Zastavila jsem a chvíli upřeně sledovala vchodové dveře. To není možné, vždyť mě tady nikdo nezná. Kdo by za mnou chodil? Musel to být asi nějaký omyl. Nebyl!
Zvonek se ozval znovu, a už to nebylo jen takové opatrné cinknutí jako prve. Celým barákem se náhle ozývalo strašlivé řinčení, jak se vetřelec za dveřmi do zvonku energicky opřel. Ta osoba na to musela snad upadnout,napadlo mě, když zvuk ne a ne utichnout.
Že by to byl Sebastian? Ale ne, ten by mi nejdříve zavolal.
Zavolal, vážně? Přejela jsem pohledem svůj rozsekaný telefon a hystericky se rozesmála, zatímco můj návštěvník pozbýval trpělivosti. Na dveře dopadlo pár prudkých ran a vzápětí se ozval dívčí, ovšem velmi rozlícený hlas.
"Hannah!! Vím, že jsi doma!!"
Mimi?!? Co ta tady dělá?! Neochotně jsem došla ke dveřím a otevřela je.
Niallova jindy roztomilá přítelkyně měla ve tváři odhodlaný výraz, který rozhodně nevěstil nic dobrého.
"No ty vypadáš." Přejela kritickým pohledem můj oděv a já se poprvé za velmi dlouhou dobu za svůj zjev zastyděla.
"Taky tě ráda vidím," pokývala jsem jí na pozdrav. Bývala bych ji i pozvala dál, kdyby to ovšem neudělala sama. S naprostou samozřejmostí se kolem mě protáhla a odkráčela do domu.
"Jak jsi mě tady našla?" Zajímalo mě.
"Poslal mě Sebastian. Nemohl se ti dovolat." Usmála se omluvně, načež se zvědavě rozhlédla po domě.
"Jak dlouho tady takhle ..." pokrčila nosík, když hledala správné slovo, "žiješ?" Podezřívavě si měřila zbytky mého telefonu, válící se všude po zemi, a cerálie rozsypané po lince.
Její intervence mi rozhodně nebyla příjemná. Pokrčila jsem jen neurčitě rameny a snažila se vyhnout jejímu upřenému pohledu.
"Hannah?!" Oslovila mě takovým panovačným tónem, že se nedalo nic, než čekat další dobře mířený útok.
"Jak dlouho...," začala zcela typicky a mě se chtělo začít křičet, což by ji stejně nezastavilo, "nosíš na sobě tohle?" Znechuceně zatahala za mé triko, čímž se dotkla velmi citlivého tématu. Odmítala jsem se ho vzdát, každou noc jsem v něm usínala pevně přesvědčená, že stále voní jako Harry.
Její výraz mě ovšem přesvědčil o opaku. Nevonělo! Leda by Harry používal parfém " 14 dní chcíplý pes".
"Takhle to dál nejde." Zakroutila rozhodně hlavou a vytáhla z kabelky telefon.
"Vím přesně, co potřebuješ." Mluvila sice na mě, ale hleděla na display mobilu, ve kterém zuřivě hledala nějaký kontakt.
"Co to ..?" Snažila jsem se stíhat její myšlenkové pochody.
"Ššššš." Přiložila si ukazováček ke rtům, načež se slaďounce usmála.
"Martine??" Oslovila osobu na druhém konci linky.
"Stále jsi ve firmě? Skvěle, tak tam ještě chvíli počkej, přivezu ji." Znovu se zeširoka usmála a zavěsila. Když si všimla mého nechápavého pohledu, jen zvesela pokrčila rameny.
"Musíš odsud vypadnout. Nemůžeš tu jen sedět a utápět se ve smutku. Potřebuješ práci."
"Mimi, ale .."
"Sestra odchází na mateřskou, nastoupíš na její místo účetní. Znáš Tommo Corporation, co spravuje finance polovině firem v Londýně, že jo?!"
Okamžitě se mi vybavila jedna z největších a nejznámějších firem v Anglii. Tohle musel být hloupý žert.
"Mimi, to nejde!!" Snažila jsem se zastavit nezastavitelné.
"Studovala jsi přeci obchodní školu ne?" Usmála se mědově.
"Joo, jenže .."
"A pracovala jsi dva roky v účetní firmě svého otce, ne?" Pokračovala dál v nátlaku.
"Ano, ale..." Představila jsem si miniaturní firmu svého táty, kde jsem měla na starosti mzdy maximálně deseti lidí, daňová přiznání a kontrolávní faktur, a porovnala to s obrovskou Tommo Corporation, co zaměstnávala tisíce lidí a úspěšně spravovala finance těm nejvýznamějším firmám v Londýně. Z té představy se mi málem zatočila hlava.
"No tak vidíš." Zatvářila se vítězně.
"Už nechci slyšet žádná ale, jdeme." Utnula další příval námitek, co se mi rodil v hlavě a zamířila ke schodišti, načež si uvědomila, že jí nenásleduji.
"No co koukáš?" Otočila se po mě. "Máš nahoře něco jiného na sebe, než jen trička svého manžela, co si ani nepamatuje, kam je dal, že jo?"
"MIMI!!!!" Okřikla jsem ji pohoršeně.
"Jajks," zkousla si nervózně spodní ret a zatvářila se provinile, "bylo to už moc?"
"Příliš!!!" Odsekla jsem jí napruženě, ačkoli jsem věděla, že to nemyslela zle. Ona a Harry prostě byli takoví, jejich vztah byl takový. Mimi ho zbožňovala a přitom nesnášela zároveň. Nesnášela na něm to, že vlastně nebylo nic, za co by se dal nesnášet. Každý, kdo ho znal, ho měl rád a choval k němu obrovský respekt, což Mimi neskutečně dráždilo a nikdy si neodpustila nějaký vtípek, či kousavou poznámku na jeho adresu. A Harry za ní nijak nezaostával. Dokázal jí vracet peprné poznámky se stejnou dávkou drzosti a ostrovtipu. Hrál s ní tu její hru, na kterou si později jejich okolí zvyklo a přestalo to vnímat jako cosi zvláštního. Nakonec by každého, kdo je znal, spíš udivilo, kdyby na sebe promluvili normálně.
"Jemu by to přišlo vtipné." Zamumlala.
Nejspíš ano, při jeho velmi zvláštním smyslu pro humor bych se tomu ani nedivila. Nejspíš by se tomu společně zasmáli, ale já nikdy na tenhle typ humoru nebyla.
"Pojď." Popadla mě za ruku a já věděla, že její nasazení pro věc je zpět.
Energicky vpadla do mé nejoblíbenější místnosti v celém domě, načež se očividně zarazila.
Prohlédla si pozorně zařízení ložnice a věnovala mi jeden z těch svých odsuzujících pohledů, nicméně mlčela. Otevřela skříň a začala se v ní zuřivě přehrabovat. Vytáhla pár sukní, chvíli na ně mlčky hleděla a pak je znovu vrátila na místo. Přitom jí pohled padl na úhledně srovnanou kopičku Harryho triček.
"To vážně, Hannah?" Zakroutila nevěřícně hlavou.
" Na, vezmi si tohle." Vytáhla ze skříně temně modré šaty a podala mi je.
"A ještě tohle." Přihodila šedé, sofistikovaně vyhlížející sáčko.
"No šup, oblékni se." Popohnala mě, když jsem si nejistě prohlížela vybraný outfit a k ničemu se neměla.
Tón jejího hlasu naznačoval, že od smlouvání tady není. A tak jsem se o to ani nepokoušela. Rezignovaně jsem se začala soukat do úzkých šatů.
Jen na okamžik jsem od té malé ďáblice odvrátila zrak a ona mezitím svou ladnou nožkou, nacpanou v předraženém Prada střevíčku, kopla do Harryho triček a zasunule je tak do nejzašího rohu skříně. Ještě jakoby náhodou na ně nechala spadnout jednu z mých extrémně zateplených zimních bund a vítězně se svému dílu zachichotala.
"Co je ti k smíchu?" Přerušila jsem její sabotáž.
"Nic." Nevinně zamrkala a rychle zabouchla dveře skříně.
"Jdeme, Martine čeká."
YOU ARE READING
In a wrong direction(Harry Styles FF)
Fanfiction"Prohry bolí, Hannah, a ty pak jen zakrýváš, co opravdu cítíš, chováš se pro společnost přijatelně, ale ta bolest není o nic menší."
