In a wrong direction(Harry Styles FF)

31.- It's like a dark paradise

Louis 

Dávala se du kupy celkem rychle. Za pár dní už se zase zvonivě smála a dokonce mě párkrát zuřivě okřikla, když jsem se pokusil nahlédnout pod její sexy nemocniční košilku. A já věděl, že se uzdravuje.
Šrámy z jejího obličeje zmizely úplně, ovšem s těmi na duši, jsem si tolik jistý nebyl. 

Po té co ji propustili, jsem ji odvezl domů a ona mě k mému překvapení od sebe neodehnala. Pečoval jsem o ni s takovou odhodlaností a láskou, že za chvíli vlastně už žádnou péči nepotřebovala. I přesto mě u sebe stále nechávala a já ani odejít nechtěl. 
V její skříni se náhle objevovalo víc a víc mých věcí a v poličce v koupelně vedle jejího, ležel i můj kartáček. V obýváku se povalovala moje DVDčka a na nočním stolku vedle postele ležela moje kniha. Nezdálo se to ani jako dva měsíce, měl jsem pocit, že s ní žiju roky. Jen to potvrzovalo mé přesvědčení o tom, že ona je pro můj život tou pravou. 

Harry byl pryč a já snad ani nemohl být šťastnější. Až na to, že ten bastard mi dokázal kazit život i přesto, že zmizel kdesi v nenávratnu. Občas jsem si prostě přál, aby se vrátil. 
Ne že by mi chyběl, ani omylem. Nejsem masochista, abych měl potřebu zírat na ten jeho štěněcí výraz ve tváři a samolibý úsměv, o kterém byl sám pan Styles přesvědčen, že omračuje davy. 
A možná měl i pravdu. Vidět zase ten škleb, co se jen s velikánskou dávkou představivosti dal nazývat úsměvem, okamžitě bych mu dal! Pěstí!! 
Naprosto by mi nevadilo žít s vědomím, že už z něj v životě neuvidím ani chlup. 
Kdyby ovšem nezmizel a nevzal si s sebou i kus Hannah.

Jen slepý by si nevšiml těch jiskřiček naděje, co se jí vždy rozhořely v očích, když někdo zazvonil. 
S jakou nedočkavostí vyčkávala, kdo se objeví mezi dveřmi a jak poté jen těžko skrývala tu slanou vodu deroucí se z pod řas, když se očekávání nenaplnila. 
Nejsem idiot, abych si nevšiml, že se změnila. Ne příliš, ta změna byla sotva rozeznatelná, ale pokud člověka milujete, poznáte i tu nejnepatrnější odchylku od normálu. 
Nesmála se už tak často, a když, ten smích na jejích rtech se jen málokdy odrážel i v jejích očích. Bývala tichá a zamyšlená. Často postávala u okna a zírala do zahrady. Dlouho, mlčky, bez pohybu. 
Aniž by to kdy přiznala, bylo jasné, že se trápí a kdybych měl udat příčinu, řekl bych jen jediné.
Harry! 

Nikdy mi neřekla, co se toho večera stalo a já to snad ani vědět nechtěl. Musel bych toho hajzla najít a vlastníma rukama ho zabít. Málem mě připravil o vše, co dávalo mému životu smysl.  Protože to přesně ona byla, smysl mého bytí. Díky ní jsem se probral z jakési letargie, ve které jsem po dlouho dobu setrvával, aniž bych tušil, jak strašné to vlastně je. Až přišla ona a ukázala mi, co je opravdový život, co je láska. 
Kdyby se toho večera stalo jen to, že by si vybrala jeho a poslala mě k šípku dobře. Nejspíš by mi to srdce rozlámalo na kusy, zamávalo by to s mým světem a mě to hodilo zpět ke dnu. Vrátil bych se  ke svému letargickému přežívání, každou noc jiná holka, kluby a neomezené množství whiskey. 
 Měl bych nejspíš nutkání vymlátit z něho duši, na druhou stranu vědomí, že ona má díky němu jiskry v očích a usmívá se, by mě drželo nad vodou na tolik, že bych netoužil po tom zabít jeho a pak i sebe.
Kdyby totiž nepřežila, byl by to naprosto jiný odvar. S tím bych žít nedokázal a věřím, že ani on ne. 
Co by to bylo za svět bez Hannah Styles? 

Sledoval jsem ji, jak sedí u okna. Tentokrát své pocity schovávala za stránkami vcelku tlusté knihy a neposedné vlasy bránící jí ve čtení, automatickými pohyby zastrkávala za uši. Občas jí tvář naplnilo zděšení a bolest, tu a tam se jí na rtech usadil jemný úsměv.
A já náhle věděl, že další šanci už nikdy dostat nemusím. Že tahle byla prakticky vymodlená a otálení není zcela na místě. Díky té nehodě jsem věděl, že teď tu ještě sedí a usmívá se, ale zítra už to tak být nemusí. Co zítra? Zcela jinak to může být už jen za pár hodin. 

S tím vědomím jsem se odlepil od futer dveří vedoucích do obýváku, kde seděla a potichu došel až k ní.
"Ano, Lou," rozezněl se pokojem její hlas, aniž by vzhlédla od hustě popsaných stránek. "Copak?"
Vyhledala můj pohled po té, co se jsem bez hlesu stále jen stál a zíral na ni. 
"Hannah," klekl jsem si k ní, abych se dostal na její úroveň, vyškubl jsem jí tu protivnou knihu a pohodil ji vedle na sedačku, abych tak mohl její dlaně pevně sevřít ve svých,"jsi mi vším, víš to?" 
Zašeptal jsem, upřeně sledujíc její drobounkou dlaň. Ten zatracený prsten mi šíleně lezl na mozek, byl jsem jak Frodo Pytlík, ještě chvíli ho budu nosit u sebe a totálně mi přeskočí. Musel jsem se ho okamžitě zbavit. Dřív než bude pozdě. 
"Louisi," zasmála se nervózně, což poznám. Znám všechny různé druhy jejího smíchu."Děsíš mě."  Tentokrát už se mi jen bez úsměvu, zcela vážně zadívala do očí. 
"Taky tě miluji, Tomlinsone," ušklíbla se drze, "ale kvůli tomu mi přeci nemusíš ležet u nohou a brát mi knihu." Rozpustile protočila očima a natáhla se pro své čtení. 
"Ne, ne, ty to nechápeš!" Držel jsem se svého plánu, dokud se mě stále držela kuráž a knihu od ní odstrčil zase o kousek dál. Udiveně nadzvedla obočí. 
"Aháá," vydechla, "takže rušení ve čtení teď patří k důkazům lásky?" Ona mi to prostě nehodlala ulehčit, nikdy mi nic nedala zadarmo.
"Hann, proboha," začínal jsem ztrácet trpělivost, ale koutky úst mi cukaly, "mohla bys alespoň jednou brát věci vážně?" Znovu po mě hodila tím udiveným pohledem, ale nakonec přikývla.
"No, prosím," napřímila se, složila si dlaně do klína a zatvářila se veledůležitě. Vyčkávavě se mi zadívala do tváře.
Kdyby prsten moci neovládal všechny mé myšlenky a ruce se mi nervozitou nepotily, nejspíš bych se jí musel zasmát. Místo toho jsem však zalovil v kapse, během čehož mi neunikl její poplašený výraz a vytáhl tu tmavě modrou sametovou krabičku. Neobratně jsem jí to přistrčil až před obličej, aby Tiffanyho diamant měl více šancí na úspěch a zprudka sametku otevřel. Zalapala po dechu.
"Hannah Styles," zadíval jsem se jí upřeně do temných očí, aby jí bylo vážně jasné, že mluvím na ní, "vezmeš si mě?" Snažil jsem se pousmát. Zatímco jí vylétla ruka a dlaň si v úžasu přitiskla k ústům. Pohledem nervózně z prstenu přejela ke dveřím a mě bylo jasné, o co tady jde. 
Z té nejistoty se mi začínalo dělat mdlo a minuty ticha se zdály nekonečné. Nesnesitelně nekonečné. 
"Louí," promluvila konečně a mé srdce se zase rozběhlo v normálním tempu,"dáš mi prosím chvilku?"  

Kdyby se zeptala před dvěma měsíci, dal bych jí třeba roky, všechen čas světa, co by si jen přála. Ale teď ne, už ne. Všechno bylo jinak, a já věděl, že stačí i jen pár minut na to, aby to váš svět změnilo k nepoznání. Když jsem ji viděl bledou a bez života ležet na tom nemocničním lůžku, donutilo mě to přehodnotit všechny priority a všechna má dosavadní rozhodnutí. Došel jsem k závěru, že nejhorší co člověk může udělat, pokud se to týká citům k druhým, je odkládat věci na později. Ono totiž žádné později přijít ani nemusí. Vědom si tohoto znepokojivého faktu jsem byl odhodlaný jí kýžený čas neposkytnou, její oči ovšem úpěnlivě prosily a já nejsem jejímu psímu pohledu odolný. 
"Tak za hodinu," pokrčil jsem rameny a sledoval ji, jak vyskočila ze svého místa a bleskurychle vyběhla do ložnice v patře.