In a wrong direction(Harry Styles FF)

39.- Never gone

Zůstali jsme sami. 

Rozhostilo se mezi námi ticho, které se nikdo neodvažoval porušit. Cenné minuty, které mu Louis daroval jen tak utíkaly, aniž by někdo promluvil. A čím déle jsem se na něho dívala, tím jsem si byla jistější, že ty svatební šaty jsou mi k ničemu. 
Dnes se nevdám. 

Ztěžka jsem se posadila na schody vedoucí ke dveřím, protože hrozilo, že se mi nohy co nevidět podlomí. 
"Proč ses vrátil?" Zašeptala jsem v domnění, že pak mě ta otázka bude méně bolet. "Proč teď?" Záměrně jsem se vyhnula jeho pohledu. Mix různých kamínků, co tvořil příjezdovou cestu byl najednou tak zajímavý. 

"Přinesl jsem ti svatební dar."  Zaslechla jsem konečně ten známý hluboký hlas a vzápětí ucítila lehký závan levandule. Nemusela jsem ani vzhlédnout, abych věděla, že se posadil vedle mě. Cítila jsem horko sálající z jeho těla, načež mnou projel elektrický výboj. To když se nechtěně svými prsty dotkl mé dlaně ve chvíli, co mi do klína pokládal úzkou sametovou krabičku. 

Nešlo si nevšimnout, že se jeho ruce značně chvěly, stejně jako poté ty moje, když jsem ji opatrně, skoro nedýchajíc, otvírala. 
Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled a v jakési neblahé předtuše se mi zamlžil zrak.
"Hazz," přes řasy se přehoupla první slza a pak už byly  jak domino. Jakmile unikla jedna, zbytek se nedal zastavit. Nedokázala jsem se na něho podívat, pouze jsem se k němu instinktivně přitiskla a nechala tu slanou vodu dopadat do otevřené krabičky, ve které ležel jeden z nejkrásnějších šperků, co jsem kdy dostala. 
Jemný stříbrný náramek s jedním jediným přívěskem. Ve tvaru pastelky. 

"Harry, ty - " Vzhlédla jsem k němu a najednou ani nebylo třeba odpovědi, jeho pohled byl všeříkající. V jeho zelených očích to zase bylo vše. On je ale zlehka přivřel a natáhl ke mně ruku. 

"Na tu vůni lesního ovoce jsem nikdy úplně nezapomněl,"  ucítila jsem, jak ve svých prstech promnul pramen mých vlasů, co se mi uvolnil z drdolu a vrátil ho na místo, "a hlavně jsem nikdy nezapomněl, Hannah," naklonil se až k mé tváři a vydechl mi u ucha,"že jsi mi vykreslila celou růžovou pastelku."  

Mé tělo naprosto ztuhlo. Na chvíli mě pohltil strašlivý strach, že jsem se přeslechla, nebo si tohle přála slyšet tak dlouho, až jsem si ty věty  vsugerovala a on možná říkal něco úplně jiného. 
Slzy mi stále soustavně máčely tváře a já nebyla schopná žádné reakce. Usedavě jsem plakala, zatímco uvnitř mi vybuchovaly oslavné ohňostroje. Tohle byla čistá radost. Tohle bylo absolutní štěstí. 
On byl moje štěstí. 
Přepadla mě nesnesitelná touha se ho dotknout, ale zároveň mě v tom brzdil strach, že když to udělám, zmizí.  Jen těžko  se dalo uvěřit, že je to skutečné.

Vyndala jsem svůj náramek z krabičky a nechala ho, aby mi s ním ozdobil levé zápěstí. To blíž k srdci. 
Své štíhlé prsty pak jemně propletl s mými a pevně stiskl.
Nebyl to sen.  

"Vezmeš si ho?" Zašeptal sotva slyšitelně.  Mně to ale stačilo, abych překvapením přestala i plakat.

"Co myslíš?" Neodolala jsem a jeden z jeho neposedných pramenů vlasů si namotala na prst. Omamně voněl a já si nepřála nic, než být v jeho náručí navždy. 

"Nevím, Han,"  znal mě dobře, a tak mě nechal položit si hlavu na jeho rameno, "můžu si něco přát, ale co ty uděláš, vážně nevím." 

"Ale víš, Harry," obě paže jsem mu pevně obemkla kolem pasu, "vždycky víš,  tak si se mnou nehraj!"  

"Možná vím," nemusela jsem ho vidět, abych věděla, že se konečně usmál, "a možná to chci slyšet od tebe, protože už je to tak dávno, co jsi mi to řekla naposledy." 

"Nic se nezměnilo," šeptala jsem mu do hrudi, zatímco on si pohrával se sponou, která držela můj účes pohromadě," kdyby se nestala ta nehoda, nikdy bych se od tebe nehnula. Milovala jsem tě víc, než vlastní život,  protože bez tebe můj život ani neměl smysl. V den, kdy se to stalo,"  snažila jsem se znovu nerozplakat, ale má snaha se s úspěchem nesetkala," v ten den jsem nepřišla jen o tebe, ale i o sebe samotnou, protože to ty jsi ze mě dělal člověka, kterým jsem do té doby byla." 

"Šššš," přitiskl si mě pevněji k hrudi, "Hunny Bunny." Rozepnul sponu a nechal mé světle hnědé vlasy rozsypat se mi po zádech.  Bořil do nich své dlaně, pohrával si s jednotlivými prameny, jemně je promnul a nechal zase spadnout na místo, či si je hravě namotával na štíhlé prsty. Pobrukoval u toho jakousi něžnou melodii. Dobře věděl, jak mě tohle uklidňuje. 

"Kdybych si mohla vybrat, Hazz,  tohle by se nikdy nestalo a já bych pořád byla ta bezstarostná, šťastná Hannah, která by nikdy nemusela opustit tvou náruč."  Horké slzy mu máčely sako a já ho k sobě tiskla s takovou vervou, jakoby měl někdo přijít a znovu mě o něj připravit.

"Hej, hej, Bunny,"  svým ukazovákem mě donutil vzhlédnout, "už ani nemusíš," stíral mi pomalu slzy z tváří, "já nikam nepůjdu, pokud sama nebudeš chtít." Pokrčil rameny a vyčkávavě se mi zahleděl do očí. 
"Jen blázen by chtěl, abys odešel."  Své paže doteď pevně svírající jeho útlý pas jsem přesunula o něco výš a omotala mu je kolem krku. 
Usmál se. 
Tím svým typický širokým úsměvem trochu nakřivo, co odhaloval dolíčky v jeho tvářích, tvořil drobné vrásky kolem jeho očí a vyvolával v lidech pocit, že takhle vypadá štěstí. 
"Pak tedy zůstanu."  Přimhouřil ty své kočičí zelené oči a naklonil se ke mně, aby zlehka a pomalu mohl slíbat všechny slzy z mých rtů.