In a wrong direction(Harry Styles FF)

6.- Tell me some things last

"Han, Hannah..."  Přerušil mé vzlyky příjemný, melodický hlas a jemný dotek na mé paži. 
Zvedla jsem své uplakané oči, abych čelila soucitnému úsměvu Harryho matky. 
"Já vím, holčičko, já vím ..."  přiklekla si ke mně na zem a schovala mě ve svém konejšivém náručí. 
Lehce se pohupovala ze strany na stranu ve snaze utišit můj srdceryvný pláč. 
"Šššš, Hanny,"  přejížděla mi rukou po zádech a šířila tak klid po celém mém těle. Příjemně voněla, cítila jsem se na chvíli zase v bezpečí. Křečovitě jsem se jí chytila, když se pokusila mě postavit.
"Udělám nám čaj, co říkáš?" Usmála se znovu, když mě úspěšně posadila na barovou stoličku v jejich překrásné kuchyni. Vždycky jsem to u nich milovala. Moderní, lesklá, červená linka byla jejím královstvím, tady kralovala jen a jen ona,a její báječné kulinářské výtvory a nakažlivý úsměv nutily celou rodinu se scházet na místě, kde jsem právě seděla, u dlouhého bílého pultu se čtyřmi barovými židličkami.  Když se energická,krásná a vždy dobře naladěná brunetka otáčela v kuchyni, nenašel se nikdo, kdo by chtěl být sám. Všichni se rádi zdržovali v její společnosti. Když se usmála, člověk se cítil milovaný, vítaný a doma. 
        Annie se vlastně usmívala stále,  ten nádherný úsměv, byť byl teď z velké části jen nucený, z její tváře nezmizel ani nyní, když její jediný syn zapomněl na její jméno, zapomněl na to, jak mu foukala rozbitá kolena, jak ho po nocích chodila tajně přikrývat, když si odkopal deku, zapomněl, že to ona z něj udělala toho, kým je. To díky její péči a lásce z něj vyrostl perfektní mladý muž se srdcem na dlani, co neváhal podat pomocnou ruku každému, kdo ji potřeboval.  Byl tady vždy se svým uklidňujícím objetím,  pohlazením, slovy útěchy nebo se sbírkou parádně hloupých vtipů, kterým se člověk musel smát už jen proto, jak hloupé byly. Skrýval za ně svoji citlivost, tím víc jí však dával najevo svými činy.  Roztomilou babičku odvedle obětavě vozil každou druhou středu na srazy s jejími přítelkyněmi, neb po dlouhé nemoci špatně chodila a těžko by se s nimi mohla vidět. Druhé zas nosil nákupy a trpělivě s ní vysedával u čaje pokaždé, když mu zavolala, že mu připravila jeho oblíbený. Nikdy nezapomněl svou svačinu darovat bezdomovci věčně posedávajícímu u obchodu na rohu ulice a nikdy neodmítl pohoupat malou sladkou Lilly, copatou rošťandu, co k němu obdivně vzhlížela, psala mu zamilovaná psaníčka plná růžových a červených srdíček a pravidelně na něj čekávala na dětském hřišti, kolem něhož se vracíval ze školy domů.  
Jenže Harry na to všechno zapomněl. Zapomněl nejspíš i na máminy banánové muffíny, "tu největší pochoutku na světě" , jak je vždy láskyplně nazýval, než jich pár uzmul ještě z horkého pekáče, který Annie nestačila ani položit na stůl a zmizel s nimi kuchyňským oknem do zahrady. Ta mu pak ještě dlouho nemohla přijít na jméno, brblala si pod fousy, že na nikoho dalšího nezbyde, když se se na zahradní houpačce rozpustile hihňal s náručí plnou banánových dobrůtek, ale stejně mu pak smířlivě,s láskyplným úsměvem, položila do otevřeného okna tác s další várkou. Věděla dobře, že zmizí dříve, než se stačí otočit. 
        "Vím, že je to těžké Hannah....," položila přede mne znenadání hrnek plný vroucí tekutiny. 
Před pokračováním se zhluboka nadechla, ani pro ní tahle situace nebyla lehká.
"Ty víš, že tě mám ráda jako vlastní dceru....," zašeptala. Začínalo mi být úzko. Svými precizně, rudě nalakovanými nehty nervózně poklepávala do bělostného stolu.  Z jejího náhle vážného výrazu mi přejel mráz po zádech, prsty jsem proto obemkla horký hrnek, abych z něj pro sebe načerpala alespoň trochu tepla. Tiše jsem vyčkávala, až Annie odhalí, co má vlastně na srdci. 
"Myslím, že bys to měla nechat na mě....," zkousla si spodní ret a pevně semkla víčka, jako by ji samotnou bolela ta slova, co vyslovovala. 
"Han, na tohle všechno jsi příliš mladá, nemůžeš...." Zlomil se jí hlas v půlce věty a po tváři se jí svezla jediná osamělá slza. Čarokrásná brunetka rychle pohlédla z okna, aby zakryla svou slabost a zadívala se na nyní příšerně opuštěnou zahradní houpačku. 
"Já se o něj zvládnu postarat, je to moje dítě. Bude to chtít strašně moc trpělivosti, ale my to nějak zvládneme. Ale ty!  Musíš jít dál."  
"Nee!"  Vysoukala jsem ze sebe vyděšeně, zatímco se mi málem zastavil dech. 
Nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"On musí začít znovu a stejně tak i ty. Dokážeš s ním být a zapomenout na vše co bylo?? Nevyčítat mu, že to neví?" 
Beze slova jsem na ni hleděla a věděla, že jestli něco nedokážu, tak zapomenout na to, co bylo. Nikdy nemůžu zapomenout na život, který jsem měla, když jsem byla s ním, nikdy nemůžu zapomenout na to kým jsem byla, když mě miloval. Nedokážu to a nezměrná bolest se šíří celým mým tělem jen při pomyšlení, že on z toho všeho neví NIC. 
"Vím, jak moc ho miluješ, Hannah!!" Natáhla se přes stůl a sevřela mi pevně ruku.
"A také vím, že právě proto by tě strašlivě bolelo s ním být a vědět, že on neví. On potřebuje klid, nemůžema na něj tlačit, a za každou cenu po něm chtít, aby si vzpomněl, i když bychom si to moc přáli. Musíte oba začít znovu, maličká...." Šeptala úzkostně do ticha, rušeného jen tikotem velkých hodin s růžovými květy. Bolest. Bezmoc. Strach.  Strach ze života bez něho, bez všeho co jsem důvěrně znala, co jsem ctila a milovala. Připadala jsem si jako vysvlečená a hozená napospas dravé zvěři. To zoufalství, nedalo se ho zbavit. Pohlcovalo mě celou, chtělo se mi křičet, rozbíjet věci, vyběhnout ven a běžet, jen běžet a nevědět kam, jen tak bez cíle utíkat. Uniknout tomu, té bezbřehé beznaději. Místo toho jsem jen bez hnutí seděla a sledovala slzy, co se Annie koulely po tvářích.  Plakala jsem také aniž bych si to uvědomovala, byla to jakási rutina posledních dní. Pohled na ženu, kterou jsem měla ráda skoro jako vlastní mámu, teď nevýslovně bolel. Ty zelené kočičí oči plné žalu. Byly to ty samé, patřící kudrnatému hochovi, co se na mě tenkrát mile usmál a půjčil mi své pastelky. Byly to naprosto ty samé, až na to, že ty jeho byly teď úplně prázdné.
        Annie mi na chvíli poskytla úlevu, když se ode mně odvrátila a cosi hledala v šuplíku za sebou. Po chvíli se ke mně ale otočila zpět, položila na stůl malou stříbrnou krabičku a přisunula ji směrem ke mně. 
"Tohle patří tobě."  
Když jsem se ani po té neměla k žádnému činu, otevřela ji a posunula mi ji  do zorného pole. 
Zatřpytili se v ní dva klíče.
Bolest, znovu ta nesnesitelná bolest, když jsem si uvědomila od čeho tak mohou být.
"To bylo to jeho překvapení." Přejela jsem je oba něžně prstem.
Annie pokývala hlavou.
"Připravoval to pro tebe jakou dobu, Hannah. A i když o tom teď vůbec nic neví, nic to nemění na věci, že tě bezmezně miloval a tohle je jen tvoje...." 
Zavřela stříbrnou krabičku a pevně mi ji vtiskla do dlaně. 
"Jdi a začni znova...."