In a wrong direction(Harry Styles FF)

12. - No light in your bright blue eyes

Výraz slečny Clarkové, když ráno uviděla dvě kopičky smluv - jednu s originály a druhou pečlivě okopírovanou, byl k nezaplacení. Kysele mi poděkovala a já si užívala povznášející vítězný pocit, i přesto, že jsem si ten boj nevyhrála tak úplně sama. Ta výhra byla víceméně na dluh a Louisovo upozornění nade mnou stále viselo jak temný bouřkový mrak.  Dokázal ve mně vyvolat ten pocit neklidu a nebylo třeba ani jeho přítomnosti. Od našeho setkání uběhly více jak dva měsíce bez toho, abych ho  byť jen spatřila. Stále jsem však nervózně nahlížela za každý roh, kdykoli jsem se potřebovala ve firmě kamkoli přemístit a kuchyňce jsem se vyhýbala úplně. 
Zato vztah se slečnou Clarkovou  se pohnul tím lepším směrem. Ještě párkrát na mě zkusila nějaký svůj zákeřný kousek, ale když jsem útoky s grácií ustála a ukázala jí, že na mě si nepřijde, zakotvily jsme, ne úplně na míru, ale spíše na takové tiché dohodě o neútočení.  
V práci jsem trávila veškerý svůj čas, abych tak pomohla času hojit rány, které se stejně nemohly zcela zacelit. Pokoušela jsem se alespoň přehlušit tu bolest a začít zase žít, pokud se nekonečnému účtování a hrabání v papírech, za zády s bezhlavě zamilovanou stařenkou jak z pohádky (pokud jste zrovna četli tu o líté sani) dalo říkat život. 
Toho rána jsem se probudila odpočinutá a výborně naladěná. Jen se zdálo, že zbytek světa se mnou nesouhlasí ani v nejmenším. Když jsem vystoupila z metra, prudký déšť mě zastihl nepřipravenou. Marně jsem se přehrabovala v kabelce, deštník v ní prostě nebyl. Snažila jsem se popoběhnout, abych zmírnila škody na svých pečlivě upravených vlasech, páchané ledovou vodou, ale vysoké podpatky mých bledě modrých střevíčků to značně znesnadňovaly. Mokrá jak myš, se sukní nepříjemně se lepící na stehna a vlasy slepenými do nevzhledných provazů jsem, jako každé jiné ráno, vpadla do kavárny vedle Tommo Corporation.
"Jako vždycky, Zaynie."  Poprosila jsem okatého hocha za barem, na jehož úsměv jsem se těšila ráno co ráno a nebyla jsem si zcela jistá, že káva opravdu byla to, pro co jsem si sem chodila.
"Měj krásný den, Hannah." Podal mi dvé latté a ukázal obě řady svých bělostných zubů, čímž splnil všechna má očekávání a možná je ještě předčil, když se nahnul přes pult a spiklenecky na mě mrknul.
"Stav se po práci," zašeptal, " schovám ti pár muffinů." 
"Končím v šest."  Zazubila jsem se na něho ode dveří a opět se ocitla uprostřed té kalamity. Kupodivu mě to zajímalo jen pramálo. Lehce jsem si protančila kapami deště a s přihlouplým úsměvem dorazila do firmy. Zamířila jsem rovnou do Emminy kanceláře a našla ji už pilně pracující za svým počítačem. 
"Kávička, Emmičko." Postavila jsem před ní horký nápoj.
"Stalo se ti něco?"  Prohlédla si podezřívavě můj rozesmátý obličej
"Ne-e." Zavrtěla jsem prudce hlavou, až se kapky vody z  mých mokrých vlasů rozlétly po Emmině stole. Vyčítavě na mě pohlédla a zvedla se ze židle.
"To je dobře, Han," vytáhla ze skříně suchý ručník a podala mi ho,"protože nejspíš stane." 
"Tak co lady Clarková vymyslela dnes?" Drbala jsem si vlasy do sucha.
"Ona nic," zatvářila se vždy dobře naladěná Emma vcelku vážně," ale ředitel tě chce vidět." 
Vyrazila mi dech. Úsměv mi okamžitě zamrzl na rtech. Pomalu jsem položila ručník na topení a prohrábla si rukou vlasy, abych je alespoň mírně poupravila.
"Kdy?" Zašeptala jsem přiškrceným hlasem a vystrašeně na ni pohlédla.
"Hned, Hannah." 
   Roztřesenou rukou jsem lehce zaklepala na dveře, za které jsem se nikdy nechtěla podívat. Nu zkusit se má prý vše. Když se zevnitř ozvala výzva ke vstoupení, zhluboka jsem se nadechla a vzala za kliku. Místnost to byla nádherná, prostorná, světlá s překrásným výhledem na řeku. Světlý měkoučký koberec tlumil mé nesmělé kroky, které se zastavily těsně u prostorného černého stolu, za kterým seděl pan Tajemný. Pekně tvarovanými, štíhlými prsty pevně svíral propisku a rozmáchlými gesty plnil papír neuspořádaným písmem. Kaštanové vlasy mu padaly do očí a znesnadňovaly mu tak psaní.
"Chtěl jste mě vidět?" Zašeptala jsem opatrně, nevědíce, co od něj čekat. 
"Ano, posaďte se." Odvětil stručně, přesto mi ten typický, lehce rozeznatelný přízvuk neunikl a pod tíhou té doměnky se mi na chvíli zastavilo srdce. Vše mi potvrdil ve chvíli, kdy vzhlédl od papíru a střelil po mě ledově modrým pohledem.
"Louisi!!!" Zalapala jsem nevěřícně po dechu a vzápětí se bolestivě kousla do rtu, když se zle zamračil a záporně zavrtěl hlavou.
"Na takovéhle důvernosti si nepotrpím, slečno Stylesová!"  
Kdyby mi vrazil facku, nemohla bych se cítit hůř.  Připadala jsem si, jakoby na mě zvrhl kyblík s ledem, ostatně můj vzhled tomu i odpovídal. Ovšem nikdy mi nemohlo být tak zle, abych nereagovala na chybu v oslovení.
"Paní." Zasyčela jsem nevraživě. Že jsem tím situaci příliš nevylepšila mi došlo okamžitě po té, co práskl propiskou o stůl a oči se mu zlostí zúžily jako kočce. 
"Paní Stylesová," převaloval ty dvě slova na jazyku s neskrývaným odporem,"řekněte mi, je plat ředitele Tommo Corporation stejný, jako plat jejího vrátného?" 
Co to sakra vymýšlí? Zmateně jsem zamrkala, doufajíc, že mi poskytne nějaké vysvětlení.
"Tak je, nebo není?" Ušklíbl se, neskrývajíc potěšení nad mým tápaním v situaci.
"Není?"  Poskytla jsem mu odpověď, kterou dle mého odhadu očekával.
"Správně, není." Zatvářil se vítězoslavně.
"Tak mi tedy vysvětlete, proč se na mém účtě, za tento měsíc, objevila výplata hodná leda zametače chodníků a James z vrátnice si balí kufry na dovolenou na  Maledivách?" 
Krve by se ve mně nedořezal, vždyť jsem před odesláním ty mzdy několikrát překontrolovala. To musí být nějaký strašlivý omyl.
"Pane řediteli," polkla jsem ztěžka, "jsem si naprosto jistá, že jsem vše vypočítala a odeslala správně."  Vyděšeně jsem na něj pohlédla a nervózně si přehodila nohu přes nohu. Látka sukně se tím pohybem svezla od kolen o hodný kus výš a odhalila tak víc, než jsem vůbec zamýšlela. 
Při pohledu na má obnažená stehna se Louisovy zorničky znatelně rozšířily. Navlhčil si jazykem rty a vrátil se pohledem od mých nohou zpět k mé tváři. V očích se mu nebezpečně blýskalo.
"Chceš to hrát takhle?"  Zvedl se a obešel stůl, i mé křeslo. Tušila jsem ho někde za sebou. Žaludek sevřený, tělo napjaté jako struna, po kterém co chvíli přecházel mráz. Cítila jsem, jak jsem  se nervózně rozechvěla.  Mít ho v zádech vůbec nebylo příjemné, bylo to možná ještě horší, než čelit jeho upřenému pohledu. 
 Leknutím jsem sebou trhla, když  si ze zadu položil obě ruce na opěradla mého křesílka a uvěznil mě tak mezi svými pažemi. Rukáv bílé košile na jedné z nich se mu malinko povytáhl a odhalil tak několik tetování. Byl ještě více nepředvídatelnější, než jsem si myslela. Fascinovaně jsem si prohlížela černý inkoust vpíjející se do jeho opálené pokožky a bojovala s touhou se ho dotknout, a prstem přejet po kontuře obrázku. Louis však ruku zvedl a odhrnul mi vlasy z šíje.
"Uděláme to následovně, Hannah." Jeho rty se téměř dotýkaly citlivé kůže na mém krku. Znovu jsem se zachvěla a slastně přivřela víčka. 
"Ty teď půjdeš zpět do kanceláře," šeptal zlověstně a jeho horký dech v kontaktu s mou pokožkou vyvolával husí kůži po celém těle," zavoláš do banky, všechno napravíš a násladně vypočítáš mzdy tak, jak už dávno měly být. Čili správně!!! " Sykl mi přímo do ucha. 
"Seznam všech, kteří dostali chybnout výplatu, je zde." Prudce se narovnal a hodil mi do klína papír s nejméně padesáti jmény. Naráz jsem překvapením otevřela oči a hlubokými nádechy se snažila uklidnit nepravidelný tep svého srdce. Beze slova jsem se zvedla a na vratkých nohách odkráčela pryč, hlavně co nejdál z jeho blízkosti. Byla toxická, on byl!! 
Poháněná bezmocným vztekem jsem se vřítila do kancelářa a papír, co mi dal, rozčíleně hodila na stůl. 
"Hannah?"  Zeptala se opatrně má "pohádková babička". Vmžiku jsem pochopila, proč je jím tak posedlá. Oba totiž byli jak vystřižení z jedné a té samé hororové knihy. 
"Stalo se něco?" Vyzvídala mile, přičemž touha po kladné odpovědi jí přímo sálala z očí.
"NE." Zavrčela jsem nevrle, až poplašeně zamrkala a znovu se obrátila ke svému počítači. 
Pohodlně jsem se usadila ke svému stolu a raději se dala do práce. Čím dřív odsud vypadnu, tím líp. Jenže místo mě, odcházeli všichni kolem, končili se svou prací a jeden po druhém pomalu mizeli z budovy. Kolem páté se tiše vytratila i slečna Clarková, jenže má naděje na odchod mizela v nedohlednu, společně se spoustou chybných výpočtů, co nutně potřebovaly opravu. 
Začínalo se ztmívat. Mé oči od celodenního zírání do počítatče šíleně pálily. Promnula jsem si je a unaveně na chvíli složila hlavu do dlaní. Proč? Proč já? Z hrdla mi unikl hlasitý vzlyk a po tváři se skutálela slza. Za ní druhá, třetí, až mi za chvíli dva celkem dravé proudy vody ničily makeup. 
Dveře do kanceláře se znenadání otevřely. Naposledy jsem popotáhla a urychleně setřela slano ze svého obličeje. Věděla jsem, že je to on. Ucítila jsem čertvě vyprané prádlo, vůni mátových žvýkaček a neklid. Zakázala jsem si na něj byť jen pohlédnout. Předstírala jsem obrovské pracovní nasazení a hlavně soustředěnost. Zaslechla jsem, jak odtáhl židli z druhé strany mého stolu a zlehka na ni dosedl. Koutkem oka jsem zachytila, jak se pohodlně usadil a upřeně na mě zíral. Napjaté ticho rušil pouze klapot klávesnice, po které nejistě klouzaly mé prsty. Třásla jsem se.
"Něco mi dlužíš, Hannah." Zvuk jeho hlasu protnul vydýchaný vzduch místnosti, zatímco mé srdce vynechalo pár úderů. 
"Nemyslím si." Odmítla jsem rezolutně. 
"Kdybys to zvážila," mluvil pomalu a vemlouvavě," třeba bychom nějakou podivnou náhodou přišli na to, že nic tady z toho, není tvá chyba."  Přejel prsty po hromadě papírů se špatně vypočtenými mzdami. 
Ten zatracený bastard!!! Prudce jsem se zvedla od stolu, až se má židle s rachotem převrátila. Sebrala jsem všechny ty papíry, se kterýma jsem se celý den trápila a rozzuřeně s nimi švihla do koše. Popadla jsem svůj oblíbený béžový kabát, pevně rozhodnuta odsud zmizet a už se nikdy nevracet. Vzala jsem za kliku, ale dveře nepovolily. 
Zamkl?!  Znovu jsem s nimi trhla, ale naprosto bez výsledku. Bezmocně jsem do nich kopla, až mi bolestí vyhrkly slzy.
"Šššš, zlatíčko..." Okamžitě byl u mě. Pokusil se mě sevřít v náručí a poskytnout mi útěchu. 
"Než být tvoje zlatíčko, to raději ničí." Vzdorovitě jsem ho od sebe odstrčila. Pohlédla jsem na hodinky. Malá rafička už se blížila k sedmičce. Zayn!!! Čekal na mě a já nedorazila. Srdce se mi lítostí sevřelo. Chtěla jsem tam být, být s ním. Všechno kolem Zayna se zdálo tak jednoduché a dobré. Byl hodný a milý. Žádné drama, žádná ztracená paměť, žádné nebezpečné hry, žádné smyšlené pasti jak mě dostat. Jen upřímný, nekomplikovaný kluk, s očima v barvě kousků hořké čokolády rozpuštěných v právě upečených muffinech. 
Louis vysledoval můj lítostivý pohled na hodinky. Zlomyslně se ušklíbl a v očích mu zlověstně zaplálo. 
"Tak tedy ničí!!"  Procedil mezi zuby, rychlým pohybem ruky odemkl a při odchodu za sebou práskl dveřmi. 
Věděla jsem, že on to jen tak nevzdá. Tohle byl příslib a rozhodně ne ničeho dobrého.

xxx
Děkuji Vám všem za krásné komentáře a hvězdičky!! 
Jsou mi vším!! S. xx