Po dvou hodinách úporného drhnutí svého těla ve vroucí vaně, jsem došla k závěru, že vinu ze sebe nesmyji, ani když tam strávím zbytek dne. Jen někdo jako já, se může horko těžko zbavit opice sedící mu za krkem, a vzápětí na sebe nakydat ještě větší fůru hnoje.
Navíc se snad celý vesmír rozhodl mi to neulehčovat.
Omotaná ručníkem jsem zrovna mířila do kuchyně pro sklenici vody, když se rozrazily vchodové dveře.
"Fuuuj, no to je smrad." Dříve jsem uslyšela, než viděla brunetku, jíž zvonek snad vůbec nic neříkal.
"Hannah?" Křikla do bytu a opatrně svými drahými střevíčky našlapovala ve změti prázdných flašek od vodky a oblečení, většinou mého. Většinou!
Když jsem zahlédla ten kompromitující kus oděvu, pohroma už byla nevyhnutelná. I přesto jsem se však prudce natáhla, abych ho sebrala ze země a zakryla tak stopy, ale Mimi byla rychlejší. Podpatkem svého Prada sandálku přišpendlila ono spodní prádlo zpět k zemi a střelila po mě pohoršeným pohledem.
"Ani to nezkoušej!" Štítivě dvěma prsty zvedla černé Calvin Klein boxerky.
"Zbláznila ses? On tě vykopne z práce a ty nejsi ani schopná ho držet dál od své postele?" Mávala mi s nima před obličejem.
"Do zítra je ještě daleko," zašeptal se zvláštním leskem v modrých očích, zatímco jemně odhrnul mé světlé lokny, co se mi kaskádovitě rozsypaly po zádech. Naskytl se mu tak pohled na jedno z nejcitlivějších míst na mém těle a on nezůstal jen u dívání. Přiblížil své měkké rty k mému krku, jeho přerývaný, vroucí dech se odrážel od mé citlivé kůže, až mi po zádech přejel mráz a mé tělo se celé toužebně napjalo v dalším očekávání. Konečně jsem na vlastní kůži pocítila jak hebké a žhnoucí jeho rty jsou. Zayspával můj krk vroucími polibky, přičemž jeho dlaně bloudily po mém těle.
"Lou..," vydechla jsem mu do hrudi, přičemž touha začínala být silnější, než já, "za tohle tě zítra budu nenávidět."
"Pak dnešek musí stát za to ...." jeho šepot zanikl ve chvíli, kdy v šeru vyhledal mé rty. Přestala jsem uvažovat. Zcela instinktivně jsem nahmatala knoflík jeho těsných černých džínů a zajistila si tak propustku přímo do pekel.
"Posloucháš mě??" Prskla Mimi a vztekle do mě šťouchla.
"Jo, no ...Jak víš, že to byl Louis?" Zmateně jsem zamrkala.
"Prosímtě," protočila očima a znechuceně švihla boxerkami zpět o zem," je tu snad i jiná možnost?"
Naštvalo mě, jak si myslela, že Louis je ten jediný, co by mě chtěl, že jinak jsem naprosto bez možnosti výběru.
"Zayn." Založila jsem si ruce na prsou.
Mimi si pouze pohrdavě odfrkla.
"Na moři plném lásky se teď s klidem nechám smést vlnou nenávisti. S láskou, Louis." Přečetla z papíru, ležícím na lince. Okamžitě jsem po něm skočila, v rychlosti ho znovu přelétla očima, přičemž mi zvláštně zatrnulo v podbřišku, ale když jsem znovu zpozorovala brunetčin znechucený výraz, chvatně jsem vzkaz složila a založila ho mezi knihy.
"Tak Zayn, hmm?" Zasmála se v nepřirozeně vysokém tónu. "Okamžitě potřebuju kafe!!"
"Nepiješ kafe!" Připomněla jsem jí zásadní fakt.
"Kvůli tobě začnu," zavrčela, " zvlášť, když mě zveš."
*
Ladně si to nakráčela přímo do nejbližšího Starbucksu, a i přes všechna má upozornění, že jí zvát rozhodně nehodlám, se posadila na vysokou barovou stoličku a ostentativně se začala přehrabovat v kabelce, samozřejmě bezvýsledně.
"Asi jsem si zapomněla peněženku." Zvedla ke mně svá obrovská hnědá kukadla, přičemž dětsky kývala dlouhýma nohama ve vzduchu. Jaká ironie, že člověk s lodičkama dražšíma, než celá kavárna, na mě zkouší takové podlosti. Pro podpoření svého tvrzení ještě koketně zamávala řasami dlouhými, jak týden před výplatou.
"Fajn," nevydržela jsem její nátlak, "ani se nehni, dojdu pro to."
Žmoulala jsem v rukách svou peněženku a urputně se snažila přijít na to, jakou kávu vlastně koupit člověku, co kafe vůbec nepije, když jsem zaslechla objednávku zákazníka přede mnou:
"Velkou horkou čokoládu, se šlehačkou a marshmallows, prosím." Pronesl tiše, lehce zastřeným hlasem, až to znělo víc jako vyznání lásky, než pouhá objednávka pití. Tím hlasem, který pouhou svou libozvučností, nezaměnitelnou intonací a lehkým severobritským přízvukem, dokázal obyčejná slova měnit na glosy, co by člověk vydržel poslouchat hodiny bez ustání, přesně tím hlasem, co dokázal utišit i nejusedavější pláč, tím hlasem, co bych rozeznala mezi tisíci jiných, tím a žádným jiným, patřícím jedině...
Mé tělo jakoby přestalo reagovat na pokyny hlavy, cítila jsem jen šílený tep srdce a nedokázala ovládat své pohyby, natož pak myšlenky. Konečně jsem se odvážila pohlédnout na chlapce, ležérně se opírajícího o pult.
Vlasy měl delší, než jsem si pamatovala. Místo neposedných kudrlin mu obličej lemovaly lehké tmavě hnědé vlny, skoro se dotýkající ramen. Úzké černé džíny pouze zvýrazňovaly jeho dlouhé štíhlé nohy, zatímco obyčejné bílé triko ani zdaleka neodhalovalo vše, co by za pohled rozhodně stálo. S přihlouplým úsměvem jsem sledovala, jak si okamžitě všechny měkoučké marshmallow bonbony naházel do čokolády a usilovným mýcháním urychloval jejich tání. Soustředěně se u toho kousal do rtu, jakoby přinejmenším štěpil atomy. A ano, samozřejmě, něco chybělo. Nespokojeně se rozhlédl po okolí. I na dálku mě zasáhla výjimečnost toho zeleného odstínu v jeho očích. Všechny ty pracně skrývané pocity opět vyvřely na povrch. Bylo to jako po letech opět nalézt milovanou hračku z dětství, které jste se nikdy neplánovali vzdát, jen čas a nejspíš i rodiče tomu chtěli jinak. Bylo to jako vrátit se domů po dlouhém úmorném dni, jako spokojeně se zachumlat do hřejivé peřiny po procházce v mrazu. Bylo to jako opět najít to, o čem jste ani neměli tušení, že jste ztratili a že vám chybí.
Přistihla jsem se jak zadržuji dech ze strachu, že je to jen sen, co při prudším vydechnutí opět zmizí v nenávratnu, zatímco on našel, co potřeboval. Natáhl se pro malinkou dózičku a s dětsky nadšeným výrazem své velesladké dílo ještě zasypal čokoládovými hoblinkami. Jak typické.
"Budete si přát slečno?" Překvapil mě mladík za pultem, když na mě očividně došla řada.
"Já...já vlastně ...dvě latté." Vykotala jsem nejistě a snažila se rozklepanou rukou v kupě drobáků vyhledat příslušnou částku. Přičemž mi ovšem peněženka vyklouzla z ruky, pokusila jsem se jí nemotorným gestem ještě zachytit, ale jen jsem to zhoršila. S třesknutím dopadla na zem a všechny mé kovové mince se začaly kutálet po podlaze.
Okamžitě jsem si klekla, abych tu spoušť sklidila a nepoutala na sebe přílišnou pozornost. Nemusela jsem ani zvednout zrak, abych věděla, že se jeho zelený pohled právě zaměřil na mě. Nemusela jsem na to ani pomyslet a věděla jsem, že v minutě bude klečet vedle mě. Jeho galantnost a ochota pomáhat lidem, kteří to očividně potřebují, vůbec nikam nezmizela. Stejně jako on nejspíš nikdy nezmizí z mého života.
"Pomůžu Vám." Srdce mi rozbušila věta, která by z úst kohokoli jiného na tenhle orgán neměla vůbec žádný účinek. Nenacházela jsem v sobě odvahu mu pohlédnout do tváře a čelit všemu, co ten jediný přímý pohled s sebou přinese. Pouzej sem tupě zírala na bílé dlaždičky. Podlaha, podlaha, rozsypané drobné, má peněženka, podlaha, zase pár drobáků a pak jeho ruce. Dlouhé, štíhlé, krásně tvarované prsty. Dříve se dotýkaly mě, nyní však měla větší štěstí ledová podlaha ve Starbucksu.
Abych nevypadala jako úplný šílenec, jala jsem se předstírat, že také něco dělám. Natáhla jsem se pro poslední libru, což on ovšem udělal také. Už se to nedalo snést. Fascinovaně jsem přejela prstem po křížku, umístěném kdesi mezi palcem a ukazováčkem, který tam dříve rozhodně neměl.
"Krásné tetování." Zamumlala jsem na omluvu svého činu a konečně pohlédla nad sebe.
Zelená, zelená, zelená. Jakoby kolem mně neexistovalo nic jiného. Ta záplava zelené mě doslova pohlcovala. Tu skoro až děsivou hypnózu mohl rozbít jen jediným možnýmm způsobem, který, jakoby to věděl, záhy také použil.
"Hannah!!" Roztáhl své plné rty ve tvaru srdce do omračujícího úsměvu.
Co? Poznal mě? On ví? Zpanikařila jsem, což se projevilo pouze dalším tupým zíráním do jeho krásného obličeje. Naštěstí si to vysvětlil jako pouhou neschopnost si vzpomenout, což určitě dokázal pochopit, vzhledem ke své situaci.
"Starala jste se o mě, když ..." Nemusel ani dokončovat. Jasně, žádný slavný comeback se všemi vzpomínkami se nekonná. To jen ta hloupá hra na zdravotní sestru.
"Tykali jsme si, Harry." Raději jsem uhnula pohledem.
"Vzpomněla sis," rozzářil se nadšeně, "já ale stále ne," oznámil o něco sklesleji, ale jeho oči nepřestávaly zářit. Zabolelo to, děsivě, nezvladatelně.
"Na tebe se nedá zapomenout." Což bylo konstatování určené spíš mně samotné, než jemu.
"Děkuji za pomoc." Dovolila jsem si už jen kratičký pohled na jeho nepopsatelně hezkou tvář a urychleně se zvedla ze země.
Utíkám. Zase. Jako pokaždé, když mě okolnosti zastihnou nepřipravenou, když nedokážu čelit nástále situaci. Vždycky se raději vypařím, než abych se tomu postavila.
Bez nějakého dalšího vysvětlení, bez rozloučení, bez jediného ohlédnutí,jsem prudce rozrazila dveře a vyběhla z kavárny ven.
Nechala jsem tam pěněženku, Mimi, kopici tíživých, přitom nade vše milých,vzpomínek a především jeho ....
ČTEŠ
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
