In a wrong direction(Harry Styles FF)

20.- Pretend it's ok

Zběsilý klapot těch předražených střevíčků by přeslechl snad jen hluchý, zvlášť, když Mimi funěla jak stádo uhnaných nosorožců. S vědomím, že ji mám v zádech, jem přidala na tempu a s výhodou, kterou pohodlné tenisky, oproti jejím jehlovým podpatkům, rozhodně byly, jsem vzápětí za sebou přibouchla dveře domu. Ne, že by ji to mohlo zastavit.
"Co blázníš?" Vrazila dovniř, sotva popadajíc dech.  "Víš ty vůbec, kdo to byl?" Zeptala se, jako bych člověk trpící amenésií byla já. 
"Vždyť to byl Harry! Láska tvého života."
"Mimi, já vím!" Přerušila jsem nervózně tok jejích myšlenek, co vyvěral na povrch, aniž by se ona nějak snažila to korigovat. "Harryho ještě poznám." Aniž bych chtěla, zvýšila jsem hlas, který se vzápětí zlomil pod náporem vzlyku. 
Sesunula jsem se na gauč a hlavu skryla v dlaních. Tohle přece nemůže být pravda, proč teď? 
Tak moc jsem chtěla být pro jednou silná a vydržet, jenže jakmile se první slza přehoupla přes řasy, nebylo cesty zpět.  Zoufale hledajíc nějakou úlevu, popdporu, či pomoc, jsem svůj rozmazaný pohled upřela na Mimi. 
Bezradně stála vedle gauče a lítostivě mě pozorovala. Nesnášela pláč, nevěděla jak s lidmi, co pláčou, zacházet. Co má v takové chvíli udělat? Je lepší neříkat nic, nebo říct něco a třeba situaci ještě zhoršit?  Pomohlo by objetí? A stojí o to vůbec někdo? Z vrásky, co se jí náhle objevila na čele, bylo víc než jasné, o čem přemýšlí.  Rozpačitě přešlápla z  nohy na nohu. Pod náporem mého žalostného pohledu se nejistě posadila na kraj gauče. Nervózně si popotahovala sukni, zatímco na mě plaše pomrkávala z pod hustých řas. Ta touha mi pomoci byla jasně čitelná z jejích temných očí, ale celé její tělo prozrazovalo tu nejistotu, se kterou bojovala uvnitř.
"To Louis?"  Konečně jsem ucítila jak mi dlaní lehce přejela po zádech. Hlasitě jsem vzlykla a mlčky ji příkývla na souhlas, přičemž jsem si pěstí rozmazala slzy a řasenku po tvářích.
"Hannah,"  přitáhla si mě blíž do pevného objetí. Jakoby tím dotekem zmizely všechny její pochybnosti a ona veděla zcela přesně, co právě potřebuji. 
"Není nic špatného na tom, milovat dva lidi najednou."  Prstem mi setřela černou šmouhu z tváře.
"Není?"  Vzhlédla jsem k ní za stálého fňukání.
"Ne," rozhodně zavrtěla hlavou,"vždyť by to nebylo fér. Podívej, nesnášet jich můžeš třeba deset a milovat bys směla jen jednoho? To by pak nutně znamenalo, že je na světě víc nenávisti, než lásky, a to se mi nelíbí."  Nevěřícně jsem zírala na tu ztřeštěnou, malinko rozmazlenou holku, ze které se, jak mávnutím kouzelného proutku stala moudrá, chápající přítelkyně. 
"Klidně jich miluj třeba stovky, Han," usmála se zasněně, "dokud se budeš cítit šťastná a bude tě to naplňovat, miluj je a užívej si tu lásku, kterou přímo záříš, kdykoli jsi poblíž Louise, a která tvé oči mění na třpytivé diamanty,jen co se podíváš na Harryho." 
"Ale .."  zamrkala jsem překvapeně.
"Nejsou žádná ale," zastavila mě," a přestaň se kvůli tomu cítit provinile. Až se na to budeš cítit, jednoho si vyber. A věř mi, že poznáš, který z nich je ten, bez kterého nedokážeš být."
"Jak jsi to poznala ty?"  Popotáhla jsem jako malá, až se Mimi pobaveně rozesmála a smála se celou dobu, co mi popisovala svůj magický okamžik prozření.
"Sledovala jsem ho, když hrál na kytaru. Jak něžně hladil struny, jak lehce přivíral víčka, když zpíval. Stačilo jen vnímat ten zběsilý tlukot srdce, když se místnostní rozezněl jeho hlas." Usmála se tak, až to zahřálo u srdce i mně. "Ovšem, dostal mě až ve chvíli," vyvedla mě z omylu, že tohle už je konec její story,"kdy ukončil píseň, seskočil z židličky a překvapil mě vřelým objetím. Místo žhavého polibku mi ale zašeptal do ucha: Mám hrozný hlad. Mimi, řekni mi, že víš, kde je nejbližší Nandos." 
Žalostné vzlyky naráz nahradil výbuch smíchu, že jsem sotva popadala dech. Stále se mi po tvářích koulely slzy, ale dávno ne ty nešťastné. Mimi opět dokázala, že když jde do tuhého, je tady.
Vděčně jsem se k ní přitiskla, i přesto, že ona takové projevy náklonosti příliš nevyhledávala.
"Uvidíš," stiskla mi pevně dlaň, "že to poznáš z pouhé maličkosti. Může to být věta, či pouhé gesto, ale poznáš to, a tohle," vytáhla ze své kabelky růžový předmět, a já okamžitě poznala svou pěněženku," je myslím tvoje." 
Vtiskla mi ji do dlaně, přičemže s potutelným úsměvem ještě stačila rozepnout zip na jejím hřbetu a ujistit se tak, že si rozhodně všimnu bělostného papírku v jedné z přihrádek. Obsahoval pouze pár číslic, načmáraných ve spěchu. I přesto bych  za ten rukopis dala ruku do ohně. V té chvíli jsem však věděla jediné, nezavolám. Nedokážu to. Chvatně sem odložila pěněženku na stolek a raději předstírala, že jsem si toho vzkazu nevšimla....

*

Jen v Londýně se mohlo krásné, slunečné počasí během minuty změnit na hotovou katastrofu, a místo toho, abyste si vyčistili pouze hlavu, čekala vás očista celého těla. Husté provazce ledové vody bičovaly všechno a všechny, co se nedokázali rychle někam schovat. Bez milost, bez výjimek.
Tomu rozběsněnému vodnímu živlu nebylo nic svaté.
Ostrý poryv větru se mu opřel do tamovhnědých vln, když otevřel dveře Starbucksu. Ještě chvíli  mezi nimi nerozhodně postával, a pak mu ruka odevzdaně sklouzla z kliky. Vzhlédl k tomu bezútěšně tmavému nebi a obličej mu okamžitě pokrylo na tisíc mrazivých děšťových kapek. Cuchaly se mu do vlasů, stékaly po jednotlivých pramenech a pak z jejich konečků dopadaly na tu krásnou, smutnou tvář.  Zamrkal, aby vějířy sých řas zabránil vodě,rozostřovat mu ten jasně zelený pohled. Nic naplat,  přívaly nových a nových kapek se bez ustání valily z nebe. Vzdal to. Přehodil si přes mokré vlasy kapuci a zimomřivě se zachumlal do šedé mikiny. Nicméně stále nejistě postával vedle dveří kavárny a co chvíli kontroloval nově příchozí uprchlíky před mokrem, toužící po horké kávě, či jeho milované čokoládě. 
Stál tam nehnutně a nechal si máčet ten lehounký kus oděvu, co ho v žádném případě nemohl zahřát. Na mikině se mu začaly tvořit tmavé, mokré mapy, až po chvíli změnila barvu úplně celá. Schoulil se ještě o něco víc do sebe, ale v té smršti to nemohlo valně pomoci. Roztřásl se zimou a prokřehlé ruce zastrčil do kapes.
Co to ten blázen vyvádí? Domů mi zbývalo jen pár metrů, těšila jsem se na horkou sprchu, peřinu a čaj. Doufala jsem, že to samé co nejdříve udělá i on, nicméně jeho počínání tomu vůbec nenasvědčovalo. Připadal mi tak strašlivě ztracený a přitom tolik odhodlaný tam počkat, ať už čekal na cokoli. Ne, nemůžu ho tam takhle nechat.
Změnila jsem směr a přeběhla ulici.
"Harry!"  Ztratilo se mé volání v burácejícím větru.
"Hazz!!!"  Konečně zvedl hlavu a věnoval mi pohled. Chvíli mě jen mlčky pozoroval skrze pár kaštanových pramenů, co mu napadalo do očí, náhle se však jeho skoro až fialové, promrzlé rty roztáhly do zářivého úsměvu. Náhle jsem už netoužila po peřině, čaji, ani teplu. V tu chvíli jsem se cítila jako doma a nic, ani bouřka,mě o ten pocit nedokázala připravit.
"Pojď." Natáhla jsem k němu dlaň a trpělivě počkala, než z kapsy vytáhl tu svojí a váhavě mi ji podal...