Pršelo. Zase. Zvuk dešťových kapek dopadajících na okenní tabule mě donutil ztěžka otevřít oči a zamžourat do dalšího šedého, zataženého rána. Při pohledu na temné, skoro až černé nebe ,se vůbec nezdálo, že by mraky měly kdy ustoupit a propustit alespoň pár slunečních paprsků, co by potěšily lidskou duši. Počasí jakoby se přizpůsobilo oné beznaději v mém srdci a rozhodně perfektně ladilo s tím bezútěšným, zanedbaným stavem zbytku mého těla.
Zvedla jsem se z vyhřáté postele a na pár minut předstírala, že si upravuji tričko, které jsem ze sebe nesundala již týden. Nebo dva? Nevím, přestala jsem to počítat. Dny tady, v tom soukromém muzeu mého dřívějšího života, jakoby plynuly v nějakém svém tempu, co se naprosto vymkalo tempu okolního světa. Tady se zastavil čas.
Jako každé předešlé ráno jsem se doploužila do kuchyně a nasypala do misky své oblíbené cerálie, kterých tu byla stále plná spodní skříňka, protože ten, co to tu zařizoval, mě znal lépe, než jsem se znala sama, a zalila je mlékem. Uvařila jsem si hrnek voňavé, vroucí kávy a na chvíli přemýšlela, proč se vlastně chci tím kofeinem udržovat vzhůru, když bych stejně neraději znovu zalezla do postele a zaspala ..ale co? Celý zbytek svého života? Stěží. Zkontrolovala jsem telefon, abych zjistila, že zmeškaných hovorů mám nula a stejný byl i počet zpráv. Dobře tedy. Bezduše jsem se cpala svou exluzivní snídaní a zírala z okna, na které stále zrpudka dopadaly kapky vody. Tříštily se o něj, a smutně stékaly dolů.
"Musíte oba začít znova, Hannah. Bude to tak lepší." Proběhly mi náhle hlavou slova Harryho matky, co při pohledu na to mauzoleum kolem mě, zněla jako výsměch.
"A pro koho?" Zašeptala jsem do prázdného domu, kde i šepot zněl tak nějak nepatřičně.
"Tak pro koho, Anne?" Křikla jsem zoufale a třískla lžící plnou Nesquik kuliček o linku.
"Pro koho tohle může být dobré?" Rozfňukala jsem se, s úmyslem zabít dalších pár hodin svého dne utápěním se v sebelítosti.
V tom mi mi ale pohled opět padl na telefon. Nejistě jsem ho vzala do rukou a vytočila číslo, které jsem znala zpaměti. Volala jsem na něj snad milionkrát a z nejrůznějších důvodů. Chtěla jsem si půjčit sešit s akordy, opsat zadání domácího úkolu, či si opsat recept na ten báječný dort, co Anne pekla každou sobotu, velmi často jsem si chtěla půjčit nějaké dobré CD s hudbou, jindy sekačku na trávu, když táta tu naší v garáži naprosto odrovnal, při čemž s přesvědčením tvrdil, že ji vylepšuje. Ať už má záminka pro tyhle telefonáty byla jakákoli, důvod to mělo jen jediný, zelenooký.
Annie to moc dobře věděla, vždy mě se smíchem pozvala k nim, i když Harry nebyl doma. Uvařila horké kakao nad kterým jsme pak spolu hodiny a hodiny seděly, čekaly na něho a debatovaly o životě. Stala se mou přítelkyní. Byla to ryzí bytost v jejíchž očích planul upřímný zájem o mou osobu. Při každém tomhle našem dýchánku se mě s tím svým typickým úsměvem snažila připravit na slasti i strasti života. Ale na to, že jednoho dne tu pro mě ona ani její syn nebudou, mě připravit nějak zapomněla. Chyběla mi.
Představovala jsem si, jak se vyzvánění telefonu rozléhá po jejich velkém domě. A znovu mě zaplavilo ono známé, příjemné vzrušení, kdo? Kdo to zvedne?
"Anne Cox." Vytrhl mě z myšlenek ten známý hlas, co zněl jako pohlazení. V ten okamžik mi zdravý rozum vypověděl službu. Všechno co jsem chtěla říct se zdálo tak fádní, nehodící se, hloupé. Jakoby by nás najednou dělily tisíce světelných let, jakoby to nebylo pár měsíců, ale roky,co jsme se společně smály nad hrnkem vonícího kakaa. Jakoby ta jedna jediná vteřina, jeden jediný náraz auta o auto smazal všechny krásné chvíle, všechna pouta a všechny vztahy.
A možná právě proto. Právě proto, že Harrymu ten jediný moment všechny ty věci z paměti vymazal doopravdy,se zdálo tak strašně špatné, že já o tom všem věděla. Cítila jsem se neskutečně provinile, protože jsem věděla, chybělo mi to a chtěla jsem to všechno zpět. Zbaběle jsem se chystala zavěsit.
"Hannah?" Nedala mi Anne příležitost.
"Ehmm, Anne?"
"Hannah, holčičko, jak se máš?"
Zachytila jsem v jejím hlase stopu radosti, nebo jsem si ji jen vysnila? Urputně jsem přemýšlela nad tím, jak nenechat sklouznout náš rozhovor k patosu či prázdnému tlachání o ničem. Nicméně to bylo přesně to, co jsem vzápětí provedla.
"Skvěle," odvětila jsem jí a pokusila se ve svém hlase vykouzlit radostný tón, " Londýn je úžasné místo, to bys nevěřila. Někdy za mnou musíš přijet."
Okamžitě jsem se za to v duchu pořádně profackovala.
"Moc ráda Han. Jednou se za tebou určitě vypravím." Odpověděla mile. Hrála to, stejně jako já. Její hlas zněl tak unaveně a já už dál nedokázala předstírat, že báječné místo pro život a cestování,je to, co mě zajímá.
"Jak je mu?" Sklopila jsem stydlivě zrak k zemi, aniž by mi došlo, že mě stejně nemůže vidět.
"Je to pořád stejné, Han," malinko se zarazila, " říkají.."
Ztěžka si povzdechla, až mě zamrazilo.
"Říkají, že bychom žádnou změnu ani očekávat neměli...."
Bylo to ještě horší,než jsem čekala. Pořád jsem ve skrytu duše doufala, že tohle jednou pomine. Že překonám tyhle přetěžké časy a on si jednoho krásného dne vzpomene, že jsme byli nejlepší přátelé, že to mě si vybral mezi všemi krásnými holkami, co se ho snažily lapit, že to mě si vzal, že mě miloval, že všechno to dobré ve mně, byl on. Stále jsem měla naději, že se mu vzpomínky vrátí a on se objeví na prahu našeho domu, se svým oslnivým úsměvem a neukázněnými kudrnami tančícími kolem jeho tváře. V rukou bude držet dvě latté a možná koláč, který sám upekl. Překročí práh tohoto domu a už zůstane.
Očividně to byl nesmysl všech nesmyslů, a bylo načase probrat se z toho snu, s čímž mi Anne nevědomky pomohla.
"Nečekej na zázrak, Hannah," praštila do mé křehké skleněné bubliny,"on totiž nepřijde," a rozsekala ji na milion malinkých kousků.
"Drž se, Anne. Chybíš mi." Ukončila jsem okamžitě hovor, protože se mi na rty nezadržitelně dralo vzlyknutí. Nesnažila jsem se to už ani potlačovat. Všechno uvnitř se svíralo, chtělo se mi šíleně plakat, jenže už dávno nebylo co. Slzy nepřicházely. Oči pálily a na hrudi jsem cítila ostrou bolest, které se ne a ne zbavit. Nešlo to lítostní a co třeba vztek? Pevně jsem sevřela telefon v dlani a patřičně se romáchla. Vší silou jsem mrštila mobilem o bělostnou kucyňskou stěnu. Zaplavil mě pocit zadostiučinění, když jsem sledovala jak se rozpadl na součástky. Ten pocit za okamžik ale vystřídalo prázdno. A co? Stále lepší necítit nic, než tu nesnesitelnou bolest. Ještě jsem zlostně do zbytků svého Samsungu kopla a vydala se zpět do svého útočiště nahoře v patře. V tom mě ale z letargie vytrhlo ostré cinknutí, co porušilo tu tichou atmosféru domu.
Zvonek?!?
DU LIEST GERADE
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
