In a wrong direction(Harry Styles FF)

22. - Can't escape from you

Ta noc se zdála nekonečná. Ne pro mě, já byla štěstím bez sebe, že jsem ho měla tak blízko a mohla ho beztrestně pozorovat. Tak dlouho jsem se snažila žít bez něho, zkoušela to všemi možnými způsoby a nikdy to nefungovalo. Nemohlo. Jak se ukázalo, všechno to pouze vedlo zpět k němu.

Neklidně se převaloval na posteli, přítomnost horečky prozrazovaly jeho stále hořící tváře, rozpraskané rty a prameny hnědých vlasů potem přilepené k čelu.

Ruce nedbale pohozené kolem tváře a štíhlé prsty dětsky sevřené v pěst pouze poukazovaly na to, že se cítil bezpečně. Svým věčným vrtěním si nepatrně odkopal peřinu a mě se naskytl pohled na jeho odhalenou hruď. Jeho, byť nepravidelné a mělké, výdechy a nádechy měly až magickou moc. Ten čarokrásný motýl zase létal.

I přesto, že nebyl zrovna ve své kůži, všechno se zdálo tak správné. Takhle to mělo být celou dobu a ne jinak. Měl usínat a probouzet se vedle mě. V naší ložnici, zachumlaný v peřinách na své polovině postele. Konečně,po celé té dlouhé době, nebyla jeho půlka tak děsivě opuštěná.

Kolik osamělých nocích jsem proplakala v téhle obrovské posteli s přesně takovýmhle obrázkem před očima. Kolikrát jsem si představovala, že se ráno probudím a místo žalostně prázdného místa, mi zrak padne na tmavé kudrny rozházené po polštáři, a v dlani nesevřu pouze chladný vzduch, ale prsty se lehce rozběhnou po spánkem ještě vyhřátém těle, obkrouží hravě pár tetování a nakonec se propletou s těmi jeho a přání dobrého rána mi nevrátí pouze můj vlastní hlas odražený od stěny, ale dostane se mi mrzutého, rozespalého zamumlání a letmého polibku.

Zdálo se to nyní skoro až neuvěřitelné a bylo třeba si užívat štěstí, dokud trvá. Protože jestli něco víme o štěstí tak to, že většinou netrvá dlouho. Pohybovala jsem se tedy v jakémsi polo transu. Ačkoli mě přemáhala únava a víčka se samovolně zavírala, urputně jsem bojovala o svou bdělost, abych si prodloužila tu vzácnou chvíli v jeho společnosti. Jenže boj to byl nerovný, nedal se vyhrát, i přes to, že jsem statečně odolávala, nakonec jsem si lehla na svoji polovinu postele a opatrně prstem odhrnula pár kudrlin z Harryho čela. Ten jediný, nepatrný pohyb se mi stal osudným. Harry se opět neklidně zavrtěl a natáhl po mě ruku, přitáhl si mě těsně ke své hrudi a obličej zabořil do mých vlasů, cosi zamumlal, načež se po chvíli jeho tělo opět uvolnilo a pravidelné oddechování prozradilo, že je opět mimo svět. A mně tam nevědomky bral s sebou. Vyhřátá náruč, pravidelný tep srdce a pak ta vůně. Zhluboka jsem se nadechla, abych ji dostala do plic, do paměti, do každičkého póru svého těla a najednou bylo po boji. Ještě chvíli se mi křídla jedné z holubic třepotala před očima, než jsem se ji pokusila chytit do své dlaně a pak mi zmizela ve tmě.

Někdy štěstí nesetrvá u jedno člověka ani do rána. Štěstím opuštěná osoba si pak říká, jak nespravedlivé to je, ale možná by to chtělo víc vděku, že se vůbec zastavilo, byť jen na chvíli.

Když jsem ráno otevřela oči a zjistila, že obě holubice, i pár motýlích křídel zmizel v nenávratnu, cítila jsem všechno možné, jen ne vděk. Jediným důkazem jeho předešlé přítomnosti byl polštář vonící jeho šamponem, neskutečně zmuchlaná peřina a bílé tričko valící se na zemi.

Opatrně jsem ho zvedla a zabořila do něj tvář,abych s každým nádechem zachytila tu známou vůni, a také proto, abych před světem skryla těch pár slz zklamání, co se tak neodbytně draly zpod víček.

Sladce nadějné očekávání znenadání prostoupilo celým mým tělem společně s ostrým cinknutím zvonku.

Třeba šel jen pro snídani, sbíhala jsem už zvesela schody a nadšeně otevřela dveře dokořán.