In a wrong direction(Harry Styles FF)

29.-If we could only turn back time

"Dovedeš  si představit, co by se stalo, kdyby nás chytila?" Vyvalil zděšeně oči a urychleně za mnou zamkl dveře na dva západy. Co kdyby. 
"A ty si dovedeš představit, že by za námi v těch vysokých podpatcích vůbec běžela?" Zasmála jsem se při představě rozběsněné fúrie, ženoucí se za námi nočním Londýnem.
"Hmm počkej," usilovně se hryzal do rtů, jak předstíral, že přemýšlí, "myslím, že ne." Rozhihňal se taky. 
"Ale znám jí," zvážněl okamžitě," jak jde o mě, nevzdala by to." 
"Miluješ jí?" Vypadlo ze mě, aniž bych nejdříve svůj tok myšlenek  cenzurovala. Zelená v jeho očích potemněla a na chvíli se mezi námi rozhostilo podivné napjaté ticho.
"Miluju," konečně to napětí přerušil jeho nakřáplý hlas. Ten zvuk ve mně dokázal rozechvět každičký nerv, bohužel ta libozvučnost jeho hlasu ostře kontrastovala  se slovy, která říkal a jejich významem, co mě naopak nutil si přát, aby už nikdy víc nemluvil. Abych se neptala a on mlčel. Žádné otázky a žádné odpovědi. 
"Ale ne jí..." zašeptal, urputně sledujíc své mokré tenisky, předpokládajíc, že tohle už neuslyším. 
"Harry...?" z nějakého důvodu se mu zrychlil dech. Upřeně jsem zírala na drobounký křížek houpající se na stříbrném řetízku skoro se ztrácející mezi párem holubic. Zběsile se zdvihal a zase klesal v rytmu jeho překotného srdečního tepu.  Jen se ho dotknout a cítit. Bije to srdce pro mě? 
Neschopná pohybu jsem stále jen fascinovaně zírala, neodvážila jsem se podívat ani o milimetr výš, než se rýsovala křídla obou nespoutaných ptáků, symbolů svobody, kterou jsme neměli ani já ani on. 
Neměla jsem odvahu podívat se do té mechové zelené a zapomenout tak na nebesky modrou. Věděla jsem, že v jeho očích jsou odpovědi na vše, co nechtěl, nebo nemohl vyslovit. Ale já  měla strach. Co tam najdu?! 

"Sundej si to, Hannah!"  Překvapeně jsem zamrkala, když se holubice dostaly do mé bezprostřední blízkosti a já ucítila jeho prsty, jak obratně zatáhly za mašli pevně uvázanou v mém pase. S lehounkým zašustěním se mi svezla po bocích a dopadla na zem.  Bez zaváhání svými prsty přejel po látce červených šatů o něco výš a stáhl mi ramínka tak rychle, že jsem ani nestačila protestovat. Šaty následovaly mašličku ležící na podlaze.  Jeho dotek doslova pálil. Přítomnost jeho prstů jsem na své deštěm a chladem prokřehlé kůži cítila ještě dlouhé vteřiny poté, co byly už dávno pryč. 
Zdravý rozum jakoby se vytratil a vzal s sebou všechny racionální myšlenky. Křížek a holubice, křížek, holubice a motýl. Motýl jemně prosvítající pod mokrou bílou košilí. 
"Hazz," uniklo mi ze rtů,"Harry, já ..." Konečně jsem se odvážila pohlédnout mu do obličeje. 
Jakoby se právě probral z transu. Na okamžik se mi zadíval do očí. Zděšení v těch jeho bylo nepřehlédnutelné. Jakoby udělal něco zakázaného. Očividně si sám nevěděl rady a raději svůj pohled sklopil  k mému skoro nahému tělu. Potřásl prudce hlavou, jakoby vedl boj sám se sebou.
"Jsi celá zmrzlá," promluvil konečně, zatímco mě popadl za ruku,"pojď." 

Po jeho slovech jsem se vrátila zpět na zem i já  a uvědomila si, že se opravdu chvěji zimou. Poslušně jsem ho následovala po schodech do patra.  Jak smyslů zbavený bral schody po dvou a táhl mě za sebou jak kačenku na provázku. Kdyby mohl, nejspíš by nejraději úplně ignoroval, že jsem s ním v jedné místnosti. Nejspíš trpce litoval toho, že mě vzal s sebou domů. 
"Počkej na mě." Zatáhla jsem ho za ruku a druhou se zapřela do zábradlí. To se ovšem vydalo strašlivý praskající zvuk a povážlivě se mi pod dlaní zakymácelo.
"Uáááá." Lekla jsem se, což konečně zabralo. Okamžitě se otočil a seběhl ty dva schody, které stál nade mnou.
"Jsi v pořádku?"  Vtáhl mě do svého uklidňujícího objetí. Srdce mu poplašeně bilo stejně jako mě. Konečně jsme oba měli omluvu proto dotknout se jeden druhého, bez výčitek.  V jeho náručí jakoby neexistoval svět. Žádný Louis a žádná Nadine. Byl tu jen Harry a vůně deště. Mé prsty křečovitě svíraly bělostnou látku, co zakrývala jeho hruď. Celým tělem jsem se natiskla blíž k tomu jeho. Ostatně neměla jsem příliš na výběr. Držel mě u sebe tak pevně, že držet si nějaký odstup bylo zhola nemožné. Věděla jsem, že to chce stejně, jako já, i když hluboko uvnitř mu cosi stále bránilo. 
Zabořila jsem mu obličej do krku a nechala to všechno být.  Konečně, po dlouhé době, co se zdála jako věčnost, jsem se mu zase mohla schoulit v náručí. Začínalo mi být jedno, jestli to je dobře, nebo špatně. Jestli smím nebo ne. Vytěsnila jsem všechny ty dotěrné myšlenky, co mi přesně tohle nedovolovaly a nechala je na chvíli zmizet. Najednou to šlo tak lehce. Mně ano, protože já věděla všechno, všechno o čem on neměl ani tušení.