In a wrong direction(Harry Styles FF)

23.- My luck could change

"Ne, Hannah, ne," vyprostil se z mého objetí, "tohle nedělej!" Zamračil se, až jsem se polekala, že jsem udělala něco špatně.

"Lou...," zamrkala jsem překvapeně, "já.."

"Vidím tu změnu ve tvých očích," nenechal mě dokončit, "nechci, abys mě litovala, měl jsem raději, když jsi mě nesnášela." Jakž takž znovu nabyl jistoty a jal se předstírat, že předešlá konverzace vůbec nikdy neexistovala. Znovu se začal uzavírat do sebe, byl jako plaché, raněné zvířátko, co si nenechá za žádnou cenu pomoci. Opět se ukryl za tu svou hradbu tajemna, ale teď už mu to nebylo nic platné. I přes to, že se tvářil vyrovnaně, okolním světem nedotčen a událostmi ve svém životě nezasažen, jeho oči ho prozrazovaly. Při pozornějším prozkoumání, a dle mého názoru nemuselo být ani příliš pozorné, protože ten děs, zmatek a nejistota z nich čišely na míle daleko, se z jeho očí dalo číst, jak z otevřené knihy.

Po jeho nenadálé potřebě sdílení nejniternějších pocitů a bolesti jsem cítila, jako bych ho znala odjakživa. Byl mi najednou tak blízký, bohužel to pro něj mělo i stinnou stránku. Teď už mě neoklame, už ne!

"Jak ti tedy mohu pomoci?" Nedala jsem se, i když mi bylo jasné, že snažit se pomoci tomuhle tvrdohlavci bude nejspíš pěkný oříšek. To bych možná dříve naučila šimpanze valčík, než donutila pana "všechno zvládnu sám", aby přijal nabízenou pomoc. Ale co naplat, už jsem v tom byla až příliš zapletená, než abych ho teď prostě jen nechala jít.

"Táta se teď bojí, že za tu křivdu budeš firmu žalovat," nejistě se na mě zahleděl, přičemž nervózně polkl, "chtěl by se ti omluvit, osobně..."

Nechápavě jsem na něho zírala. To je všechno? Jen tohle? Fajn, tak to nebude zas taková oběť, jak jsem očekávala. Louis totiž vypadal, že bude nutné přinejmenším položit život, abych mu pomohla.

"Dobře," povzbudivě jsem se na něho usmála, "s tím nemám problém."

Překvapeně zamrkal svými dlouhatánskými řasami, načež si skousl spodní ret a uhnul pohledem, tak jak to dělal vždy, když následovalo sdělení, co mě zaručeně nepotěšilo.

"Chce, abych Tě dnes přivedl na večírek firmy," zamumlal," když tě nepřivedu, zabije mě! Vážně, Hannah, připraví mě o život."

"A ty už nebudeš kazit ten můj," zahihňala jsem se zlomyslně,"se mnou nepočítej, nikam nejdu."

"Hannah, prosím," zakňučel, " když půjdeš, budu tě milovat do konce života." Zavrněl jako kotě.

"Ježíši Kriste, dávej bacha na to, co říkáš, " přiskočila jsem k němu a přitiskla mu ruku na ústa, "ještě se to splní."

"Stačí Louisi," zafuněl mi do dlaně.

"Co?" Nechápavě jsem mu zírala do tváře, kterou od té mojí dělilo pouhých pár centimetrů.

V jeho modrých uplakaných očích opět zaplála ta veselá jiskřička. Přesně ta, která v očích plane dětem, když vymyslí něco zcela speciálního a zcela určitě zakázaného. Jemu v očích hořela skoro neustále, patřila k němu. Byla tam vždy, když se smál, byla tam vždy, když někoho častoval svými drzými, zlomyslnými poznámkami, byla tam i ve chvílích, kdy ze svého ředitelského křesla rozdával lidem rozkazy a rozhodně mu z očích nezmizela, když si se zalíbením prohlížel pozadí své sekretářky, nacpané v kratinké sukýnce. Občas byla i nebezpečná, to ve chvílích, kdy se vztekal. To mu pak jiskry z očí přímo sršely a hrozilo, že jeho nejbližší okolí sežehne žár jeho hněvu. Na druhou stranu, v příjemný, hřejivý plamen se tahle jiskra dokázala rozhořet, když se díval na někoho, koho miloval. Pak to byl oheň zcela žádoucí, vítaný, plamen, u kterého se toužil ohřát každý, plamen, co nutil tát srdce.

Proto ten nejsmutnější pohled na Louise byl, když ta jiskra v jeho očích dočista pohasla. Právě tak, jako dnes. Byla pryč a sní jakoby zmizel i Louis, kterého jsem znala. Její absence jakoby znamenala i zmizení jeho opravdového já. Toho sebevědomého, drzého, zlomyslného, často zamyšleného podivína se zvláštním, zasněným výrazem, co popíral svou něžnou duši a častokrát překvapil tím, jak hlučný a zábavný společník dokázal být.

Možná by stačilo říct pouze "a častokrát překvapil". Ať udělal co udělal, vždycky to bylo svým způsobem překvapivé. Člověk nikdy nedokázal dopředu odhadnout, co ten ztřeštěnec provede. Byl nevypočitatelný, nespoutaný a stále tak dětsky bezstarostný.

Ten roztřesený uzlíček nervů neměl s "mým" Louisem vůbec nic společného. To nebyl on, to nebyla bezstarostnost, drzost ani sebevědomí. To byla čistá beznaděj a bolest. Proto mi srdce poskočilo radostí, když se mu očích znovu zablesklo. Byla zpět, on byl zpět.

"Stačí mi říkat Louisi," odstrčil mou dlaň ze svých rtů, "mám to raději, než Ježíši," obrátil otráveně oči v sloup. "Vlastně," zatvářil se důležitě a naklonil se k mému uchu, jakoby se chystal mi sdělit cosi tajného,"tak mě mohou oslovovat pouze přátelé." Rozpustile se rozhihňal svému vlastnímu vtipu. Vždycky se jim smál, připadal si tak neobyčejně vtipný, že mu nikdo nedokázal vymluvit, že "trapné" a "vtipné" se od sebe diametrálně liší.

Urychleně jsem se kousla do rtu, abych nepřiznala, že tentokrát to pobavilo i mě.

"Koukám, že už se ti vrátil humor, tak už můžeš jít." Hravě jsem do něho strčila, abych se dostala z jeho bezprostřední blízkosti, protože mi začínalo být horko, i přesto, že jsem v kuchyni stála v kratičkých šortkách a tričku, ve kterých jsem spala.
Mou dlaň stále svíral ve své, a při mém pokusu o únik z jeho intimního prostoru, jeho zářivý úsměv opět pohasl.
"Nemůžu," odmítl a pravou rukou mě pohotově stiskl v pase a přitáhl zpět k sobě. Pevně si mě přitiskl ke své hrudi, až jsem zalapala po dechu a ucítila snad všechny svaly v jeho těle. Překvapilo mě, opět, jak silný jeho stisk dokázal být, v porovnání s tím, jak drobně, křehce a zranitelně působil.
"Přiznej si to konečně, Han," vroucí dech se mi odrazil od kůže na krku, po zádech mi přejel mráz, až jsem se mu v náručí otřásla," to co se mezi námi stalo tu noc..," prstem lehce přejížděl po citlivé kůži těsně po uchem," znamenalo mnohem víc, než si myslíš," pomalu s ním přejel až ke klíční kosti a znovu. Odhrnul mé vlasy, co mu překážely a opět přejel prstem tu samou linii. Přivřela jsem slastí víčka a tiše vydechla, za což jsem si v tu samou chvíli, v duchu vrazila pěknou facku.
"Řekla jsem ti, že tě za to budu nenávidět," ze všech sil jsem se snažila o nenávistný tón, ale tělo mě zrazovalo a na rty se mi dralo spíše jakési spokojené vrnění. Jeho samolibý úsměv mi neunikl.
"To proto, že je to tak snadné," ušklíbl se, "je lehčí říct nenávidím tě, je to jako hradba, nikdo se k tobě přesto nedostane," položil mi svůj ukazováček na ústa, když jsem se chystala ho přerušit,"ale když řekneš miluji tě," soustředně svým prstem kopíroval linii mých úst, "když řekneš miluji tě, riskuješ vše," jeho hlas tak příjemně uklidňoval, zatímco jeho letmé doteky mě přiváděly k šílenství.
"Riskuješ strašlivou bolest," pokračoval klidně," ale i nezměrné štěstí," vydechl přímo do mých rtů, a v tu chvíli jsem to štěstí pocítila na vlastní kůži. Mělo ještě trochu slanou chuť od slz, což mu rozhodně neubíralo na vřelosti a upřímnosti. Ani na hebkosti, či něžnosti.
"Půjdu s tebou," lapala jsem po dechu a snažila se v naprosté tmě, která v mé hlavě zavládla, najít alespoň pár použitelných myšlenek.
Jeho úsměv jsem vycítila, aniž bych musela otevřít oči.
"Můžu tě otci představit jako svou přítelkyni?" Využil mé dočasné bezbrannosti. V celém těle mi explodoval ohňostroj pocitů. Jeho ruce kolem mého pasu, jeho rty na mých, zběsile bušící srdce, ať už jeho, či moje, roj barevných motýlků poletujících mi v břiše a naprostá neschopnost mu odporovat, to nemohl mozek vyhodnotit jinak, než:
"Ano,prosím..." Uslyšela jsem sebe samu jakoby z dálky, aniž bych měla pocit, že mohu svá slova kontrolovat.
"Vyzvednu tě v šest." Usmál se do posledního polibku.
Na cestě ze dveří se po mě ještě otočil. Ta záře jeho očí byla nepřehlédnutelná, ačkoli se snažil tvářit, že má vše pod kontrolou jako vždy. Neměl, a ani já ne.
Byla jsem ztracená, oba jsme byli...