In a wrong direction(Harry Styles FF)

30.- Just to hear you breathing

Louis

"Jestli už není mrtvej, tak toho hajzla zabiju sám!!" Uniklo mi zcela bezděčně, když jsem se chvatně dopravil do nemocnice v centru města a ochotná sestřička mě zavedla do pokoje, kde jsem uviděl něco, co jsem si ani v těch nejhorších snech nedokázal představit. Celou noc jsem se užíral myšlenkami na ni v jeho náručí, spokojenou a šťastnou a ona mezitím ležela tady. 
Strašlivě potlučená, s krvavými šrámy v tom překrásném obličeji, sotva viditelně dýchající. Člověku se nad tím až svíralo srdce. Z fleku bych si to s ní vyměnil, snesl bych všechny rány světa a stále by to bolelo méně, než koukat na ni, bezmocnou, bezvládnou, křehkou.  Tahle bolest byla nesnesitelná, rvala mi vnitřnosti na kusy, paralyzovala celé tělo a nedala se ničím přehlušit, nijak zmírnit, nijak vymazat. Tohle totiž byla bolest bezmocných. Bolest těch, co milují, ale jejich síly nestačí, aby svým milovaným pomohli z jejich potíží, do kterých se dostali, ačkoli to možná i byli ty nejkřehčí a nejnevinnější bytosti světa. Je to bolest, co vás zasáhne nepřipravené a sžírá vás o to víc, protože ten kdo miluje, se na něco takového nikdy připravit nemůže. 

"Co se stalo?" Otočil jsem se od jejího lůžka k sestře, která pouze pokrčila rameny.
"Nevíme přesně, přivezl jí sem nějaký mladík, který pak okamžitě zmizel a ona nám toho moc nepoví." Pokusila se o milý, povzbudivý úsměv, co jí ovšem zamrzl na rtech, když mi pohlédla do tváře. Musel jsem vypadat děsně.
"Kurva, hajzl." Návaly vzteku mnou cloumaly neskutečným způsobem, až se mi dlaně samovolně svíraly v pěst, při pomyšlení na toho dokonalého manžílka, co jí tady jen tak nechal. Takhle....
Při dalším pohledu na ní ten neskutečný hněv vystřídala hrozivá záplava ochromujícího strachu a znovu ta palčivá bolest na prsou. Zmítal jsem se v zajetí svých  zmatených pocitů jak hormonálně nevyrovnaná  prvorodička a nedokázal si vysvětlit, jakou to ta holka vládne mocí, že mě dokáže dostat do takového stavu. 
"Bude v pořádku?" Vznesl jsem tu jedinou otázku, na které právě závisel celý můj vesmír a ze strachu z odpovědi jsem se raději vyhnul přímému pohledu do očích slečny v modré uniformě. 
"Dejte jí čas," aniž bych se na ní podíval, věděl jsem, že se usmála, což ve mně opět vykřesalo jiskřičku naděje.
Tonoucí se stébla chytá. A já se chytal každé maličkosti, která by mi potvrdila, že se mi ta něžná víla vrátí do života. 
"Mohu?" Udělal jsem pár váhavých kroků k posteli a tázavě se znovu otočil k sestře.
"Jen prosím," pokynula mi, "jen jí to prospěje." Znovu se andělsky usmála a pak za sebou tiše zavřela dveře. 

Opatrně, skoro až bázlivě jsem se posadil k její posteli. Byla tak drobná a bledá. Skoro až splývala s nemocničním povlečením. Doslova se v té obrovské posteli ztrácela a její světlé vlasy v barvě lískových oříšků se nyní zdály skoro až kaštanové v porovnání s její skoro průsvitnou pokožkou. 
Zdála se ještě drobnější než byla obvykle a já se třásl strachem, když jsem v dlani lehce sevřel tu její, na posteli nehybně ležící malinkou ručku. Bál jsem se, že by ten dotek mohl být až příliš hrubý a poslední co jsem chtěl, bylo jí ještě nějak přitížit. 
Nedokázal jsem si vysvětlit, že před pár hodinami se ještě zářivě smála, poslala mi rozpustilý polibek, byla živá, tak moc živá a najednou tu ležela bez hnutí a srdce jí bilo tak slabounce, že se chvílemi zdálo,  že snad ani nedýchá. 

"Nikdy," promluvil jsem nejistě do ticha, protože jsem tohle zkoušel poprvé,"nikdy jsem Tě o nic neprosil, ale dělám to teď, tak tě prosím, prosím, ať se probere." Upřeně jsem zíral z okna někam do šedavých mraků, kde jsem tak nějak tušil přítomnost vyšší moci, ke které jsem teď upínal všechnu svou naději a připadal si jako šílenec, hovořící sám se sebou. A ještě líp, šílenec, co rozpláče sám sebe svými pitomými žvásty. 
"Podívej se na ni," zadrhl jsem v tom proslovu k nikomu, jak se mi slzy draly přes řasy,"podívej," promnul jsem v dlani její nehybné prsty, "na prsteníčku jí měl zářit diamant, místo toho jí do žíly vede kanila." Hystericky jsem se rozbrečel, v duchu přesvědčujíc sám sebe, že to jen podpoří dramatičnost mého monologu, že to vůbec není mou přecitlivělostí. "Já tě vážně prosím," zafňukal jsem znovu, " dej mi ještě šanci, vždyť já mám pro ní ten prsten!!" Vyrazil jsem ze sebe trhaně, jakoby to bylo to nejdůležitější, proč by měla přežít. Malý třpytivý kroužek od Tiffanyho.
"Prosím!!" Nepřestával jsem naléhat, a dokonce jsem začínal věřit tomu, že mě možná někdo vážně poslouchá. "Jen ať se probere!" 

"Harry?" Ozvalo se sotva slyšitelně z postele. Překvapeně jsem zamrkal.
Probrala se!!! Žije!! Okamžitě jsem utnul ten ne příliš mužný vzlykot a nechal euforii ovládnout celé tělo.
"Panebože," šeptal jsem jak o překot,"děkuju, já ti vážně děkuju." 
"Harry..." Zopakovala víla ještě jednou, o trochu hlasitěji, a mé srdce, co před okamžikem radost katapultovala do závratných výšin, se nyní zase bleskově vrátilo ke dnu, do země hnusu a beznaděje, když jsem si uvědomil, že první, na koho myslí, je pan "Dokonalý" z jehož podivně křivého úsměvu holkám automaticky padaly kalhotky ke kotníkům. 
Bylo mi líto, že ji budu muset zklamat, protože bastardovi nestála za to, aby zůstal, aby se vůbec  přesvědčil, že žije. Strašlivě jsem se bál toho zklamání, co nejspíš najdu v jejích očích, ale nic by nemohlo bolet víc, než přijít o ni. A ona žila! A tak jsem se i já odhodlaně naklonil k její tváři. 
"Hann," pohladil jsem ji bříšky prstů po tváři,"to jsem já," odhrnul jsem jí světlé lokny z obličeje,"Louis." 
Řasy na jejích pevně semknutých víčkách se jí chvěly a ještě než je otevřela, na rtech se jí mihl jemný úsměv. 
Viděl jsem to!! Usmála se! 
"Lou"  Dostal jsem další, a snad ne poslední, možnost zadívat se do jejích tmavých očí. Zklamání jsem v nich nenašel, jen zvláštní u srdce hřející  vřelost a možná ....byl to záblesk viny? Blbnu!!! 
Radostně jsem jí stiskl dlaň a ona mi s vypětím všech svých sil stisk opětovala.
"Prosímtě," zašeptala se zvláštní naléhavostí v hlase, "zůstaň se mnou." 

"Nikam nejdu, Hannah," ujistil jsem ji okamžitě, "JÁ NE!"