Pozorně jsem ji sledovala, jak již plně zautomatizovanými úkony vypočítává mzdy pro nejméně tisíckovku lidí. Naprosto klidná a soustředěná. Z její tváře se nedalo vyčíst naprosto nic, rozhodně ne odpověď na jedinou otázku, která se mi honila hlavou.
Viděla mě a Louise, nebo ne?
Každý její pohyb, vymykající se normálu mě znervózňoval. Zdálo se, že upřeně zírá do počítače, aniž by si všímala svého okolí. Náhle však zvedla ruku, aby si upravila pramen vlasů, který se uvolnil z jejího, vždy pečlivě upraveného drdolu a vzápětí po mě přes stůl hodila zvláštním, vševědoucím pohledem. Urychleně jsem uhnula a snažila se předstírat činnost, rozklepanou rukou jsem se pokusila urovnat kopici spisů ležících na mém stole, čímž jsem strčila do hrnku s kávou, který jsem zapomněla postavený přímo za nimi. S třesknutím dopadl na zem a jeho obsah se pomalu vsakoval do světlého kancelářského koberce. Na okamžik jsem ztuhla a pokradmu pohlédla na slečnu Clarkovou.
Nehla ani brvou, o to víc mě opět vylekala,když ke mě vzhlédla a upřeně se na mě zadívala.
"Něco Vás trápí, Hannah? Jste poněkud roztržitá." Poznamenala suše. Zvedla se, aby lépe dosáhla na polici nad stolem a sundala si tlustý svazek smluv.
"A abych nezapomněla, Hannah, pan ředitel si žádal vaší přítomnost ve své kanceláři, je to už tak dvacet minut." Pronesla jakoby mimochodem, stále zírajíc do papírů, mezitím co mně, přejel po zádech mráz.
*
"Chci, aby sis okamžitě sbalila své věci a opustila firmu." Vyrazil mi dech hned ve dveřích.
Prosím? Věděla jsem, že jeho reakce dokáží být přemrštěné, ale nikdy mě nenapadlo, že by ho odmítnutím raněné ego dokázalo dohnat až do takových krajností.
"Tohle je nějaký druh pomsty, Tomlinsone?" Byla jsem připravená se bít za své místo v té zatracné firmě, i přesto, že zpočátku jsem tam pracovat vůbec nechtěla.
"O tebe tady vůbec nejde." Odsekl.
"Tak o co?"
Unaveně si povzdechl a rukou si prohrábl vlasy v zoufalém gestu, načež mi pokynul ke křesílku u jeho stolu.
"Dnes ráno byla více než polovina peněz z firemního účtu převedena na zbrusu nový, kdesi na Seychelách."
"A jak to souvisí se mnou?" Vyvalila jsem překvapením oči. Vůbec mi to nedávalo smysl.
"K tomu účtu maj í přístup jen tři lidi - ty, já a slečna Clarková."
"Tak o čem přemýšlíš?? O sobě víš, že jsi to nebyl a já ti teď říkám, že nic takového bych neudělala. Není pochyb...."
"Ne, Hannah, ne!!!" Zastavil mě a na tváři se mu objevil nepřístupný, tvrdý výraz. Nevěřil mi!! On mi prostě nevěřil.
"Ona by to neudělala, je přínosným zaměstnancem již řadu let, je to osoba pro firmu velmi cenná, není možné, aby provedla něco takového." Pokrčil rameny, zatímco mně se zatmělo před očima. Tohle nespravedlivé obvinění mi vhánělo slzy zlosti do očí. Nedokázala jsem se pořádně soustředit a vymyslet nějaký pádný argument na svou obhajobu.
"Zbláznil ses?" Vyjekla jsem místo toho.
"Jeden den mě líbáš a druhý mě dokážeš obvinit ze zpronevěry?" Zvýšila jsem hlas, co se rozrušením značně chvěl.
"To spolu nesouvisí."
"To teda souvisí, Tomlinsone!!!" Vstala jsem rázně z křesla a opřela se o jeho stůl. Dívala jsem se mu tak přímo do těch velkých, modrých očí, co obyčejně prozrazovaly vše, co cítil uvnitř. Ale ne teď, teď to byl jen chlad a nepřístupnost, neochota sídlet jakoukoli emoci. Dělal to vždy, když potřeboval mít navrch, když jeho panovačnost dosáhla nejvyššího stupně a on nechtěl soupeři poskytnout žádnou výhodu. Lehko pak získal převahu nad těmi, co nějaké city ještě měli. Tedy před tím,než s nimi skoncoval.
"Tak moc jsi po mě toužil a nesnaž se to popírat," zasyčela jsem mu do tváře, když se připravoval odporovat, "ale jaký smysl by měl vztah bez důvěry? Jak bys mohl se mnou žít a přitom mi nevěřit?"
"Hannah, osobní život a ten profesionální je něco úplně jiného." Odbyl mě stroze.
"Né, vážně?" Na chvíli se objevilo i mé ironické já.
"Tak to se opět mýlíš! To jen ty dokážeš být někým jiným venku a někým jiným ve firmě. Ale já jsem pořád stejná, Louisi. Dokáži být všelijaká, ale zlodějka nejsem!!" Ta bezmoc mě pomalu, ale jistě srážela na kolena. Jen stěží jsem se držela, abych nepropukla v zoufalý pláč.
"Copak ti nedošlo, že nás viděla?? Nechápeš, že to udělala schválně?" Bolestně jsem se kousla do rtu, abych potlačila vzlyknutí a přiznala tak slabost. Nejsem, já nejsem žádná chudinka!
"Tak dost!" Praštil pěstí do stolu, až se stojánek s propiskami povážlivě zakymácel a já poplašeně odskočila.
"To ty to nechápeš!" Křiknul zlostně, až jsem se zachvěla. Ten zlověstný záblesk v jeho očích mě nemálo vyděsil, jeho krásný obličej pozbyl onu jemnou chlapeckou něžnost, odrážel se v něm hněv stejně, jako v jeho očích. Šel z něj strach.
"Nechápeš jaký to je vést firmu svého táty, který sleduje každý tvůj krok a čeká na sebemenší chybu, aby tě mohl vykopnout z funkce. Nemáš nejmenší ponětí, jak vyčerpávající ta zodpovědnost je!!" Pevně sevřel hranu stolu, až mu zbělely klouby.
Tak takhle to je? Bránit svou vlastní kůži tím, že pošle ke dnu prvního, co se namane. Je to buď a nebo. Jednoduše si našel viníka, aniž by se namáhal zjišťovat pravdu. On zůstane nedotčený a čistý jako lilie, naprosto nedbajíc obětí, co po tomhle nefér boji zůstanou.
"Máš pravdu," zavrtěla jsem odevzdaně hlavou, "nemám ponětí jaké to je, zato velmi dobře vím, jaké je, když mě lidi nazývají courou, aniž by věděli, že se jen snažím žít svůj život." Zlomil se mi hlas a první horká slza se svezla po líci.
"Netuší, že po těžké autonehodě v náš svatební den, můj manžel zapomněl ne jen to, že si mě vzal, zapomněl, že vůbec existuju! Neví kdo jsem já a nemá ani zdání, kdo je on sám. A ano, máš pravdu, pyšně se chlubím tím, že jsem vdaná," vzlykala jsem už naplno,"je to jakási připomínka toho, že mě kdysi miloval tak báječný člověk, kterým on bezesporu je."
"Každý máme něco." Pokrčila jsem odevzdaně rameny a vzhlédla k němu.
Bez hnutí na mě pouze upřeně zíral, párkrát se nadechl, aby mi odpověděl, ale pak nechal slova zmizet společně s výdechem. Zoufale si složil hlavu do dlaní, zatímco mé tlumené vzlyky narušovaly to tíživé ticho kolem. Když se konečně opět odvážil podívat se mi do tváře, věnoval mi pohled plný bolesti.
"Panebože, Hannah..." Zašeptal soucitně a vztáhl ke mně ruku, nebyl ale dostatečně blízko, a tak konečky jeho prstů pouze lehce sklouzly po mém rameni. I přesto jsem uskočila, jakoby jeho dotek pálil a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Jdu si sbalit své věci." Rozhodně jsem si utřela slzy a vykročila ke dveřím. Naposledy jsem se po něm ohlédla. Lítostivě na mě hleděl, jeho rty se pohybovaly, ale zvuk z nich nevycházel.
"Promiň mi to.." vyčetla jsem z nich, než jsem za sebou práskla dveřmi.
ČTEŠ
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
