In a wrong direction(Harry Styles FF)

11. - I've got no control

Jen jsem vstoupila do kanceláře, slečna Clarková si mě pozorně prohlédla. Skoro jsem až měla chuť otočit se kolem dokola, aby jí nic z mého vzhledu neuniklo, nicméně slušně vychovaná Hannah ve mně převládla.
"Dobrý den." Pokusila jsem se o vřelý úsměv, přestože ona se tvářila velmi neurčitě.
"Vy musíte být slečna Styles."  Odtušila odměřeně a nasadila si na nos velké kulaté brýle.
"Paní." Vrátila jsem jí smeč.
"Jste vdaná?"  Nadzdvihla překvapeně obočí a její tmavě hnědé oči za obroučky brýlí náhle vypadaly strašlivě velké v poměru s jejím drobným obličejem. Všimla jsem si, že z jejího těla opadla strnulá napjatost, se kterou mě přivítala a tajně jsem zadoufala, že tím sdělením byly všechny její obavy rozehnány. Ovšem slečna Clarková opravdu nebyla z těch, kterým ke spokojenosti stačí málo.
"Milujete ho?" Semkla rty do úzké linie a upřeně se mi zahleděla do očí. Byla jak kobra, připravená k útoku, jen čekající na mou, byť sebe menší chybu.
"Víc, než svůj život."  Odpověděla jsem bez zaváhání, čímž se kobří útok zase o něco oddálil.
"Fajn," zaklapla desky plné papírů a vstala od svého stolu. 
"Tady bude vaše místo," dovedla mě k maličkému stolku u okna, který doslovala přetékal kopicemi papírů, desek a dalších strašlivě potřebných věcí. Někde pod tím šíleným nepořádkem se dal tušit počítač, a dle mého odhadu se tam někde musela skrývat i židle. Potlačila jsem dotěrné nutkání okamžitě se otočit na podpatku a navždy odsud zmizet a rozhodla  se prozkoumat své vlastní limity a hranice. 
"Trochu si to tu dejte do pořádku a až to budete mít, udělejte mi kopii všech těchto smluv." Vrazila mi do rukou tlustý štos papírů, pak si sundala z věšáku kabát a chystala se k odchodu.
"Ráda, ale kde najdu kopírku?" Znovu jsem to zkusila s milým úsměvem.
"Na konci chodby, dveře vlevo." Také se usmála a v  tu chvíli jsem doufala, že už to nikdy víckrát neudělá. Její úsměv byl stejně falešný jako její zuby, až se mi naježily chlupy na rukou. 
 "Až to budete mít hotové, nechte mi to na stole." Dodala ještě, zatímco si rovnala věci do kabelky.
Mlčky jsem jí přikývla a chtěla se začít věnovat třídění nepořádku na svém stole.
"A Hannah," oslovila mě přísně, až mě zamrazilo,"je velmi důležité, abych kopie těch smluv zítra ráno odevzdala panu řediteli ke kontrole, tak to prosím nepokažte." Nad tím, jak něžně na jazyku převalovala slova "panu řediteli" a jak zasněně se při tom zatvářila, se mi chtělo šíleně smát, kdybych se ovšem necítila jak prvňáček okřiknutý paní učitelkou. Vzteky se mi krev vehnala do tváří.
Copak jsem tak neschopná, abych nedovedla okopírovat pár papírů? 
"Spolehněte se." Procedila jsem mezi zuby a potlačovala touhu skočit jí po krku.
"Fajn," odsekla přezíravě, " tak se uvidíme zítra ráno."  Ještě mi mávla na pozdrav a zmizela ze dveří.
Když se mi dýchalo o něco volněji, dala jsem se konečně do úpravy svého pracovního prostoru. Třídila jsem a rovnala, a znovu třídila ,zakládala a zase rovnala. Když jsem našla počítač i židli patřící ke stolu, byla jsem na sebe patřičně pyšná. Na chvíli jsem se posadila a se zalíbením sledovala svůj krásně upravený stolek.
Ježiš ty smlouvy! Vzpomněla jsem si náhle a rychle vyskočila na nohy. Popadla jsem tlustý a těžký štos a vyběhla na chodbu. Došla jsem na její konec a vzala za kliku dveří. Nic. Zapřela jsem se do nich větší silou, ale znovu to nebylo nic platné. Zoufale jsem s nimi ještě chvíli lomcovala, ale bez úspěchu. Baba! Věděla to, určitě to věděla.  Pohled mi padl na vedlejší, mírně pootevřené dveře. Naprosto bez přemýšlení jsem do nich strčila a nakoukla dovnitř.  Asi nějaká kuchyňka, napadlo mě při pohledu na linku s nádobím, převážně hrnečky a talířky. Uprostřed mísnosti stály dva stolky, pár židliček a ...
Zaujalo mě křesílko u okna, ve kterém seděl mladík v tmavomodrém obleku. Husté, kaštanové vlasy mu padaly do tváře jak se zaujatě nakláněl nad novinami, které držel v rukou a co chvíli mu z úst unikla nadávka. Asi četl sport. 
Chystala jsem se raději opět nepozorovaně vytratit, ale na to už bylo příliš pozdě.
"Potřebuješ něco?"  Promluvil tiše, aniž by vzhlédl od novin. 
"Ne, nebo vlastně ano ...," rozmyslela jsem se naráz, "hledám kopírku."  
"V kuchyni?" Protáhl pochybovačně. Na tu dálku jsem mu do obličeje viděla jen ztěží, ale ten provokativní, lehce arogantní úsměv mi neunikl. 
Pane bože!! Vážně jsou všichni v téhle firmě tak nafoukaní a nepřející? 
"Víš co, zapomeň na to, poradím si sama."  
"Počkej přeci."  Zvedl se líně z křesla a pomalou houpavou chůzí přešel ke mně.
Nevím proč jsem jen bez hnutí stála a čekala, až se příblíží, ale bylo na něm cosi vzrušivě znepokojujícího, co mě nutilo zůstat.
"Kancelář je touhle dobou už dávno zamčená, v osm večer už tu většinou nikdo nebývá."  Promluvil znovu tím tichým hlasem, ve kterém jen těžko skrýval ostrý britský přízvuk. 
"Nikdo v tuhle dobu nic nekopíruje, leda že by..." Zarazil se a po tváři se mu rozlil obrovský úsměv.
"Ty jsi naše nová účetní, že jo?"  Přísný podnikatelský vzhled byl tatam, když se skoro až chlapecky rozesmál. 
"Co je na tom tak vtipné?" Prskla jsem napruženě, i když se mi pohled na rysy jeho ostře řezané tváře, nyní uvolněné upřímným smíchem, velmi líbil. 
"Skoro bych se až vsadil, že tě poslala slečna Clarková, hm?"  Zamrkal zvesela. 
Moje prudké trhnutí rameny a uražený výraz jeho veselí jen posílili.
"Když to nebude mít pan ředitel zítra ráno na stole, tak můj první den tady, byl zároveň i poslední." Zpražila jsem ho pohledem, až  ho smích okamžitě přešel.
"Ale néé Hannah, on tě za to určitě nevyhodí." 
"Hannah?"  Zpozorněla jsem a pátravě se mu zadívala do tváře. 
Překvapeně zamrkal a nervózně si olízl rty.
"Říkala jsi to." Pokrčil nenuceně rameny.
"Jsem si jistá, že určitě ..." 
"Dobrá tedy, když si to nepamatuješ," nenechal mě dokončit větu a napřáhl ke mně ruku.
"Já jsem Louis." Usmál se jemně, ale více než na rtech se mu ten úsměv třpytil v očích.
"Hannah." Hlesla jsem zmateně.
Co to mělo znamenat? Co on je vlastně zač?
Stále držel mou dlaň ve své a já se topila v neskutečné modři jeho zorniček. Znovu mě přepadl ten zvláštní znepokojující pocit. Mátla mě v nich ta bezbřehá vlídnost, za kterou ale probleskovalo cosi temného, cosi nebezpečného.  Celé mé tělo zaplavovaly vlny neklidu, přesto se mi jeho blízkost opuštět nechtělo, ale musela jsem . Tohle si nemůžu dovolit!!! Nesnášela jsem sama sebe za ty pocity, co ve mně vyvolával. Nesnášela jsem, že jsem cítila, že opět žiju. Copak můžu žít, když Harry....Neodbytná vzpomínka mě opět vrátila na zem. 
"Těšilo mě Louisi a zase sbohem," vytrhla jsem mu ruku ze sevření, " tady já končím." 
Jenže brunet nejspíš ještě neskončil se mnou.  Zapřel se jednou rukou o dveře, aby mi zabránil v odchodu a zatvářil se tajemně.
"Možná vím o způsobu jak ti pomoci."  Vytáhl z kapsy svazek klíčů a nechal je pohupovat na jednom prstě. 
Znělo to lákavě. Od včerejška, kdy jsem se ještě cítila odevzdaná životu a byla ochotna nechat se jím vláčet, ať už by se chtěl ubírat kamkoli, se toho hodně změnilo. Znovu jsem se probrala a nyní jsem měla chuť mít na svůj život vliv, ovládat ho a měnit podle toho, jak se líbilo mě a ne ostatním. A právě teď jsem nechtěla, aby nade mnou vyhrála jakási šílená ženština, co odkládala svůj odchod do důchodu jen kvůli zvrácenému obdivu k podivínskému tyranovi.
Ovšem Louis nenabízel pomoc zadarmo. To obrovské ale, ta podmínka za jeho nabídkou plála v jeho vyčkávavém pohledu a jasně čitelná byla i z jeho posměšného, samolibého úsměvu.
"Co chceš?"  Vydechla jsem ztěžka.
"Já ti odemknu, zachráním ti život," pohrával si s klíči, "a ty mi za to věnuješ jedno odpoledne u kávy."  
ANO! NE! Srdce a hlava se pustili do lítého boje, což se na těle projevilo nervózním přešlápnutím a urputným vyhybáním se jeho pohledu. 
"Leda ve snu," zvítězil zdravý rozum, " s vyděrači kávu nepiju, nechutnala by mi." Našla jsem znovu svou rovnováhu.
Ze které mě on okamžitě zase vyvedl svou nevyzpytatelností. 
Zamyšleně si zkousl spodní ret, načež si beze slova ode mě vzal těžký štos smluv a druhou volnou rukou znovu sevřel mou dlaň a vyšel ze dveří.
Než jsem se vzmapatovala z překvapení, dotáhl mě před dveře kanceláře, odemkl a gestem mi naznačil, že můžu vejít. 
"Abys věděla, že dokážu mít s lidmi soucit," pronesl tím klidným, vyrovnaným hlasem, až mi po zádech přejel mráz, "ale nejsem hlupák Hannah, na tvé ano si počkám."  Ujistil mě a jen tak, bez pozdravu odkráčel z místnosti, kde po něm zůstala jen příjemná vůně čistě vypraného prádla a trpký pocit prohry, ačkoli jsem nedokázala přijít na to, kdy jsem se vůbec zapojila do hry. 

xxx 
 Tento díl věnuji drahé Hykyně - a je nad slunce jasné proč!! <3
Děkuji Ti za úžasnou neutuchající podporu, protože právě lidé jako ty, jsou tou největší motivací.Jen pro to se mi chce psát stále dál, když vím, že je pro koho. Že tu je někdo, kdo všechno tohle čte a těší se na další pokračování, stejně jako já se těším na následné reakce.
Ještě jednou děkuji xx