In a wrong direction(Harry Styles FF)

27.-I chose to fight but I lost

Louis

Zvuk tekoucí vody byl vždy něčím, co podněcovalo mou představivost, zvláště když se v mé sprše nacházela nádherná žena, jíž kapky vody dopadaly na nahé tělo a stékaly do míst, kterých jsem se předtím dotýkal jen já a zároveň ochlazovaly ten žár, co jsem v ní vyvolal.

Ale teď to bylo jiné. Zvuk tekoucí vody ve mě neprobouzel vzrušení a touhu pokračovat v neřestných hrátkách s jednou z těch nádherných žen, co se mnou, a nebudu si vůbec nic nalhávat, spala stejně jen proto, že jsem byl nechutně bohatý synek jednoho z nejvlivnějších mužů ve městě.

Teď ale, jakmile jsem zaslechl to známé šumění, zrychlil se mi dech a hlavou vířilo jen tisíce myšlenek na útěk. Svým způsobem to ve mně opět vyvolalo touhu, ale zmizet. Běžet, nevrátit se, zapomenout. Zapomenout na to, kým jsem, kým by otec chtěl, abych byl, zapomenout na to, co jsem udělal, a co jsem jiné nechal udělat.

Tlumené světlo lampičky s červeným stínítkem dodávalo místnosti nádech lacinosti, a přesně tak jsem se cítil. Lacině,jako děvka, prodávajíc svoje tělo, nehledíc na to, co to udělá s duší. Měl jsem za to, že to co dělám, je správné, ale ve skutečnosti jsem dávno ztratil pojem o tom, co je, nebo není správné.

Zvuk vody náhle utichl a já věděl, že musím jednat rychle. Vymotal jsem se z peřin a natáhl si kalhoty, nezdržoval jsem se ani hledáním trička, hleděl jsem co nejrychleji,bez povšimnutí vypadnout,ale štěstí se rozhodlo mi vysmát přímo do tváře.

"Kam ten spěch, koťátko?" Rozrazila náhle dveře koupelny a pouhými pár kroky zrušila veškerou vzdálenost mezi námi.

"Neřekla jsem, že už je konec," svými vysušenými pažemi pevně sevřela mé boky, "až ti to dovolím, pak teprve můžeš jít." Zasmála se mi do ucha a já se cítil tak poníženě, tak bezcenně. Jak se stane, že v jednu chvíli je člověk ředitelem jedné z veleúspěšných firem v Londýně a v druhé stojí v ložnici staré ženské, jako loutka, sám neschopen pohybu,či slova. Já jsem přeci Louis Tomlinson, a ona mě nemůže nutit, abych dělal věci co nechci! Už ne! Už NE!!! Uvnitř jsem křičel, řval, a bušil do té pomyslné klece, kterou kolem mě stavěla, ale ve skutečnosti jsem tam jen stál bez hnutí a bolestivě se kousal do rtů, abych zahnal slzy ponížení a bezmoci. Chlapi přeci nebrečí! A tak jsem nebrečel, ne navenek, ne před ní.

"Vrať se opět tam, kam patříš, Lou Lou," natlačila mě zpět na postel, používajíc tu odpornou přezdívku, perfektně padnoucí k téhle bordelové atmosféře.

Dopadl jsem opět do těch zářivě rudých saténových peřin a otřásl se odporem. Nesnáším satén.

"Miláčku," naklonila se nade mnou,"to já tady určuji pravidla," přejela mi dlaní po tváři,"a ten útěk nebyl hezký,že ne, Lou Lou?" Vzdorovitě jsem se pokusil dostat z jejího dosahu, ale akorát jsem ji tak víc popudil.

"Že ne??" Zvýšila hlas! "Tak jo, nebo ne?" Vypadala šíleně,což nejspíš i byla. Výraz její tváře byl naprosto děsivý, ale ten strach bych nikdy nepřiznal. Přece se nebudu bát ženský, já ne, já NE!

Nejspíš jsem s odpovědí otálel na její vkus až příliš dlouho. Dlaň zasvištěla vzduchem a mě se náhle zatmělo před očima.

"Na něco jsem se ptala," zasyčela nade mnou, ale já dokázal vnímat jen palčivou bolest tváře, "ale nemusíš mluvit, když nechceš, od toho tu vlastně nejsi." Ucítil jsem jak mi znovu stahuje kalhoty, co jsem si ve spěchu oblékl a zvedl se mi žaludek. Nevím jestli díky pachuti krve na mých rtech, nebo díky její těžké květinové vůni....

Slzy! Jen nebrečet, překonat sám sebe. Pevně jsem přitiskl víčka k sobě, ale příliš jsem si nepomohl. Já plakat nechtěl, sám jsem si v tom bránil zuby nehty, ale ona plakala. Kvůli mně. Ten obraz jsem viděl úplně živě. Měkké, světle hnědé vlny lemovaly ten její krásný, drobounký obličej, ve kterém se díky mně zračilo tolik bolesti a ty obrovské hnědé oči se povážlivě leskly, když jsem jí oznámil, že ve firmě končí. Ten jediný vyčítavý pohled, plný zklamání a pohrdání, bolel víc, než kdyby se snažila své pocity vyjádřit slovy. Nemusela, podívala se na mě a já věděl.

Rozplakal jsem ji, tu nádhernou, křehkou bytost, která si to ze všech lidí zasloužila nejméně, a proto teď nemám právo na slzy, nemám právo si stěžovat a nemám právo fňukat. Tohle všechno si zasloužím, už kvůli Hannah.

Zatnul jsem zuby a pokusil se vytěsnit všechno dění kolem. Přál jsem si pouze nemyslet, necítit, nebýt...

Usnula! Zmobilizoval jsem poslední zbytečky sil a své zmořené tělo donutil k pohybu. Když mi studený vítr rozcuchal vlasy a příjemně zchladil tváře, věděl jsem, že je konec. Alespoň prozatím. Při vzpomínce na tu bezmoc a ponížení se mi opět zvedl žaludek a nohy vypověděly službu. Dopadl jsem těžce na dlažbu a ostrá bolest mi připomněla, že stále žiju. Bohužel. Žaludek se mi sevřel a bolestivě se přemístil až někam do krku.

Chlapi přeci nebrečí, ale zvracet klidně můžou. Připadal jsem si jako ta největší troska v okolí, musel jsem vypadat jako ožrala po tahu, či feťák, co to se svou dávkou řádně přešvihl, ale nebyl jsem ani jedno. Byl jsem jen hlupák, který právě přišel na to, že čím se dostanete výš, tím destruktivnější je dopad zpět na zem. Dopadl jsem a ta bolest, ta zžíravá bolest kdesi uvnitř, stále narůstala do obludných rozměrů a nezdálo se, že by se někdy chystala zmizet. Protože zraněná duše, ta bolí a bolí tím víc, když víte, že jediný lék, který vám mohl pomoci jste hodili na zem a zadupali v prach.

Po čtyřech jsem se doplížil o kus dál od domu, ze kterého jsem s vypětím všech sil zmizel a zhroutil se v jedné z postranních potemnělých uliček. Stále neustávající křeče mě nutily zvracet co minutu, i když už dávno nebylo co. Seděl jsem sám na ledové zemi, a doufal v brzký konec.

Místo toho se mi v kapse rozvibroval telefon.

Roztřesenou rukou jsem se ho pokusil vylovit a donutil oči přivyklé šeru zaostřit na zářící display.

Zayn?

Vyzvánění neustávalo, muselo to být důležité. V podivné předtuše mě podivně bodlo u srdce.

"Mufine?" Zvedl jsem konečně telefon a jal se předstírat, že jsem jako obyčejně dobře naladěn na svou kousavou vlnu.

"Nech toho a dobře mě poslouchej," zavrčel temně, až mi přejel mráz po zádech, "ta holka tu leží, na mol opilá a já mám takové tušení," má předtucha se pozvolna naplňovala, "ne počkej, to není tušení," zasyčel do telefonu velmi nepříjemně jeden z těch nejklidnějších lidí, co znám,"je mi naprosto jasné, že to je kvůli tobě!!!"

"Zayne, já nevím o čem..."

"Ticho!!" Procedil mezi zuby. "Nic neříkej, jen zvedni ten svůj prašivej zadek a okamžitě přijď!"

"Já bych rád, ale nejspíš nejsem úplně nejblíž tvému bytu..." Nedokázal jsem si představit, jak se dostanu k němu domů a jak zamaskuju svůj stav, jenže Zayn se právě dostával do varu.

"Ale mně je úplně jedno, kde jsi," tón jeho hlasu byl neúprosný,"tohle je tvůj problém, takže si ho sem přijeď vyřešit,ale okamžitě! Máš deset minut!!" Dokončil svůj hrozivý monolog a práskl mi s telefonem.

Chvíli jsem zíral na zářící display, dokud úplně nezhasl a pak mi došlo, že mi vlastně nabídl východisko,možnost se zachránit. Zachránit svou jedinou naději na přežití, zachránit svou prohnilou duši. Pomoci Hannah a pomoci tak sobě.

To ona je cestou ke spáse, cesta i cíl, naděje, příslib lepších zítřků ...