In a wrong direction(Harry Styles FF)

28.-I'm wishin'the night away

Louis

Zachránila mě. Ne jednou, nejmíň tisíckrát.
Zachránila mě poprvé, když mě rázně odmítla a probudila ve mně zvědavost, zachránila mě podruhé, když mě na té pláži políbila, zachránila mě znovu, když mi dala své tělo a pocit, že by mě někdo dokázal milovat jen proto, kdo jsem, ne proto, kdo je můj otec, či kolik liber měsíčně přistane na mém účtě. Zachraňovala mě tím, že stále byla se mnou, ať už jsem jí ublížil jakkoli, ať už jsem udělal sebevětší všivárnu, stále se ke mně vracela. Byla tady, aby mi pomohla se zvednout, a to i přesto, že jsem ji samotnou neustále srážel kde dnu. Každičký její návrat však vnášel do mého neutěšeného života světýlko naděje a lepil zpět k sobě kusy mé rozervané duše.

Ten den, kdy jsem dospěl k závěru, že ona je jediný člověk, kterému mohu svěřit i své největší temné tajemství, ten den, kdy ona to přijala s pochopením a v očích se jí nezračilo nic, než zájem a strach o mou osobu a vztek na slečnu Clarkovou, ten den, kdy mi osušila slzy a přesto se na mě dívala se stejným obdivem jako dosud, ten den kdy se nechala sevřít v mém náručí a dovolila mi učinit ji svou přítelkyní, přesně v ten samý den jsem věděl, že ona je ta, kterou bych nejspíš nazýval "pravá", kdybych věřil na tyhle plky o osudu, lásce a věčnosti.

Opojen tím povznášejícím pocitem nezměrného štěstí, co způsobila ona a její slib, že se mnou půjde na otcův večírek, jsem vyběhl z jejího domu a nezastavil se, až u Tiffanyho. Jeden kámen a stříbrný kroužek, jedno ano a váš život se změní. Hannah už to jednou prožila a její život to změnilo, nejspíš ne tak, jak si kdy vysnila a právě proto, jsem se rozhodl jí to dopřát znova, dát jí to štěstí o kterém dívky sní. Dát jí všechno, co bude v mých silách, abych už ji nikdy víc neviděl plakat, aby nikdy víc už nemusela říct, že je vdaná s trpkým pocitem, že její manžel o tom ani neví. Ona mi vrátila život a já se rozhodl vrátit jí ten její.

"Hann," ulevilo se mi, když jsem ji konečně našel stát na chodbě toho zatraceně drahého hotelu,"měla bys chviličku, potřebuji se tě na něco důležitého zeptat?" Vysypal jsem ze sebe netrpělivě, protože drobounká sametová krabička mě pálila do dlaně i přes kapsu saka. Ten stříbrný kroužek mi natolik zatemnil mozek, že jsem naprosto přehlédl její podivnou roztržitost.
"Teď nemůžu, Lou," věnovala mi divný, smutný úsměv, až mi zatrnulo, "musím za bratrem," vysmekla se mi z objetí, "pohádal se s přítelkyní, potřebuje mě." Ani se na mě nepodívala, neuměla lhát a měla dojem, že když mi cosi sdělí, aniž by mi to řekla do očí, bude to o něco menší lež. Nebyla.
Zkoprněle jsem ji sledoval, jak se překotně hnala ke dveřím a nenacházel správná slova, která by ji přiměla zůstat se mnou.

Harry! Zase ten zatracený Harry.

"Hannah,počkej!" V hlavě se nerodily vůbec žádné použitelné myšlenky. Kromě těch, jak se urychleně zbavit toho protivného habána s podivnou klátivou chůzí, jehož vlasy byla živá reklama na šampon. I přes mou neschopnost vymáčknout ze sebe něco smysluplného se ta překrásná brunetka na okamžik zastavila ve dveřích. Viděl jsem jí na očích tu netrpělivost, tu touhu už být venku a tak jsem to vzdal.
"Vezmi si alespoň kabát," nabídl jsem jí tupě, ale ona se usmála a to mi stačilo,"bude ti zima."
"Vezmi mi ho domů, Lou," věděla, jak na mě to něžné oslovení působí a já netoužil po ničem jiném, než být s ní," uvidíme se tam, přijdu brzy." Poslala vzdušný polibek a zmizela.

Ten večírek bez ní už neměl valný smysl, vzal jsem tedy její kabát a zavolal si taxík, který mě dopravil do jejího domu.
Věděl jsem více než dobře, že Harry její bratr není. Věděl jsem, že měla určitě nějaký dobrý důvod proč mi neříct pravdu. Věděl jsem to, a proto jsem ho přijal do firmy. Vždyť se přeci říká, že přátelé si má člověk držet blízko, ale nepřátele ještě blíž. A tak jsem toho držel. Jediné, co jsem ovšem netušil, bylo to, kým doopravdy je. A jakou roli v životě Hannah hraje. Ona mi to neprozradila, její skříň ovšem ano.

Nevím co mě to napadlo, nikdy jsem tak přehnaně pořádný nebyl, ale ve snaze zahnat tu dotěrnou představu Hannah, jak se právě někde skvěle baví s tím až nelidsky dokonalým kudrnáčem, jsem se rozhodl být pečlivý. Vyběhl jsem do patra. Její ložnice byla zařízená velmi zvláštně, tak nějak to k ní moc nesedělo, ale ne, že by to nebylo hezké a útulné. Důkazem toho, že ta místnost opravdu patřila jí, byla vůně. Vše pohlcující, smysly omamující vůně lesního ovoce. Vonělo tak její tělo, i hebké, dlouhé vlasy, ta vůně ji provázela všude. Při každém jejím pohybu se uvolňovala do éteru a mámila tak smysly nebohých, nic netušících mužů.
Stále jsem v rukou svíral její oblíbený béžový kabát a najednou, vědom si toho, jak moc tu věc milovala, se mi nechtělo ho jen tak pohodit na postel. S tím nejlepším úmyslem jsem otevřel dveře její skříně.

Do nosu mě udeřila ta neskutečná vůně lesních jahod, doslova mě celého pohltila, jakoby tu stála sama Hannah a držela mě v objetí. Opatrně jsem pověsil ten její kabátek na místo a pokusil se zavřít dveře. Nešlo to, něco jim bránilo a tak jsem na ně vyvinul větší tlak. Valně to nepomohlo, znovu jsem do nich zatlačil a pak znovu otevřel, abych se podíval na tu překážku. Jako odpověď se na mě ze spodku skříně vyvalila hromada rámečků s fotografiemi, co z nějakého důvodů přišly o své místo na stěně ložnice.
Ze zvědavosti jsem jednu z nich vzal do dlaní, a pak další a další.
Harry a Hannah, Harry a Hannah a znovu ..Harry a Hannah. Tohle však rozhodně nebyly veselé sourozenecké fotografie z dětství. To totiž vůbec nebyly sourozenecké fotografie.
ON je ... !!!
Poznání mě udeřilo do tváře s takovou vervou, až se mi zatočila hlava.
Náhlý děsivý pocit, že ji ztrácím mi bolestivě sevřel srdce a mým tělem se začínala šířit panika, co brzdila racionální tok mých myšlenek. Chtěl jsem vyběhnout ven, najít ji a vyrvat mu jí z náručí dřív, než mě o ni připraví. Je moje! Já ji potřebuji víc, než on!!!
Seběhl jsem okamžitě ze schodů, ale došlo mi, že vůbec nevím, kam s ním odešla, neměl jsem sebemenší tušení, kde je hledat. Bezmocně jsem se svezl na gauč a malou sametovou krabičku lhostejně pohodil na stůl. Neměla už sebemenší význam. Bez Hannah byl ten diamant stejně bezcenný jako já. Můj svět se znovu nezadržitelně řítil do propasti a já ochromen tím nečekaným zjištěním,dokázal pouze nehnutě civět do zdi. V duchu jsem si stále přehrával její poslední větu:
"Vezmi mi ho domů, Lou, uvidíme se tam, přijdu brzy."

Nepřišla.

Musel jsem na tom gauči usnout, protože mě ráno probralo až neustávající řinčení mého telefonu.

"Prosím?" Stiskl jsem to zelené tlačítko ještě rozespale a zmateně.
"Pan Tomlinson?" Ozval se z druhé strany mě neznámý dívčí hlas. "Tady nemocnice St. Thomas v Londýně."