In a wrong direction(Harry Styles FF)

4.- Heaven can wait

V panické hrůze mi hlavou stačilo proběhnout jen pár myšlenek. 
Panebože ne, vždyť mám bílé šaty. Harry. Harry.
"Harry!!!" Slyšela jsem samu sebe jakoby z obrovské dálky. Vše ostatní se pak už událo v rychlém sledu.  Jeho vyděšený pohled, skřípění brzd, prudký náraz a ohlušující rána. 
Natáhla jsem ruku směrem k němu ve snaze zachytit jeho dlaň s jakousi utkvělou představou, že ho tím můžu zachránit. Moje ruka však projela vzduchem naprázdno. Celé tělo ochromila nezvladatelná bolest, která okamžitě opět odezněla a najednou celý svět utichl. 
        Snažila jsem se otevřít oči,ale nešlo to. Víčka byla tak příšerně těžká. Něčí horká dlaň pevně svírala tu mou a já na okamžik zadoufala, že je to Harry.  S tou myšlenkou ve své zmatené mysli jsem se znovu pokusila otevřít oči a povedlo se. Bohužel místo své drahé polovičky jsem spatřila Sebastiana, kterému proudy horkých slz máčely líce. Usilovně tiskl mou ruku a šeptal něco Anně, sedící hned po jeho boku. Můj velký bráška pláče? Naposledy jsem ho viděla takhle zdrceného, když mě učil jezdit na překrásném novém kole, co mi rodiče pořídili k šestým narozeninám. Příšerně jsem si natloukla a zničila jsem i to nádherné kolo, když jsem se rozjela z kopce bez toho, abych tušila, jak zabrzdit, či alespoň zpomalit. Vyřešilo se to samo hrozivě vypadajícím nárazem do popelnice před Stylesovic domem.  Sebastian se očividně strašně lekl, ale v tu chvíli na sobě nedal nic znát. Statečně a bez řečí mě seškrabal z asfaltu a v náručí donesl domů. Teprve, až když mě v obýváku, celou potlučenou, zmatenou a od krve, položil na gauč, usedavě se rozplakal. Ale to mu bylo deset.  Teď to byl dospělý muž, ale v jeho, podle mně velmi pohledném obličeji, se zračila stejná bezmoc a zoufalství jako tenkrát. Srdce se mi sevřelo nad tím žalostným pohledem. Pevně jsem mu stiskla dlaň, abych mu dala najevo, že jsem s ním a že vše bude v pořádku. Jeho nebesky modré oči pohlédly do těch mých ve shodném odstínu, a koutky jeho úst se konečně o trochu pozvedly v nepatrném úsměvu. 
"Han!" Opatrně mi odhrnul pár temných kudrlin z čela a něžně přejel bříšky prstů po mé tváři. 
"Kde je Harry?" Napadlo mě okamžitě, aniž by mi došlo, že mi ona myšlenka unikla i z úst. 
Úsměv se z jeho tváře okamžitě vytratil. Nervózně se ohlédl po Anně, jakoby u ní hledal podporu. Všimla jsem si, jak mu drobnou dlaní stiskla volnou ruku a povzbudivě se na něj usmála.
Sebas nakrčil čelo a znovu se obrátil ke mně.
"Je pouze o pár pokojů dál." 
"Můžu za ním?"  Pokusila jsem se posadit. 
"Ne, Hanny, teď ještě ne. On teď dost spí, a ty taky potřebuješ odpočívat." Jemně mně natlačil zpět na lůžko.  Škaredě jsem se na něj zamračila. Neunikl mi stín, co přejel po jeho tváři, když se ke mně vzápětí naklonil a znovu mě nežně pohladil.
"Víš, měla bys vědět, že on..."
"Hannah!!!" Rozrazila má milovaná maminka dveře a všichni se otočili jejím směrem. Oběhla mou postel a sedla si na její kraj, hned naproti Sebovi. 
"Jak je ti? Vypadáš dnes už o mnoho lépe. To je asi tím, že tvůj bratr o tebe celý týden tak pěkně pečuje." 
Týden?? Už jsme tady týden?  Jak hrozné to asi muselo být? Zmateně jsem po nich přejela pohledem a doufala, že mi někdo z nich poskytne více informací. Nikdo se k ničemu ale neměl.
Místo toho vesele štěbetali o tom, jak je skvělé, že už jsem vzhůru a že snad co nejříve půjdu domů.
"Už půjdeme, Hannah, potřebuješ mít chvíli klid." Políbila mě máma na tvář a popoháněla Annu i bratra k odchodu. 
"Zastavíme se zítra." Stihla mi ještě blondýnka mávnout od dveří, než je za ní mamka s rachotem zabouchla. A znovu se vše ponořilo do ticha. 
        Když jsem znovu otevřela oči, byla tma. Má první myšlenka opět patřila Harrymu.
Jak mu je? Je na tom tak zle, že také nemůže přijít? Stýská se mu tak, jako mně? 
A proč bych se vlastně nemohla dojít podívat? Nyní tu nebyl nikdo, kdo by mě mohl zastavit. S bolestným usyknutím jsem se posadila, to když se bolestivě ozvala má ovázaná žebra. I přesto jsem byla odhodlaná svou výpravu dokončit. Bosky jsem tak rychle, jak jen mé potlučené tělo dovolovalo přeběhla ke dveřím. Opatrně jsem nakoukla na chodbu, co díky bohu zela prázdnotou. Značně se mi ulevilo a povzbudilo mě to k dalšímu postupu. Plížila jsem se obezřetně potemnělou nemocniční chodbou a pozorně si prohlížela jména pacientů na dveřích. Po pátém pokoji mě začínala opouštět naděje. Není tady, Sebastian si musel zmýlit oddělení. Než jsem to nadobro vzdala, ještě jsem rychle překontrolovala poslední pokoj úplně v rohu.  
"Styles H." Stálo na cedulce. Srdce mi prudce naráželo do bolavých žeber, když jsem konečně vzala za kliku a vstoupila dovnitř. Do pokoje dopadala trocha světla z venku. Záře pouliční lampy se mu rozlévala po tváři, ze které se vytratila veškerá barva. Smrtelně bledý dokonale zapadal do toho sterilního nemocničního prostředí. Kaštanové vlny ledabyle poházené po polštáři ostře kontrastovaly s tou všude přítomnou bělobou. Dlouhé tmavé řasy se nepatrně chvěly, jak ve spánku pevně tiskl víčka. Velice se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že není napojen na žádné přístroje, dýchá zcela sám a nevykazuje ani žádné jiné známky vážnějších poranění. 
Bez většího rozmýšlení jsem si přisedla na židli vedle postele. Nahmatala jsem v šeru jeho dlaň, nehybně ležící na bělostné peřině a něžně ji sevřela ve své.  Byla tak jemná a hřála. Opatrně jsem položila hlavu na jeho hruď a zaposlouchala se do pravidelných úderů jeho srdce, které mě brzy ukolébaly ke spánku. 
        Vzbudit se, mě donutily dotěrné sluneční paprsky, strašlivá zima, co otřásala celým mým tělem a neskutečná bolest ruky, ve které jsem stále pevně svírala Harryho dlaň. Rozespale jsem zamžourala, nepřeleženou rukou si promnula oči a rychle zkontrolovala Harryho stav. 
Už byl dávno vzhůru. Beze slova mě upřeně sledoval těma zelenýma, kočičíma očima.
Zaplavila mě nesmírná radost. Srdce bláznivě bilo. Chtělo se mi smát a plakat a oslavovat, že žije, že je tak krásný a že je tady se mnou. Na tohle všechno jsem měla ale až moc rozlámané tělo, namísto toho jsem jen vztáhla ruku a lehce ho pohladila po tváři.
"Ahoj." Zašeptala jsem směrem k němu skoro až dojatě. 
"Ahoj?" Odpovědl po chvíli a zmateně natočil hlavu ke straně. Přimhouřil oči,jak usilovně o něčem přemýšlel.
"Vy jste moje nová sestřička?" Konečně se mile usmál. 
Strašlivě ve mně hrklo. Nevěřícně jsem na něj zírala a doufala, že je to jen vtip. Pokud ano, byl by hodně hloupý, ale Harryho šílenému humoru se to podopobalo. V tom, že nežertuje mě utrvrdila jediná věc. Jeho oči. Byly tak prázdné. Stále krásné a upřímné. Jejich příjemně zelená barva uklidňovala, dávala člověku pocit bezpečí, dodávala odvahu. Ale všechna ta láska a oddanost se kterou se na mě dříve díval, byla pryč. Jakoby byl náhle úplně někde jinde.
Zhluboka jsem se nadechla a s obtížemi polkla ten knedlík, co se mi vytvořil v hrdle. 
"Nee," zavrtěla jsem záporně hlavou," jsem přeci tvoje žena." 
Pár vteřin mě pouze bez hnutí pozoroval a pak se skoro až dětsky rozhihňal.
"Ale já přeci nemám žádnou ženu, vždyť nemám ani prstýnek." Zamával mi před obličejem levou rukou, na které prsten opravdu chyběl. Sklopila jsem zrak k té své, na které se zmíněný šperk také nevyskytoval a v tom okamžiku zapochybovala o své zdravé mysli. Přeci nejsem já ten, co si to všechno jen vymyslel, vysnil. To on. To on to musel zapomenout. 
Znovu jsem vzhlédla k jeho krásné tváři a doufala, že se umoudří.
"Harry."  Zahleděla jsem se mu prosebně do očí, zatímco se mi pohled zamlžoval slzami, co se neúprosně draly na povrch. 
On pouze vážně pokýval hlavou.
"Jo, tak mi prý říkají." 
To už se nedalo snést. Přemohla mě bezútěšnot oné situace. Ta beznaděj, šok, bolest.
"Prosímtě..." Tiskla jsem mu ruku a polykala přívaly nových a nových slz. 
"Harry, no tak ...!"  
Místo jeho odpovědi jsem ale ucítila sevření dvou silný paží kolem pasu.
"Hannah pojď..." 
Poznala jsem Sebastiana, ale odmítala se pustit Harryho dlaně.
"Hannah!!!"  Zavrčel vždy jinak velmi klidný Sebastian a násilím mě odtrhl od člověka, co pro mně znamenal celý svět ....