Alecova volba || Elliina Volba

Nineteenth Chapter

Nineteenth Chapter

Ocitnu se na zemi a dál už cítím jen bolest, obrovskou bolest. Někdo do mě kope. Opatrně se otočím, abych té osobě viděla do tváře, ale má na hlavě černou kuklu. Ale vypadá to, že daná postava je spíše mužského pohlaví, protože je vysoká a statná.

Když zjistí, že ji sleduju, kopne mě i do obličeje. Zavřu oči a už jen tiše vzlykám. Ještě asi dvě minuty čekám, než ten člověk konečně odejde. Když odejde, zamknu se, aby ke mně nikdo nemohl. Bolí mě celé tělo. Podívám se do zrcadla a vidím v něm svou uplakanou a zakrvácenou tvář. Svezu se na zem a snažím se na tento hrozný zážitek zapomenout. Všechno mě bolí a mám strach o miminko, protože útočník zjevně věděl, že jsem těhotná, proto své rány směřoval hlavně tam.

Když se vzpamatuji, odnesu Freda do dětského pokoje a poté zamířím do koupelny a svléknu se, abych zjistila, jak na tom jsem. Téměř na všech částech těla mám pohmožděniny a z nosu mi teče krev. Posadím se na okraj vany a pokouším se tedy krvácení zastavit.

Po chvíli mi zazvoní mobil. Jsou již tři hodiny a mně dojde, že Alec se nejspíš vrací z práce. Obleču si tedy to, co jsem měla na sobě. Sejdu po schodech dolů a kukátkem se podívám, kdo stojí za dveřmi. Když zjistím, že je to Alec, otevřu, ale hned po tom, co vejde, okamžitě zavřu. Alec na mě kouká.

„Ell?" Trochu vyděšeně na mě kouká, protože mám pod okem obrovskou podlitinu. „Co se tu proboha stalo?" Vezme mou hlavu do dlaní a prohlíží si má zranění. „Pojď si sednout." Sedneme si na gauč v obýváku. „Někdo mě zmlátil, Alecu..." koukám mu do očí a bohužel se pláči neubráním. Alec na mě chvíli jen kouká a skousne si ret. „Je... Je to malý v pořádku?" Nahrnou se mu slzy do očí, takže se mu oči lesknou. „Já nevím, Alecu." Povzdechnu si a steče mi pár slz. Alec se rozbrečí a obejme mě. „Ellie... Je mi tak strašně líto, že jsem tě neochránil..." Tiskne mé omlácené tělo k sobě a brečí jako malé dítě. „Zavezu tě do nemocnice, Ell..." Nechtěla jsem do nemocnice, ale Alec si nedal říct, proto jsme vzali Freda a za chvíli jsme již seděli v autě.

V nemocniční čekárně jsme strávili pěknou chvíli, než jsme přišli na řadu. Když mě lékař konečně zavolal dovnitř, nechala jsem Aleca venku a sama jsem se vydala dovnitř. Stručně jsem lékaři popsala svůj problém a ten mě hned poté prohlédl a rozhodl, že v nemocnici musím zůstat přes noc. Nebyla jsem z toho nadšená ani v nejmenším, ale na výběr jsem neměla.

Tak jsem se tedy ocitla sama na nemocničním pokoji v té příšerné noční košili, ze které mu leze úplně vše. Posadila jsem se na postel a ruce jsem si položila na mé malé bříško. Za hodinu mě má přijít vyšetřit má gynekoložka a já mám opravdu strach, že ten násilník mému miminku ublížil.

Ozve se klepání. Podívám se tedy ke dveřím mého pokoje a pozvu návštěvníka dál. Je to Alec s Freddym. Alec za nimi zavře a pomalými kroky jde k mému lůžku. „Jsi v pořádku, Ellie? Proč si tě tu nechali?" Kouká opravdu nervózně a je mi jasné, že se bojí hlavně o to miminko. „Já asi v pořádku jsem, ale ještě nevím, jestli i to miminko." Povzdechnu si a Alec mě vezme za ruku. „Musí být..."

Po půl hodině již přišla má gynekoložka. Vyšetření sice trvalo jen několik minut, ale bylo to jako hodiny. A lékařka se tvářila pořád stejně, takže se z její tváře nedalo vyčíst naprosto nic. A já jsem měla strach jako nikdy. Přijdu o něj, nepřijdu? Bude postižené?

„Bude v pořádku." Řekne za chvilku a já se cítím, jako by mi ze srdce spadlo několik těžkých kamenů. „Opravdu?" Oddechnu si a trochu se pousměji. „Ano, miminku se naprosto nic nestalo." Usměje se a já se musím taky usmát. Hned jak se dostanu zpět do pokoje, volám tuto šťastnou zprávu Alecovi. Ten mi pogratuluje a popřeje mi dobrou noc, přestože je teprve šest.

Po ukončení hovoru si lehnu a pustím si nemocniční televizi, u které alespoň na chvilku vypnu. Ale jamile televizi vypnu, citím se tak... v nebezpečí, že jsem sama na místě, kde to nemám ráda. Celou noc jsem probděla, takže můj monokl pod okem byl ráno ještě tmavší díky mým kruhům pod očima, ale naštěstí mi lékař řekl, že pokud si pro mě někdo přijede a budu doma odpočívat, můžu jet domů. Napsala jsem tedy Alecovi, a ten již za čtvrt hodiny stál před nemocnicí a mával na mě, ať za ním přijdu.

Sbalila jsem si své věci a vyšla jsem z malého nemocničního pokoje. Na chodbě jsem se rozhlédla, zda někde nečeká ten člověk v kukle, a potom jsem už šla rovnou za Alecem, který mě již netrpělivě vyhlížel. „Jsem rád, že jsi ty i miminko v pořádku. Bál jsem se o vás." Obejme mě kolem pasu a dá mi malou pusu na tvář. „Spala jsi vůbec?" Kouká na mé kruhy pod očima a já musím zavrtět hlavou. Alec si povzdechne. „Tak pojď, budeš spát doma." Posadíme se na sedadla mé stříbrné Toyoty a Alec zamíří k mému dvoupatrovému domečku. Docela se domů těším, ale mám také trochu strach, že mě opět někdo přepadne a nemusí to zůstat jen u zmlácení.