In a wrong direction(Harry Styles FF)

21.-1/2 - When she was mine

"Okamžitě to sundej."  Vtáhla jsem ho dovnitř a trochu panovačně ho pobídla. 

Jeho trochu vystrašený výraz se rázem změnil na pobavený. Hravě se usmál, načež udělal to, o co jsem ho žádala. Promočenou mikinu si přetáhl přes hlavu. Vzal ji ale i s bílým tričkem, co měl pod ní. 

Pane bože!  Jakmile mi podal mokré kusy oblečení, pohodlně se usadil do křesla. Urychleně jsem se od něj odvrátila.

"Přinesu ti něco na sebe a udělám ti čaj."  

"Čokoládu."  Ozval se za mnou mírný, ale přesto příkaz.

"Co?" Otočila jsem se za jeho hlasem a na okamžik ztuhla. Kapky vody mu padaly z mokrých vlasů na odhalenou hruď.  Stékaly tak po obou holubicích těsně pod jeho klíční kostí a nevyhnuly se ani velkému motýlu, co se zvedal a klesal společně s každým Harryho výdechem a nádechem, jakoby létal. 

"Mám raději čokoládu." Pokrčil nenuceně rameny, zatímco v očích mu zajiskřilo. 

"Já přece vím."  Nechala jsem se unést a raději uhnula před jeho zvídavým pohledem.  Tak tak, že jsem se vyhnula futrům od dveří do kuchyně. Zaslechla jsem tlumený smích, ale raději se už nezastavovala. 

Do dvou hrnků s čokoládou jsem třesoucí se rukou nalila vroucí vodu. Netušila jsem, že mě jen jeho pouhá přítomnost dokáže takhle znervóznit.

"Neměla bys i marshmallows?" Ozvalo se mi přímo za zády, až jsem leknutím nadskočila. 

Jasně, že mám marshmallows, vždyť tu kuchyň si zařizoval Harry sám. Není možné, abych je neměla.

"Jsou nahoře."  Kývla jsem hlavou k poličce přímo nad mou hlavou.  Vysoko tak akorát, aby tam pohodlně dosáhl on se svou výškou, a přitom dost vysoko na to, abych se k jeho oblíbeným sladkostem nedostala já. Vyhoupla jsem se na špičky a stejně neuspěla. 

"Počkej." Natáhl se přeze mě, až mě svým tělem mírně natlačil na linku. Zcela bezděky jsem se přitiskla k jeho tělu, až mi vzápětí leknutím zatrnulo. Kradmo jsem vzhlédla k jeho tváři. Lehce se pousmál, nicméně dělal jakoby nic. Vzal pytlík s bonbóny a následně i oba hrnky s čokoládou.

"Donesu nám to do obýváku." Brouknul a zmizel ze dveří. 

"Je jeho?" Převzal si ode mně váhavě tričko, které jsem mu z ložnice přinesla, aby mi polonahý nestrašil v obýváku a nezatemňoval mi tak mozek. 

"Pamatuješ si co jsem ti říkala o svém manželovi?" Překvapil mě, jen jsem se nedokázala rozhodnout, zda mile. S úsměvem pouze pokrčil rameny a přetáhl si černé triko přes hlavu. 

"Ty musí být také jeho." Přešel ke stojanu s cédečky. "Měl výborný vkus," zíral soustředěně na všechny tituly, " ale tohle je teda kolosální prohřešek proti tomu dobrému vkusu i zdravé mysli." Zašklebil se a ukázal na jedno jediné CD, které patřilo mně. Samozřejmě! 

"Harry, prosím, prosím..." zatáhla jsem ho za ruku a přistrčila před regál, ve kterém se nacházel můj vytoužený předmět, "prosím, vždyť mám narozeniny."  Zamrkala jsem a doufala, že pohled nevinné, roztomilé panenky zabere.

"Hannah," protočil otráveně zelenýma očima, "to už jsi říkala včera,ale máš je až zítra. Nekoupím ti Biebra, ani omylem!" 

"Harry..." Pověsila jsem se mu na paži. Opatrně mě však setřásl a rozhodně zavrtěl hlavou.

"Zkus si vybrat něco jiného, Hanny Bunny," pohladil mě po vlasech, " koupím ti cokoli, jen tohle ne." 

Vztekle jsem ho od sebe odstrčila, vzdorovitě se otočila na podpatku a odkráčela si to středem obchodu přmo ke dveřím, kterýma jsem nezapomněla při svém odchodu patřičně prásknout. 

Ať si tam ty své hudební skvosty přebírá sám. Ale raději rychle, protože v tuhém prosincovém mrazu, ze mě vztek vyprchával rychle a zima se plíživě kradla i pod můj teploučký kabát. 

"Doufám, že jsi tu pořádně vymrzla," stanul po mé boku nejméně po půl hodině, což se v tom mrazu zdálo jako věčnost,"třeba si příště to vzteklounství rozmyslíš." Podal mi s úsměvem kelímek s horkým nápojem. 

S povděkem jsem kelímek sevřela v obou dlaních a smířlivě se přitiskla k Harryho boku.

"Promiň, už Biebra nechci, mám přeci tebe." Zamumlala jsem omluvně a doufala, že si to mezitím v obchodě přeci jen rozmyslel.

"To je dobře," zasmál se škodolibě a pevně mě k sobě přitiskl,když ucítil, jak jsem se vzdorotivě opět chtěla odtáhnout, "stejně bych ti ho nekoupil." Bavil se mým uraženým výrazem, který mě neopustil ani v autě.  Měla jsem za to, že by pro mě udělal cokoli, vždycky to tak bylo. A najednou se zasekl na takové blbosti, nebyla jsem s to pochopit, co se to s ním stalo. Vždycky plnil všechna má rozmarná přání, ať už byla sebešílenější. Dělalo mu radost, dělat mi radost. Ale náhle to bylo pryč. Cítila jsem se jako dítě, kterému rodiče na pouti odmítli koupit cukrovou vatu, či toho úžasného obrovského plyšáka sedícího v jednom z barevných stánků.

Už ani nešlo o to hloupé cédéčko, cítila jsem se tak nějak zvláštně podvedená. Přiměl mě totiž uvěřit, že se cosi změnilo, že už nejsem jeho rozmazlenou princeznou. Ano, pouze mě přiměl tomu věřit.

Ráno, v den svých narozenin, jsem to vytoužené, možná spíš vyvztekané CD našla ležet na kuchyňské lince,ovázané růžovou stuhou společně s kyticí mých oblíbených slunečnic. 

"Na něco sis vzpomněla?" Vzhlédl ke mně od své vlastní hudební kolekce a já si uvědomila, že se hloupě usmívám a civím kamsi do neurčita. 

"Omlouvám se, jestli jsem ti připomněl něco bolestného," zkousl si ret a nejistě si prohrábl stále ještě mokré vlny, až se kapky vody rozlétly po okolí.

"Ne, to ne," vzpamatovala jsem se rychle," vlastně to bylo velmi milé."

"Alespoň máš nějaké vzpomínky." Usmál se takovým způsobem, až mi z toho přejel mráz po zádech. Nic smutnějšího, než tenhle zoufalý pokus o úsměv, jsem snad ještě neviděla.

"Taky jsem měl ženu." Obemkl své dlouhé prsty kolem horkého hrnku s čokoládou a zadíval se upřeně na tmavou tekutinu.  Mezitím mi můj nápoj zaskočil až někam do plic, když jsem se nadechla až příliš prudce.

"Co?"  Přemohlo mě zděšení, ale dokázala jsem ho naštěstí velmi rychle zkorigovat. "Chci říct, co se s ní stalo?" Pronesla jsem již o něco mírněji, ve snaze projevit svůj soucit a empatii.

"Ona," roztrhl pytlík z marshmallows bonbony a pár jich naházel do čokolády, chvíli je sledoval rozpouštět se ve vroucí tekutině, jakoby přemýšlel o tom, zda vůbec dokončí svou větu, "zemřela při té autonehodě..." 

PROSÍM???? Kdo mu proboha řekl tuhle staršlivou lež? Vždyť sedím tady, Harry! Chtělo se mi křičet a chtělo se mi rozbíjet věci. Zachvátila mě příšerná bezmoc, neměla jsem ani tušení proti čemu to vlastně stojím, co se to tu vlastně odehrává. ..