Mimi se spokojeně usmála, nejspíš ji má odpověď konečně přesvědčila. Přestala se v tom šťourat a rukou mi pokynula směrem ke dveřím.
Celá rozechvělá jsem je otevřela, abych čelila Louisovu překvapenému výrazu.
"Hannah!!" Vydechl a nervózně přešlápl. "Jsi ta nejkrásnější nevěsta, co jsem kdy viděl." Usmál se a já se ztrácela v modré něze jeho očí. Vypadal tak láskyplně, tak zranitelně. Chtělo se mi sevřít ho v náručí a chránit před celým světem. Nebo alespoň se do jeho hřejivého objetí schoulit a před celým světem se schovat. Poslouchat pravidelný tep jeho milujícího srdce, alespoň do chvíle, než bych se ho musela vzdát.
Ačkoli se mě Mimi snažila přesvědčit, že mohu milovat dva lidi najednou, nikdy mi netvrdila, že je taky oba můžu mít. Věděla jsem, že milovat dva neznamená mít je oba ve svém životě. Věděla jsem, že jednoho z nich budu muset nechat jít, stejně jako jsem věděla, že ta volba by vždycky padla na Louise a to i přes to, že už jen ta představa neskutečně bolela. A nemělo zůstat jen u představ.
"To je." Ozval se od branky hlas, který se dal jen velmi těžko zaměnit s jiným, i kdybych se snažila.
Srdce v hrudi se mi rozbušilo jako o překot, jeho zběsilý tep jsem slyšela až ve spáncích, bílý korzet mě najednou obíral o drahocenný vzduch, nemohla jsem se nadechnout a začínala jsem mít nepříjemný pocit, že omdlím.
Louis na tom byl obdobně, jen asi z jiných důvodů než já. Jediná Mimi se zářivě usmívala a s nadějeplným očekáváním hleděla k brance.
Věděla jsem, kdo tam stojí, jen jsem se nedokázala donutit se na něho podívat.
Ničivá vlna vzteku zaplavila mé tělo, což mě na okamžik úplně paralyzovalo.
Nebyla jsem schopná pohybu, natož nějakých slov, co by dávala smysl.
Nešlo to!!!
Vždyť mě opustil! Už podruhý. A nechal mě tu samotnou, se všemi těmi pocity, které sám osobně rozvířil jednou dokonalou nocí.
Když jsem o něj přišla poprvé, srdce mi puklo. O tom jsem přesvědčená. On se ale vrátil, aby ho složil dohromady, načež ho rozlámal znovu. Na tisíc drobounkých kousků. A teď tu stojí a ničí můj slavnostní den s někým, kdo se trpělivě snažil všechny ty kousky posbírat a dát opět dohromady.
Jakým právem a proč? Co ještě může chtít od člověka, kterému nezbylo nic?
Stále jsem upřesně zírala před sebe schopná vnímat jen strašlivou zimu, která náhle otřásala mým tělem. Upnula jsem se k zoufalé představě, že když ještě chvíli počkám, možná se za okamžik ukáže, že to byl jen výplod mé choré mysli. Že tohle se nestalo. S klidem pak nechám svou dlaň vklouznout do té Louisovi hřejivé, ochraňující a zapomenu na všechnu bolest, protože naděje v jeho modrých očích byla příslibem lepších zítřků.
"Hannah," nezvaný host se znovu připomněl a už jen pouhá melodie jeho hlasu a intonace,se kterou vyslovoval mé jméno, dokázala rozechvět každičký kousek mého těla.
A mě bylo nad slunce jasné, že když se na něj podívám, Louis tenhle boj nevyhraje. Přesto to bylo neodvratitelné.
Opatrně jsem pohlédla na příjezdovou cestu ke svému milovanému domu, abych si nechala srdce rozlámat po třetí.
Stál tam. Pro všechny ostatní naprosto obyčejný kluk. Oblečený v černém, perfektně padnoucím obleku, ležérně se opírající o kovová dvířka branky. Kaštanové vlny, delší než jsem si pamatovala, se už zlehka dotýkaly jeho ramen. V jeho obličeji byla znatelná únava a z jeho pronikavě zelených očí čišela čistá ničím neředěná bolest. Přesně ta, od které jsem se snažila oprostit, utéct jít. Dohnala mě a to v té nejvíc nefér podobě, které se nedalo čelit.
"Harry," vydechla jsem bezděky, zcela ohromená tím,jak zničeně vypadal.
Zachytil můj soucitný pohled a na jeho rtech se mihl lehounký úsměv. Připomínal smutného anděla a v ten okamžik jsem byla schopná mu odpustit cokoli. Protože tenhle kluk možná neznamenal pro svět vůbec nic, pro mě ale byl celým světem.
"Doufal jsem, že nedorazíš," sykl Louis podrážděně a ve mně hrklo. Věděl o tom?
Zmateně jsem přejela pohledem z jednoho na druhého. Harry se odlepil od branky a smířlivě se na Louise usmál.
"Dej mi jen pár minut s Hannah, já pak zase zmizím, když si to bude přát." Střelil po mě nejistým pohledem a já si nebyla jistá, že Louis dělá dobře, když Harrymu kývl na souhlas.
"Pár minut, Stylesi." Zavrčel a následován Zaynem i Mimi se otočil k odchodu.
"To už nech na ní." Harryho hlas zase zněl tak sebejistě, jako vždy. Věděl snad něco, co já ne?
S podivnou úzkostí jsem sledovala Louisovu vzdalující se siluetu a pak už tu byl jen Harry...
YOU ARE READING
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
