In a wrong direction(Harry Styles FF)

15.- Love is just a way to die

   "Ale Hannah..." Zamrkal překvapeně hustými řasami. 
Dech se mu stále ještě nevrátil do normálu, mé polibky byly stále jasně čitelné na jeho rtech, stejně jako přítomnost mých prstů v jeho vlasech, zorničky modrých očích ještě rozšířené vzrušením, jenže teď se v nich usadila bolest.  
 Před čím jsem to utíkala? Byl to stále on, komu jsem nevěřila? Nebo jsem začala mít strach z citů, které jsem rozhodně cítit neměla, a přitom tu stejně byly, ať jsem je popírala jak jsem chtěla? Byla to vina, co tak ledově svírala mé srdce a nutila mě lámat to jeho?  
Vidět ho takhle zničeného bylo snad tisíckrát horší, než ho nechat na sebe vztekle ječet, zdržovat mě v práci do pozdních hodin, či mi kazit rande s jinými muži. Bylo to tisíckrát horší o to víc, že jsem celou dobu měla strach z toho, že on zlomí to moje. To, že bych tomu chladnému manipulátorovi mohla ublížit já sama, nikdy, ani na okamžik,mou myslí neproběhlo. 
     Více než hodina tíživého ticha, rušeného pouze předením motoru Tomlinsonova zánovního BMW,  byla až dost. Ani mě příliš nepřekvapilo, když Louis i bez mého navigování zastavil přesně před mým domem. Věčně o krok napřed, vždy plně informovaný. Pobavilo mě to, i potěšilo zároveň. Zajímal se o mě, sice velmi svérázným způsobem, ale zajímal. Po tváři se mi rozlil blažený úsměv, co byl ovšem odsouzen k okmažitému zániku, když jsem se na něj pokradmu podívala. Ta ledová strohost v jeho obličeji, nepřístupnost, žádný náznak emoce. 
"Děkuji," zašeptala jsem do prostoru. Ani se na mě nepodíval, jen si zkousl ret a otočil hlavu k okénku po své levé ruce.
"Za vše, Lou,"  Pohladila jsem ho jemně po dlani pevně svírající volant. Když mé gesto opět zůstalo bez odezvy, pomalu jsem vystoupila a tiše za sebou zavřela dveře. 
Tak tomu říkám parádní konec něčeho, co vlastně ani nezačalo. Jen tak dál, Hannah, klidně zboř všechno dřív, ještě než to postavíš. Jsi dokonalá ničitelka, sama zlomená, připravená k destrukci všech, co by se jen opovážili k tobě přiblížit.
     V domění, že naše drama je už u konce, bych si za svůj excelentní výkon nejraději zatleskala, jenže ouha, nejspíš bych se připravila o finální dějství.  
Liduprázdná ulice zvuk zavírajících se dveří znásobila o několik decibelů, stejně jako jeho vybroušený britský přízvuk, co bezprostředně následoval.
"Nevyznám se v tobě." Zavolal za mnou, když už jsem odemykala. Pak, jakoby sám zaskočen tou náhlou potřebou sdílení svých pocitů, se zmateně zastavil na půli cesty ke mně. 
"Do háje se vším." Zamumlal si spíš pro sebe a vztekle nakopl pár kamínků na chodníku. 
Absurdní.On se nevyzná ve mně? Vždyť "Nevyzpytatelný" by klidně mohlo být jeho druhé jméno. Všechno uvnitř se mi sevřelo v křeči hysterického smíchu, ovšem na povrchu to vyústilo v jakýsi ironický úšklebek.
"A co přesně tě mate?" Rozhodla jsem se vstoupit na tenký led a trochu si po něm pobruslit, než se pode mnou v nestřeženém okamžiku prolomí. Nervózně si olízl rty a podíval se na mě pohledem ála "sama sis o to řekla." 
"Neustále, při každé příležitosti, dáváš všem pyšně najevo, že jsi vdaná a přitom,"  zakroutil pomalu hlavou, jakoby to se mnou vzdával, jakoby ani nemělo cenu mi to všechno říkat, i když očividně toho měl na srdci ještě dost.
"Přitom co, Louisi?" Nehodlala jsem svou jízdu ukončit předčasně, led ještě nezačal ani praskat. 
"A přitom bezostyšně svádíš Zayna, necháš se políbit ode mně, motáš hlavu každému, komu se připleteš do cesty, chováš se jako bys byla volná, ale to nejsi," zoufale si rukou prohrábl vlasy, "k někomu patříš! Ten prsten znamená slib, Hannah, slib věrnosti," hlas se mu začínal chvět, on ale nemínil s trháním mého nitra na kusy hned tak skončit, "jenže samotný slib nestačí, člověk se tak musí i chovat!" 
Tak takhle on mě vidí? Jako vyvrhela patřícího na okraj společnosti, protože nedokáži dodržovat její ustavená pravidla a tradice? Nadechla jsem se k odpovědi, ale rázným gestem mě umlčel. 
"Kde vlastně je? Zvedl ke mně své velké, smutné oči, co nabývaly stejného odstínu jako noční londýnské nebe.
"A co je vůbec zač, že tě tu nechá pobíhat a lámat srdce na potkání, když bys měla být s ním a láskyplně pečovat o to jeho?!"  Dotáhl svůj smrtící úder k dokonalosti. 
Teď! To byla ta chvíle! Ta chvíle, kdy má lední revue dospěla ke svému konci. Bez předchozího varování, bez možnosti úniku, led nevydržel. Z tohohle by mi ani seberychlejší záchraný zásah hasičů nepomohl. 
"Louisi," zhluboka jsem se nadechla, abych přemohla blížící se příval slz,"tohle není věc, co bys ty měl řešit." Sykla jsem vzdorně. Harry nebyl téma, na které bych dokázala hovořit v klidu, prosta všech emocí. Byl bolestivou ranou, jejíž jitření znamenalo mou zuřivou obranou reakci. 
"Tak to se pleteš!!" Zavrčel temně.
"Od chvíle, cos mě nechala okusit chuť tvých rtů, je to i moje věc!" Ušklíbl se povýšeně.
"To byla chyba, nikdy jsem neměla..." 
Přerušil mě klapot podpatků a pak i samotný Louis.
"Pššššš!!!" V mžiku ke mně přiskočil a zacpal mi dlaní pusu.Celým tělem se na mě natiskl a přimáčkl mě do výklenku dveří, kam nedosahovalo světlo lampy. Nesouhlasně jsem se pod ním zavrtěla a zapřela se rukama do jeho hrudi, ve snaze dostat ze z celkem bolestivého sevření. Varovně na mě pohlédl, nicméně  o krok ustoupil. 
"Tiše,Han." Třeštil na mě své obrovské oči,načež mírně pohodil hlavou směrem k blížící se ženě. 
Mlčky, skoro nedýchajíc, jsme sledovali prošedivělou dámu, s vlasy svázanými do upjatého drdůlku, jíž se světla lamp odrážela od velkých, kulatých brýlí, co se kolem nás prohnala svižnou chůzí. 
Louis to věděl hned, mě to došlo záhy.
"Byla ..." leknutím se mi těžko skládala slova do vět,"byla to..?" 
"Jo." Odpověděl okamžitě, aniž bych to  musela dokončovat.
"Ale co tu dělala?" Zamrkala jsem poplašeně, stále se krčíc po jeho boku ve stínu dveří.
"Nakupovala?" Hlesl nadějeplně, ačkoli tomu sám nejspíš nevěřil. Přesto se pokusil najít racionální vysvětlení. 
"Nesla si Tesco tašky. Byla prostě jen nakoupit." Uklidňoval hlavně sebe.
"Louisi," nedalo mi to, " nejbližší Tesco je ale tak hodinu odtud." 
"Do háje," vyklouzlo mu ze rtů a zaťatou pěstí udeřil do zdi domu,"to není dobrý!" 
"Bude si myslet, že ...." 
"Spolu něco máme." Dokončila jsem jeho myšlenku.
"A to nemáme!" Otočil se po mně a v tu chvíli mu došlo, že stále svírá mou dlaň. Okamžitě mě pustil a zatvářil se přehnaně znechuceně, aby mi dal najevo, jak moc nepříjemný mu je každý můj dotek. 
"Musím jít."  Zapomněl rázem na Harryho i na to, že před pár minutami mi byl schopný vyčíst všechny neduhy lidstva. Možná, že nebude tak zle. 
"Uvidíme se zítra, Lou." Zašeptala jsem za ním smířlivě, s nadějí, že ačkoli nemůže mé podivné chování chápat a já nejsem schopná pořádného vysvětlení, dokáže mi odpustit.
"Bohužel!" Odsekl ledově, s takovou dávkou opovržení, až to vyráželo dech.
Nedokázal.