S klidem jsem sledoval, jak jí horké slzy máčejí líce a ani na okamžik mi jí nepřišlo líto. Necítil jsem žádný vztek, bolest, necítil jsem naprosto nic.
Uvnitř mě se rozpínala prázdnota, co pomalu a jistě požírala všechno, co jsem kdy byl schopný cítit.
Na maličký okamžik, kdy se mi vrátily vzpomínky, jsem měl opět všechno. Měl jsem svoji Hannah.
Křehkou, laskavou, milující.
A pak mi znovu proklouzla mezi prsty, jak písek v potoce za naší zahradou, kde jsem ji poprvé políbil.
"Opustila tě." Vzlykla Annie, čímž mě donutila vrátit se zpět na Zem,"hned po té autonehodě."
Uhnula mému upřenému pohledu, kterým jsem se snažil vyčíst z její tváře, co je pravda a co ne.
"Nezvládla se o tebe postarat, nedokázala se dívat na to v jakém jsi stavu."
"Napořád, Harry..."
Vzpomněl jsem si na roztomilou holčičku s copy a červenými mašlemi. Je možné, aby mě zradily obě ženy mého života? Je možné, že mi už nezbývá nic?
Pomalu se mi začínal zamlžovat zrak, přesto jsem však odmítal uvěřit.
"Miláčku," přiskočila ke mně Annie pohotově a sevřela mě v náručí,"neplakej."
"A ty nelži!!!!" Vyjekl jsem podrážděně a prudce ji od sebe odstrčil. "Nevěřím tomu, že jen tak odešla! K tomu by musela mít hodně závažný důvod," pohlédl jsem na matčinu bledou tvář a v tom mi to došlo,"nebo jí někdo pomohl?!"
Hleděla na mě s hrůzou ve svých zelených očích, načež se její dosavadní provinilý pláč změnil na hysterickou bezmoc. Což jako přiznání bylo dostatečné, zbývalo už jen vysvětlení.
"Proč?!" Jak jsem jí sledoval, z očí mi také kanuly slzy. Nedovedl jsem pochopit, že člověk, který mě měl bezpodmínečně milovat, by byl schopný takových věcí. Z jakého důvodu by mě vystavovala takové bolesti, vždyť věděla, že Hannah je mi vším.
"Harry," zoufale si oběma rukama prohrábla dlouhé tmavé vlasy, "zkus mě pochopit."
Třásl se jí hlas. Zkusila prosebný pohled, ale když u mě nenašla žádný soucit, jen zklamání a chlad, okamžitě zrak zase odvrátila.
"Přiměla jsem jí odejít a vím, že to bylo špatné, jenže potřebovali jsme peníze na tvou léčbu," upřeně zírala z okna na starou houpačku, aniž by tušila, že oba pozorujeme to samé. S prudším poryvem větru se zhoupla a vydala smutný vrzavý zvuk. Tohle místo bylo plné krásných vzpomínek na doby, kdy jsem míval vše. A nebylo třeba se vracet nějak příliš daleko do minulosti, ještě minulý rok jsem míval domov, radost ze života a lásku. A to lásku v různých podobách. Tu mateřskou, která ze mě udělala toho, kým jsem byl a tu povznášející, obdivující, podporující a upřímnou, bez které by bylo úplně jedno, kým jsem. Nebyl bych totiž vůbec nic.
Měl jsem úplně vše. Jenže stačila vteřina, jediné mrknutí, jediný nádech, jediný úder srdce a všechno bylo pryč. Najednou jsem tu stál sám a přehraboval se v troskách svého vlastního života v zoufalé snaze najít alespoň něco, co se ještě úplně nerozpadlo, nebylo totálně zničené. Něco, co bych ještě mohl zachránit. Něco, co ještě mohlo zachránit mě.
Bylo mi naprosto jasné, že ať už teď Anne řekne cokoli, věci už nikdy nebudou stejné. Protože já nebyl.
"Ty víš, Harry, že Nadine do tebe vždycky byla zamilovaná," odvrátila se od okna, "a její rodina peníze také vždycky měla." Zhluboka se nadechla.
Teď když jsem zase mohl volně procházet své vzpomínky a hledat v nich potřebná fakta, bylo mi naprosto jasné, kam tohle celé povede.
Představil jsem si ufňukanou, otravnou Nadine, která se mě snažila ulovit za každou cenu. A to i za cenu své vlastní sebeúcty.
Její pokusy o dobytí mého srdce, či v jejím případě spíše mých boxerek, začaly snad od chvíle, co jsem poprvé vkročil na půdu střední školy. Bohužel jsem si vybral stejnou jako ona blonďatá diva, která na poli lásky šla pře mrtvoly. Bylo jí naprosto jedno, že mám přítelkyni. Jak ráda, zuřivě mávající umělými řasami, tvrdila: "Přítelkyně není nemoc." A když dlouho nedostávala, co si usmyslela, že chce, neváhala ani použít vlivu svého papínka a jeho kreditky.
Nadine nebyla nic, než malá, rozmazlená potvora, která nehleděla na to, že ostatní mají také city, že to nejsou jen panenky pro její zábavu.
Věděl jsem to já, věděla to máma a věděl to vlastně každý v tomhle mini městečku. Proto jsem teď nemohl uvěřit tomu, co se chystala říct.
"Prosím tě," a věděl jsem, že ta prosba je zbytečná,"řekni mi, že si neposlala pryč jedinou holku,co jsem kdy miloval, abys moje tělo, protože zdravou myslí jsem očividně neoplýval, zaprodala ďáblu! Nenapadlo tě, že si třeba jednou vzpomenu?"
"Nebylo to pravděpodobné, Harry!!!" Rychlým gestem si setřela slzy stále stékající po její tváři. "Doktoři tvrdili, že tvá poranění jsou tak vážná, že v to nemáme ani doufat, ale Nadine souhlasila, že s tebou bude chodit, i když si ji vůbec nepamatuješ a její táta tak souhlasil, že zaplatí vše, co bude pro tvou léčbu třeba."
"Proboha!" Zvedl se mi žaludek, přičemž mě zaplavil pocit, že když jsem si nic nepamatoval, žilo se mi vlastně o dost líp. "Jasně, že souhlasila, že se mnou bude, i když si jí nepamatuju!!! Já bych s ní jinak nikdy ani nebyl!"
Celé tohle se zdálo jako bych uvízl v nějakém absurdním dramatu. Neměl jsem ponětí, co se svým životem teď budu dělat, matka stále tiše plakala a v kapse mi už dobrých deset minut zvonil mobil, co mi na klidu zrovna nepřidával.
Ve chvíli, kdy vibrace ustaly, načež se ozval zvuk smsky,jsem okamžitě vstal od stolu, div jsem tím prudkým pohybem nepřevrhl židli.
Na matčin tázavý pohled jsem se rozhodl nereagovat a vyběhl jsem do zahrady, kde mi na chvíli, útočiště poskytla má milovaná rozvrzaná houpačka
Hannah tu byla všude. Její přítomnost dýchala z každičkého kusu zahrady, a tak mě ani trochu nepřekvapilo, když to bylo zrovna její jméno zářící na mém display v sekci nepřijatých hovorů.
"Harry, prosím tě, nenech mě to udělat," pustil jsem si její vzkaz a z naléhavosti v jejím hlase se mi div nezastavilo srdce, "nenech mě vzít si Louise!" Po dalších slovech bych ovšem přísahal, že jsem dýchat na okamžik opravdu přestal.
Tohle musí být zlý sen! Ten hajzl opravdu nezahálel a zatímco já se zoufale snažil dostat odpovědi na všechny otázky, které vířily mou zmatenou myslí a bránily mi si uvědomit, kdo vlastně jsem, on začínal zbrusu novou etapu svého života. Bohužel pro něho s někým, kdo byl odnepaměti součástí života mého. Věděl jsem, že se změnilo mnohé, ale tohle jsem měnit nehodlal.
"Miluju Tě a potřebuju vědět, že ty mě také -"
Zatočila se mi hlava a ruce se roztřásly.
Miluje mě!!!
Jedinou větou dokázala mému bezvýznamnému životu vrátit smysl a naději, kterou vzápětí rozsekala na milion kousků.
Miluje mě, ale bere si jeho? Ježíši, proč?!
Do hajzlu, Hannah!!!!!
Okamžitě jsem vytočil její číslo a doufal, že není příliš pozdě.
Její telefon vyzváněl a má beznaděj se prohlubovala. Čím déle jsem poslouchal zvuk vytáčení, tím víc jsem cítil, jak se od ní vzdaluji. Jakoby mezi námi narůstala propast, kterou nešlo překonat.
Jenže moje touha po ní, po životě, který jsem měl a který jsem s ní ještě mohl mít, byla silnější než strach. Stačilo se jen rozběhnout, zavřít oči a skočit.
A tak jsem se rozběhl.
Proběhl jsem zahradou, za horečného projíždění svého telefonního seznamu ve snaze najít Tomlinsonovo číslo.
"Harry, miláčku!!" Zastavila mě Anne u branky. "Kam to proboha jdeš?"
"Ukončit tu šarádu, kterou ty si rozehrála," vytrhl jsem se jí ze sevření, "jenže na rozdíl od tebe hraju fér."
***
Pro @Dominika_Rumlova17 - protože sis přála pokračování a byla jsi tak strašně milá!!! Děkuji za krásné zprávy, co mi daly chuť psát dál!!! S. xx
ČTEŠ
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
