako já, když jsem několikrát odpadl kvůli srdci... Musíš si vybrat... A prosím... Vyber si správně. Nenutím tě, aby ses vrátila za námi. Pokud ti bude lépe tam nahoře, běž... Ale chybíš mi tak moc, že mi to rve srdce na kousky. Konečně jsem byl zase šťastný, ale teď... Cítím se tak prázdný," steče mi slza, tak ji rychle otřu, jako by mě Ellie mohla vidět. „Prosím, Ellinko."

Ellie

Stále se potuluji po té chodbě, ale žádnou stranu jsem si nevybrala. Nedokážu vymyslet, která strana by mě mohla dovést k Alecovi a dětem. Nevím, zda je lepší jet výtahem, nebo si vybrat dlouhou chodbu, která by mě mohla přivést k životu. Sakra, proč mi nikdo nenapoví? Potřebuji nápovědu od někoho, kdo tu byl... Kdo tohle zažil. Tolik bych si přála vidět zase Aleca... Ten by věděl, pomohl by mi.

Sednu si na zem a opřu se o zeď. Co teď? Jak se odsud dostat? Alíčku, prosím... Dej mi radu.

Po chvíli uslyším jeho hlas. Mluví na mě a říká tak krásné věci. Nejradši bych ho objala a dala mu pusu, ale nemůžu. Ne, dokud se odsud nedostanu. No tak Alecu... Výtah, nebo chodba? Výtah, nebo chodba?

Už se musím rozhodnout. Nevím to jistě, ale tuším, že nejspíš nemám neomezený čas na to, abych se rozhodla. Musím to udělat teď. Udělám pár kroků dál do chodby, abych zjistila, zda už konečně nevidím, co je na jejím konci, ale chodba jako by konec snad ani neměla.

„Ale no tak, vždyť je to nemožný!" vykřiknu a udělám další několik kroků, konec chodby však stále není na dohled. Otočím se a vrátím se ke vchodu do výtahu. Zmáčknu jediné tlačítko na desce vedle výtahu a čekám, až se něco stane.

Kovové dveře výtahu se otevřou. Kabina výtahu je polepena fotkami. Přiblížím se, abych viděla, co na nich je. Já. Na všech jsem já. Je to celý můj život. Celý můj život ve fotkách, kterých je tento výtah plný. Je to můj život. A já svůj život miluji. A ještě víc miluji Aleca a své děti a chci pro ně bojovat. Chci svůj život zpět do svých drobných rukou.

S touto myšlenkou vstoupím do výtahové kabiny, stisknu jediné tlačítko na řídící desce a výtah se rozjede. Stále doufám, že jsem si vybrala správně...