In a wrong direction(Harry Styles FF)

37.- Could we ever be enough?

Hannah 

Zdálo se to jako deja-vu. 
V pase mě pevně svíral bělostný korzet prošitý drobnými perličkami, co se v měkkém odpoledním slunečním svitu jemně třpytily, jako kapky rosy. Skoro jsem se až bála, že při sebemenším pohybu sklouznou po dlouhé bílé sukni, rozutečou se do všech směrů a poztrácí se. 

Jako se ztratil Harry. 

Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy deroucí se z pod víček, protože dnešek - dnešek nebyl  o smutku a černých myšlenkách. Už ne! 
Dnešek měl být první z tisíců dalších dní , které strávím po boku někoho, kdo mě miluje.

Sama jsem se nad tou myšlenkou zarazila. Nemělo to být : Po boku někoho, koho miluji? 

Možná. 

Abych tu pochybnost zaplašila, pohlédla jsem z okna na zahradu, kde už na mě čekal Louis společně se svým svědkem Zaynem. 

Vypadal úžasně. Přesně tak, jako v den, kdy jsem ho poznala. V tmavém obleku, působil sexy a nebezpečně, sebevědomě a trochu nepřístupně.  Jenže dnes, dnes na něm bylo něco jinak. 

Ať už Louis dělal cokoli, vždycky to dělal s takovou jistotou, že jeho okolí bezmezně důvěřovalo jeho úsudku a rozhodnutím, a to i ve chvílích, kdy on sám netušil, co vlastně dělá. Vždy dokázal přesvědčit všechny kolem, že máš všechno pod kontrolou. Ale ne dnes. 
Nervózně si mnul dlaně a ze všech sil se snažil svou roztřesenou rukou nezajet do svých upravených vlasů. Zvláštní neklid vyzařoval z celé jeho bytosti a on to celé ještě umocňoval kradmými pohledy, co neustále vrhal směrem k brance.  

"Vážně to chceš udělat, Han?"  Mimi mi do vlasů připevnila lehoučký závoj a pohlédla stejným směrem jako já. 

"Jistě!" Vyhrkla jsem okamžitě, jako bych se snažila překřičet ty pochybnosti uvnitř.  Mimi ten zoufalý pokus o zakrytí vlastní nejistoty naštěstí vůbec nepostřehla a mile se usmála. 

"Takže už si našla tu svoji drobnost, která tě přiměla se rozhodnout. Tu jedinou maličkost, která ti napověděla, který je ten pravý?" Hnědé oči jí zářily, bez pochyby myslela na Nialla. 

"Harry se neukázal už tři měsíce." Trhla jsem vzdorně rameny, protože mě náhle její naprostá jistota a láska sálající z celého jejího já, strašlivě rozčilovala. Byla jsem si naprosto jistá, že já takhle nevypadám, když mluvím o Louisovi a navíc si tím byla jistá i Mimi. 

"Hannah!!" Vyděsila se. "Tohle přeci není důvod si Louise vzít! Nemůžeš se takhle rozhodnout jen proto, že Harry zmizel!" Mírně se mnou zatřásla, asi abych se vzpamatovala. 

"Můžu." Vydechla jsem vzdorně s pocitem, že spíš než jako odhodlaná milující žena působím jako navztekané dítě, kterému sebrali milovanou hračku a ono teď nenávidí celý svět, touží se pomstít celému světu, ale ubližuje tak jen sobě. 

Má přítelkyně chvíli jen mlčky sledovala ten vnitřní boj, který vlastně už ani bojem nebyl. 
Byla to rezignace. 
Mně bylo ublíženo. Věděla jsem jaké to je milovat až za hrob,  milovat jinou osobu více než sebe a také jsem věděla, jaké to je o toho člověka přijít. Dvakrát dokonce.  Věděla jsem, jaké to je, milovat někoho tolik, že bych nejraději obětovala svůj život za ten jeho. 
A vzít si Louise znamenalo mít po svém boku člověka, který by přesně tohle neváhal udělat pro mě. Vzít si Louise totiž znamenalo, že z téhle podivné situace už nevzejdou žádná zranění, že jeho ušetřím další bolesti. 
Nakonec jsem se cítila jako hrdinka, protože ať už byl jakýkoli, on zachránil mě, když jsem na tom nebyla nejlíp a já mu to dlužila. Uvědomění si tohoto prostého faktu mě přesvědčilo o správnosti mého rozhodnutí a nemohla mě už zviklat ani brunetčina všetečná otázka. 

"Miluješ ho?"  

Upřeně na mě zírala, jakoby jí to mělo pomoci v rozšifrování případné lži. Znovu jsem pohlédla z okna.  Louis neudržel svou nervozitu na uzdě. Automaticky si vjel dlaní do pečlivě upravených vlasů a jediným pohybem tak zničil všechnu tu práci kadeřníka. Kaštanové vlasy mu nyní nepořádně trčely kolem obličeje, který šokem rázem zbledl.  Vyděšeně vykvikl a Zayn se škodolibě rozesmál. Ve snaze mu vlasy zase upravit, způsobil na jeho hlavě ještě větší nepořádek, díky čemuž následoval další zlomyslný záchvat smíchu. Louis, očividně na pokraji zhroucení, na okamžik doslova ztuhl. 
Náhle mu v modrých očích zlověstně zajiskřilo a on se vrhl na nic netušícího Zayna. V mžiku zabořil obě dlaně do černých, pečlivě učesaných vlasů svého kamaráda a za nesouhlasného křiku napadeného mu tam vytvořil výstavní vrabčí hnízdo, které by mu kdejaký ten ptáček mohl závidět. 
Zayn ho od sebe popuzeně odstrčil a Louis se konečně, při pohledu na své veledílo, také rozesmál. 
Jakoby vycítil, že ho pozoruji, zvedl ke mně oči a vítězně se usmál. 
Tím dětským upřímným úsměvem, který dokázal vytvořit iluzi,  že jeho majitel nikdy nemusel čelit smutkům dospělých.  Tím úsměvem, co se mu odrážel i v očích a člověk nemohl jinak, než toužit po kousku té bezstarostnosti, co z něj přitom vyzařovala. Protože v  takových chvílích se zdálo, že všechno bude v pořádku, že nic špatného se nemůže stát. Stačil jediný jeho úsměv a já věděla. 

"Miluju."