In a wrong direction(Harry Styles FF)

7.- Wait for me to come home

"Tahle už je poslední."  Podal mi Sebas krabici, plnou knih a zabouchl za sebou dveře domu.
Tak je to tady, vážně opouštím Holmes Chapel a začínám znova, aniž bych vůbec věděla, kde. V rámci zachování Harryho posledního překvapení, dala jeho matka adresu mého nového bydliště pouze mému staršímu bratrovi, který jí přeochotně přislíbil, že se o celou věc postará. Jediný on věděl, kam jedeme. 
        Naposledy jsem se ohlédla po svém rodném domě a v duchu mu dala své poslední sbohem. Usadila jsem se vedle Sebastiana na předním sedadle, ale nedělalo mi to příliš dobře. Po oné prožité tragédii se mi z aut dělalo poněkud zle, maličko mě zachvacovala panika, jenže nebylo zbytí, musela jsem to překonat, už kvůli růžové budoucnosti čekající v neznámu. Sama jsem se nad tím posměšně ušklíbla, protože může být vůbec budoucnost bez Harryho růžová? Sotva.  Spěšně jsem si zapla pás a  odhodlaně přikývla bratrovi, že můžeme vyrazit. Nejspíš si všiml mých roztřesených rukou, proto mi povzbudivě stiskl dlaň. 
"Vážně to chceš udělat, Han?" 
Další přikývnutí beze slov. Kdybych začala mluvit, nejspíš bych začala o celé věci znovu a znovu přemýšlet a pak plakat a vůbec, tohle nikdo z nás nepotřeboval. Rozhodla jsem se a hodlala to i dotáhnout do konce. Sebastian mě znal velmi dobře, proto na chvíli zesílil stisk a usmál se na mě svým typickým úsměvěm ála "starší bratr si o tebe dělá starost". 
"Vím, že to bez něj nebude jednoduché, Hannah, ale ..."  
Pozvedla jsem ruku v gestu, které ho mělo umlčet. Naštěstí byl dost bystrý na to, aby pochopil. Proto už jen mlčky nastartoval a vyrazili jsme vstříc tomu, co mělo přijít.  Ať už to bylo cokoli a nacházelo se kdekoli. 
   Cesta z Holmes Chapel do našeho, pro mě neznámého cíle byla dlouhá. Musela jsem si na chvíli zdřímnout, protože jsem se celá rozlámaná probrala do pozdního odpoledne. Rozespale jsem si promnula oči a pohlédla z okýnka. Když jsem spatřila obří hodinovou věž s rozsáhlou budovou parlamentu, div jsem údivem nevykřikla. 
"Londýn?" Ohlédla jsem se po bratrovi, který pouz s úsměvem přikývl. Znal mojí posedlost tímhle hlavním městem. 
"To vážně,Sebi,"   snažila jsem se z něj vytáhnout podrobnosti, "vážně nám Harry pořídil byt v Londýně?"  
"Ještě chvilku vydrž, Han." Odbyl mě a dál pozorně sledoval silnici. 
Držela jsem se jeho rady, i když napětí uvnitř mě rostlo. S tváří přitisknutou na skle jsem nervózně sledovala ubíhající městskou scenérii okouzlujícího Londýna. Za několik minut jsme se dostali do vlemi pěkné, tiché čtvrti a bratr zastavil. To, co jsou pak uviděla mi vzalo dech. Harry nám nepořídil byt. Okamžitě jsem vystoupila z auta a snažila se popadnout dech při pohledu na roztomilý  typický anglický domek, obložený červenými cihlami, s dvěma patry, velkými okny a zahrádkou přímo před vchodem.  Nevěřícně jsem si ho prohlížela a představovala si, jak až nechutně dokonalý život jsme tady  spolu s Harrym mohli mít. Ale život dokonalý nebývá, že? To byl možná ten důvod, proč jsem tam stála sama s kopou krabic před brankou a mírně nejistým bratrem.
"Půjdeš dovnitř?" Prohlédl si podezřívavě můj výraz a vytáhl z auta pár posledních bedýnek. 
Váhavě jsem z kapsy vytáhla klíče a pevně je sevřela v dlani. Trochu se mi svíralo hrdlo při pohledu na tu krásu, nebyla jsem zcela přesvědčená o tom, že tohle byl ten nejlepší nápad. Ale s tím mi nemohl nikdo pomoci, ani Sebastian ne, i přesto, jak moc se snažil. Tohle byl můj boj a on to věděl. 
Přistoupil ke mě a vtáhl mě do svého objetí.
"Brzy za tebou přijedu, Hanny, " šeptal mi, zatímco svou dlaní přejížděl po mých zádech a poskytoval mi tak útěchu, co jsem tolik potřebovala. Už to dávno nebyl otravný, drzý pouberťák, co se neskutečně bavil při každém neštěstí, co mi mohl způsobit. Nyní byl mým parťákem, mojí podporou a člověkem, na kterého bylo spolehnutí. Byl to nejlepší bratr, co si člověk mohl přát, ale měl svůj život a nemohl být stále se mnou a držet mě za ruku, aby mě provedl tím mým, když se zdál být nezvladatelný, či dokonce rozpadající se na kusy.  Stačilo, že mi pomohl se zvednout ze dna, ty střepy svého roztříštěného života už musím posbírat sama. 
"Už jeď,"  maličko jsem popotáhla a jemně ho od sebe odstrčila, " já už to tady zvládnu." 
Na tváři se mi objevilo něco, velmi vzdáleně se podobající úsměvu a Sebastian očividně velmi nerad nasedl do auta. 
"Kdyby cokoli, volej!" Zavolal ještě z okýnka, než zmizel v prachu cesty. 
     "Tak jo dome, jsme na to sami." Povzdechla jsem si těžce a zastrčila klíče do zámku. Uvnitř byl ještě nádhernější než zvenku. Harry ho celý úplně sám zařídil. Jeho přítomnost dýchala z každého koutu, z každého kusu nábytku, z každé maličkosti. Dokonce se mi chvíli zdálo, že cítím jeho typickou vůni. Ten podivný a přitom zvláštně příjemný mix levandule a tabáku. Celý dům jako by tou vůní byl prosycený. Pohled mi padl na sbírku jeho oblíbených CD pečlivě naskládaných na poličce, hned vedle sbírky DVD. Vybral všechny mé oblíbené, uvědomila jsem si, když jsem zběžně očima přelétla názvy filmů. Jeho pozornost a umění naslouchat druhým mě nikdy nepřestávalo překvapovat.  
        Prohlédla jsem si celé dolní patro a pomalu nevycházela z údivu. Obývák byl  dokonalá oáza klidu a kuchyně? Maličko jsem ho podezřívala, že ji zařídil pouze pro sebe, aby zde mohl demonstrovat své kulinářské schopnosti, které bezpochyby pochytil od Annie. V duchu jsem si ho představovala, jak soustředěně hledí do nádoby před sebou a mě používá pouze jako jakéhosi poskoka, co slouží k podávání ingrediencí. Živě jsem ho viděla, jak v okamžiku vybuchne, ať už pro mojí pomalost nebo pro chybně vybranou věc, kterou žádal podat a vyhodí mě z místnosti, jako už to udělal nesčetněkrát. Stejně jako mě nesčetněkrát se srdcervoucí omluvou volal zpět, protože nemohl najít něco, co urgentně potřeboval. 
Ne, to ne! Takhle to přece nejde. Pokud tady chci žít, nemohu žít ze vzpomínek a představ co by, kdyby. Jenže tahle celkem rozumná myšlenka přišla vniveč ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře ložnice v horním patře. Harry měl prostě styl. Ložnice nebyla velká, zato byla příjemně útulná. Obložená dřevem, s velkým oknem a dveřmi vedoucími na balkon. Laděná byla do uklidňujících přírodních tónů, co navozovaly pocit intimity a bezpečí. Všude po stěnách byly rámečky s fotografiemi zachycující naše šťastné chvíle. Třeba tu, kdy mě Harry učil hrát na kytaru a Annie nás se svým foťákem zachytila ve chvíli, kdy mi s rádoby rozzlobeným výrazem vysvětloval, že když to nebudu brát vážně, nebudu v tom nikdy tak dobrá jako on a můžu zkusit prorazit leda s flétnou. Nebo tu byla jiná z výletu do Doveru, kde jsme spolu v přístavu pozorovali ledové anglické moře. Vál tak silný vítr, že jsme neslyšeli vlastního slova a jakýkoli pohyb byl velmi náročný. Harryho přepadl strach, že bych díky své křehké tělesné konstrukci a velmi silným povětrnostním podmínkám mohla velmi snadno přepadnout z mola, silně tedy tiskl mou dlaň ve své a pustit se mě odvážil až ve chvíli, kdy jsem seděla bezpečně připoutaná v autě. Ta nejšťastnější fotografie ale byla z naší první návštěvy Londýna.  Harry se nás snažil vyfotit během procházky po Tower Bridge a znovu nás zastihl ten protivný anglický vítr, co nejspíš měl cosi proti našim selfie fotkám. Ne, že by to nějak ovlivnilo jeho nádhernou rozesmátou tvář s očima zářícíma štěstím, to jen mně, se jeho větrem ovládané kudrny nahrnuly do obličeje a tak, byť stojím přímo za ním, je jen velmi těžké si mě povšimnout a nezasvěcený divák by nejspíš řekl, že je to velmi pěkná fotka Harryho. A přestože to není naše nejlepší fotografie a Harry se nad tím nesčetněkrát skvěle bavil, bylo mi jasné, proč je tady. Toho dne mi slíbil, že v Londýně nejsme naposledy. Že v Londýně je naše budoucnost, že se vrátíme a budeme tu spolu šťastní.  Lehce jsem prstem přejela po jeho úsměvu, co se nedal z hlavy vymazat, i kdyby někdo spálil všechny jeho fotografie, i kdybych ho už nikdy neměla vidět, ten úsměv by zůstal někde tam, hluboko vyrytý v paměti, či srdci.  
Měl tady být se mnou! Londýn byl náš, byl to náš sen a naše oáza štěstí. Místo toho jsem tam náhle trčela naprosto sama, s haldou bolestných vzpomínek,  které byly naše, ale pamatovala jsem si je už jenom já. Už nebylo s kým je sdílet. Nechal mě tu samotnou, s bolestí co mi rvala srdce. On zapomněl, ale já nemohla. 
  Otevřela jsem skříň a při pohledu na kopičku jeho oblíbených triček jsem se konečně rozplakala. Vytáhla jsem jedno, navlékla se do něj a utrápeně se schoulila v příjemně měkoučké posteli, co byla pro jednoho až žalostně velká.....