In a wrong direction(Harry Styles FF)

14.- Nothing hurts like you

Celý víkend jsem měla na to, abych si pořádně promyslela události pátečního večera. 
Čím víc jsem však přemýšlela, tím větší vztek mě pohlcoval a pondělní ráno tomu odpovídalo.
"Co jsi mu řekl??" Vrazila jsem zuřivě do Louisovy kanceláře. Klepáním jsem se neobtěžovala. 
"Dobré ráno, Hannah."  Klidně vzhlédl od své rozdělané práce a sladce se usmál, čímž mi na okamžik sebral vítr z plachet.  
"Dobré, doktore Jekylle,"  zavrčela jsem zmateně, "pan Hyde dneska na snídani nedorazil?" Rozhlédla jsem se teatrálně po místnosti.  
Velkomyslně mé zlostné poznámky ingnoroval a pokynul mi k židli.
"Chtěla jsi něco?"  Dokonce pro dnešek i vynechal obvyklé vykání, které na půdě firmy nikdy neopomíjel. Díky tomu si všechny udržoval od těla, aby se mu lépe "vládlo."  Aby žádný, byť jen maličký náznak  vztahu, vzniklého k nějakému člověku na pracovišti, nenarušil jeho těžce vybudované postavení. Založené na strachu a odtažitosti. 
"Tak dost!" Zuřivě jsem mu zaklapla notebook ležící před ním na stole, do kterého soustředěně zíral. Tak tak stihl ucuknout rukou, kterou měl položenou na klávesnici. Poplašeně vzhlédl, ale to leknutí se odráželo pouze v pomněnkových očích. Jeho poyhyby zůstaly na výsost klidné a rozvážné jako doposud, což pouze přilévalo olej do vroucího kotle mé vzteklosti.
"Co. Jsi. Mu. Řekl.?"  Vyhláskovala jsem zuřivě v domění, že nedoslýchá.
"To záleží Hannah." Pokrčil klidně rameny a pohodlně se rozvalil ve své drahé židli.
"Potkal jsem od rána vcelku dost lidí a každému jsem něco říkal." Ušklíbl se provokativně. 
"Jestli myslíš někoho konkrétního, formuluj přesně." Poradil mi.
Celkem jasně jsem v tu chvíli cítila, jak se mi v těle vaří krev.
"Nemám náladu na ty tvoje hloupé hry!! Víš moc dobře, o kom mluvím." Vyštěkla jsem podrážděně.
"Nevím!" Zvýšil nahněvaně hlas a přestal se konečně ovládat. Jeho přirozenost opět vyplula na povrch. Rázem vyskočil z křesla a ve vteřině byl u mně.
"Nejsem totiž vědma." Vydechl mi do tváře. "Ale dokážu odhadnout," kopíroval prstem linii mé tváře, "že se bavíme o Muffínkovi dole z kavárny."  
"Zayn." Sykla jsem, ovšem už o něco méně bojovněji,"jmenuje se Zayn." 
"Tak tomu jsem řekl jen to, čím se sama tak ráda chlubíš."  Nechal ruku sklouznout po mé paži a propletl své prsty s mými. Najednou bylo v místnosti nedýchatelno a můj tep se o několik obrátek zvýšil. Ačkoli se to zdálo nemožné, ucítila jsem nepatrné chvění v podbřišku a pod jeho dotykem mě zvolna opouštěl vztek. 
Louis byl ale u konce se svou misí, nahmatal stříbrný kroužek na mém prsteníčku a párkrát na něj významně poklepal. 
"Řekl jsem mu," přitiskl mě ke zdi svou vahou,"že jsi vdaná, zlatíčko." 
"Do háje, Louisi!!" Okamžitě na mě jeho doteky přestaly působit.
"Nevím o co ti jde, ale tímhle stylem to rozhodně nezískáš!!!" Doháněl mě k šílenství. Zvlášť po té, co mlčky pustil mou dlaň a vrátil se na své místo za stolem. Jeho modré oči najednou byly hotový oceán smutku.  
"Já ale nevím jak jinak."  Zamumlal nešťastně, jakoby se mu hroutil svět.
Co je tohle za hru? Přece si nemůže myslet, že by tohle mohlo zabrat? Nebo je to skutečná lítost?!
Bohužel vyznat se v záhadném Louisi Tomlinsonovi bylo nad mé síly. Byl pro mně stejně neřešitelný jako kvadratická rovnice, mohl mít řešení několik a nebo taky žádné. A já poněkud tápala v postupu, který by mě dovedl k výsledku. Rozhodla jsem se mu na to neskočit, ať už to bylo jakkoli.
"Rozhodně ne chováním ála arogantní, povýšený, vše a všechny ovládající, panovačný pitomec!"
Spokojená sama se sebou, s Louisovým upřeným pohledem v zádech, jsem vypochodovala ze dveří.
"Jo a Tomlinsone," vrátila jsem se ještě na okamžik," fňukání taky nezabírá!" 

*

Rozhodla jsem se jít domů pěšky, abych svůj vztek alespoň rozchodila, když už nic jiného. 
Nedokázala jsem ho pochopit, nemohla jsem se mu dostat pod kůži, zato on se pod ní dostával mně,což se mi líbilo ještě méně. 
"Musím.ho.dostat.z.hlavy." funěla jsem si do rytmu své rychlé chůze. 
"Hannah!!!" zastavilo vedle chodníku auto. Když jsem se vzpamatovala z leknutí, došlo mi, že zírám do známých temně hnědých očí.
"Zayne?" 
"Omlouvám se, Han." Zadíval se na mě prosebně, načež se rozpustile zahihňal.
"Asi je nám vážně předurčeno používat "Omlouvám se" místo "ahoj"."  
Poprvé za celý den  jsem se také upřímně zasmála.
"Co takhle výlet jako omluvu?" Ukázal na volné sedadlo vedle sebe.
"Nevím, Maliku," namotala jsem si zamyšleně pramen vlasů na prst, " nemám moc času." 
"Ale já mám muffiny." Vytáhl z rukávu své největší eso, v očích mu plály veselé jiskry. 
"Borůvkové?"  Získal mou plnou pozornost.
"Tři krabičky na zadním sedadle." Pohodil hlavou, až se mu pár havraních pramenů uvolnilo z gumičky, kterou je měl svázané a napadaly mu do tváře. Ostrým vydechnutím je dostal pryž z očí a plaše se zasmál tak, jak to uměl jen on. 
"Jedeš tedy?"  Zkousl si nejistě spodní ret. 
"Borůvkovým muffinům nikdy neřeknu ne!" Nacpala jsem se na sedadlo vedle něho, zatímco Zayn si úlevně oddechl a nastartoval. Neptala jsem se na cíl cesty, bylo mi to jedno. Chtěla jsem prostě jen udělat něco bláznivého, zažít něco neobyčejného a věděla jsem, že on udělá vše pro to, aby mě viděl se smát. A s ním smích přicházel tak snadno, tak přirozeně. Jakoby Zayn svou vyrovnaností a klidem přímo odpuzoval všechno špatné.