Alecova volba || Elliina Volba

Eleventh Chapter

ELEVENTH CHAPTER

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Alec.

„Ano…“ řekla jsem, ale nebyla to tak úplně pravda.

Oba jsme opustili auto a vydali jsme se k oddělení gynekologie.

Vyšetření naštěstí proběhlo bez problémů. Bylo vidět, že Hardy si to užíval.

„Děkuji, že jste mě vzala s sebou, Millerová. Bylo to moc hezké.“

„Nemáte za co. Dělal jste mi dobrou společnost v čekárně.“ Řekla jsem a taky to byla pravda. Tři hodiny jsme museli čekat v plné čekárně. Ještě, že už jsme pryč.

„Smím vás pozvat někam na oběd?“

„Zase jídlo? Vy mě chcete opravdu vykrmit.“

„Vážně, Millerová.“ Řekl Hardy

„Dobře.“ Odvětila jsem, když jsem viděla jeho otrávený výraz.

Navigoval mě k malé, ale velmi útulné restauraci. Alec si objednal steak a já také.

„Zítra je poslední den výpovědí, jaký z toho máte pocit?“ zeptal se Hardy

„Bojím se. Na začátku jsem si byla jistá, že půjde do vězení, ale jak se to blíží ke konci, tak je nejistota větší a větší.“

„Nebojte. Dopadne to dobře.“ Hardy na mě mrknul.

„Co z toho tak kráva Sharon má? Ničit takhle lidské životy.“

„Nevím. Rád bych vám odpověděl, ale opravdu nevím.“ Řekl Hardy

„Pořád si říkám, kolik věcí jsem mohla udělat lépe. U toho případu.“

„My jsme udělali maximum. Není to vůbec vaše vina.“

„Nechcete se bavit o něčem jiném?“ zeptala jsem se, protože z této konverzace se mi opět začalo dělat nevolno.

„Jak chcete.“

„To jídlo je úžasné. Chodíte sem často?“ zeptala jsem se

„Ne, ale párkrát jsem tu byl.“

Ani jeden z nás se již o žádnou další konverzaci nepokoušel a to až do příjezdu k Lucy.

S Hardym jsme se rozhodli, že právě dnes řekneme Tomovi o jeho budoucím sourozenci. Zazvonili jsme a za chvilinku už nám Lucy otevřela s Fredem v náručí.

„Pojďte dál.“

V obýváku seděli Tom s Ollym. Tlukot svého srdce jsem cítila až v krku. To asi nestačilo, tak jsem se ještě ke všemu začala potit. Radši jsem si sedla na gauč, jinak by to se mnou asi švihlo. Hardy si sedl vedle mě.

„Tak abyste byli v obraze.“ Zarazila jsem se, protože mě Hardy chytil za ruku.

„Spolu.“ Zašeptal Hardy tiše.

„Tak na tři. Raz, dva, Tři.“ A v tu chvíli se místností rozlehla dvě slova. Čekáme miminko. Tom se na mě ublíženě podíval a odtáhl mě do vedlejšího pokoje.

„Ty podvádíš tátu?“ zeptal se

„Tome, my jsme se rozvedli. Nechtěla jsem ti o tom říkat. Promiň.“ Cítila jsem se strašně. A slzy se zase hrnuly do mých očí.

„Ty promiň mami. Kdybych věděl, čím vším si procházíš, tak bych od tebe neodešel. Mohl bych se prosím vrátit?“ zeptal se Tom

„To víš, že mohl.“ Řekla jsem a spustila jsem vodopády slz. Tom mě objal.

„Všechno bude zase dobrý, mami. Neboj se.“ Řekl Tom a utřel mi slzy hřbetem ruky.

„Nenávidím, když brečíš.“ Zašeptal Tom a já jsem se usmála.

„Miluju tě… ještě víc, než čokoládu.“ Řekla jsem a Tom se usmál

„Vždyť já tebe taky. Stará se o tebe Hardy dobře?“

„Ano. A s Fredem si také perfektně rozumí. Je to super chlap, tak doufám, že s ním budeš vycházet.“

„Myslím, že ano.“ Řekl Hardy, který se najednou vynořil ze dveří.

„Posloucháte za dveřmi, vy idiote?“ oba jsme se zasmáli, jen Tom na nás zíral.

„Ahoj Tome. Jak se máš?“ zeptal se Hardy

„Děkuju za optání, celkem fajn, pane Hardy.“ Hardy se začal smát.

„Tome, říkej mi Alecu, nebo prostě strejdo, jako tvůj bratr.“ Řekl Alec a usmál se.

O půl hodiny později jsme již všichni byli doma a Hardy si povídal s Tomem. Já jsem byla v obýváku s Fredem a stavěli jsme velkou věž z kostek. Jak málo stačí dětem ke štěstí. Po chvilce tam přišel Hardy.

„No teda, Millerová. Vy jste hotová architektka!“ řekl a já jsem po něm hodila jednu z kostek. Chytil ji a hodil ji po mně, ale v tu chvíli jsem již byla v zajetí Toma, který mě začal lechtat a nechtěl přestat. Válela jsem se po zemi před svým bývalým šéfem. Je to trapné, ale v tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. Po dlouhé době jsem zase zažila tu perfektní rodinnou pohodu. Dostala jsem druhou šanci. Ale bude mezi mnou a Hardym vůbec někdy nějaký jiný vztah, než teď? Pořád čekám, že by mohl udělat první krok, ale nevím, jestli by o mě vůbec stál. Někdy bych vážně chtěla vidět do myslí ostatních lidí. Nebo radši ne?

Po společné večeři jsme se všichni společně dívali na nějaký film v televizi. Byly to ty nejšťastnější chvíle, co jsem za posledního půl roku zažila.

Když skončil film, tak se Tom zvedl a pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu.

„Žádnej Alec… ani strejda. Od teď jsi můj táta.“ Alecovi se v očích zaleskly slzy a na tváři se mu objevil velký úsměv.