In a wrong direction(Harry Styles FF)

34.-I'll be coming back for you 2/2

"Pane Stylesi!!" Do mysli se mi vetřel neznámý dívčí hlas, ale má víčka byla tak těžká, že se mi je nechtělo otvírat ani za mák. 
"Pane, no tak," dívka ovšem byla vytrvalá, dokonce mě popadla za rameno a mírně se mnou zatřásla. 
Když jinak nedala, po chvíli přemáhání jsem se pokusil otevřít oči. Zamrkal jsem pod náporem ostrého světla kolem. Do nosu mě udeřil odporný nemocniční zápach, což mě málem donutilo znovu zkolabovat, ovšem fakt, že jsem v nemocnici,mi náhle vrátil vzpomínku na Hannah a já přemohl své vlastní odporující tělo a rázně se posadil na posteli.
"Kde je?" Seskočil jsem kvapně z lůžka, až sestřička leknutím odskočila.
"Jestli myslíte tu slečnu, co přivezli s vámi," usmála se, "ta je v pokoji na konci chodby." Mávla rukou ke dveřím, stále se usmívajíc. 
Prozkoumal jsem pozorně její obličej a došel k závěru, že kdyby mi chtěla něco zakázat, asi by to už udělala. V tom případě jsem se okamžitě rozběhl ke dveřím, ve kterých mi to nedalo a otočil jsem se zpět k ní: 
"Bude v pořádku??" Hodně teď záleželo na jejím výrazu, takže jsem  z ní za žádnou cenu nespouštěl oči a čekal na sebemenší změnu, která ovšem nepřišla.  Koutky úst jí neklesly a ona vypadala stále stejně pozitivně. 
"Bude." Přikývla mi,načež jsem už vůbec na nic nečekal. 

Chystal jsem se rázně vrazit do dveří, na kterých stálo její jméno, ale zarazilo mě, když jsem je našel pootevřené. Ve jakési předtuše, že když tam teď prostě jen vpadnu, dopadne to se mnou bídně, jsem do nich jen lehounce šťouchnul.  
Naskytl se mi pohled na vzlykajícího Tomlinsona, vyzývajícího všechny bohy světa, pevně svírající bezvládnou drobounkou dlaň mojí Hannah!! MOJÍ Hannah! 
Zadíval jsem se na její bělostný obličej, který "zdobilo" pěkných pár krvavých šrámů a náhle mě přepadl pocit, že tohle jsem už někde viděl....kde jen ...? Znovu mě rozbolela hlava, až jsem se potřeboval zachytit futer dveří, do háje jak dlouho tohle ještě potrvá? 

"Sebastianeeeee.....!!!"  Její nové kolo se zprudka rozjelo z kopce dolů, nabíralo na rychlosti a ona zmatečně hledala brzdy. Možná jí měl nejdřív vysvětlit teorii, než jí poslal na smrt. 
S hrůzou v očích sledovala jak se jí kolo smýká po prašné cestě a naposledy se po něm otočila.
"Nemůžu ...." strachy se rozplakala..."zabrzdit!!!" 
Jen o pár let starší chlapec nahoře na kopci frustrovaně nakopl nejbližší kámen.
Nemínil ji pustit, jenže stačila chvilka nepozornosti, ona se mu vysmýkla a teď už bylo pozdě na rady....Jak jí pomoci??? Když jí poradí zmáčknout brzdu, pošle jí to přímo přes řidítka pro parádní otřes mozku, když ji ale nechá sjet z kopce, zbývá naděje, že se dole zpomalí a karambol nebude tak strašný.....Zpanikařil, na chvíli se ani nepohnul, jen na ni zíral a doufal. 
Marně, jeho sestra s hrůzou prosvištěla kolem aut zaparkovaných podél silnice, dokázala usměrnit šíleně se třesoucí kolo, co jí pod rukama hrozilo rozpadnutím, vyhnula se jámě rozkopané na konci ulice, prokličkovala mezi skupinkou ztepilých břízek,a to vše jen proto, aby svou krasojízdu zakončila děsivě vypadajícím nárazem do popelnic před naším domem. 
Ať už přistání v popelnicích zní jakkoli zábavně, ten pohled na ni byl všechno, jen ne vtipný. Vyběhl jsem z domu rychlostí blesku, abych její bezvládné potlučené tělo vytáhl z pod kola. Sevřel jsem jí pevně v náručí a usedavě plakal, dokud k nám nedoběhl její bratr.
"Harry..." starostlivě mi stiskl rameno, "Harry, ukaž, vezmu si ji..." Naléhal, když jsem ji odmítl pustit ze svého sevření .....

Kolikrát ještě jí uvidím v takovém stavu? Raději jsem párkrát rychle zamrkal, abych zaplašil další střípek své minulosti a naposledy se zadíval na svou přítomnost, ztrácející se v bělostných peřinách. Vypadala úplně stejně jako tenkrát, když jí bylo pouhých deset. Ten karambol jsem zvládli před tím a zvládneme to i teď. Byl jsem plně přesvědčen o tom, že to pouto mezi námi dvěma překoná cokoli, i plačícího Tomlinsona.
Možná jsem mu ji teď nechával, ale jen dočasně. Nejdříve jsem musel dát do pořádku sebe, abych se později mohl postarat o ní. Bylo třeba mít vyřešenou minulost, než jsem za ní mohl přijít a nabízet jí zářnou budoucnost. A v mém případě byla k řešení spousta věcí, které mi ještě ne všechny dávaly smysl, ale už teď jsem věděl o člověku, který měl hodně co vysvětlovat...

Stále jsem tam postával opřený o futra, a loučil se s ní alespoň pohledem, a i ten jsem musel jak šmírák, krást potajmu tou mezerou u pootevřených dveří. 
Absurdní. Když člověk krade něco, co je vlastně jeho, je to pak ještě krádež? 
Naposled jsem si ji prohlédl. Nepomáhalo ani vědomí, že to není loučení na vždy, že jen potřebujeme čas, abychom se zase uzdravili ze svých ran a bolestí a mohli se pak sejít v lepší a pozitivnější době. Ve chvíli, kdy na to setkání budeme oba připraveni.  
Tajně jsem doufal, že až se vrátím, ona o to ještě bude stát. Že bude stát o mě.
"Já jsem se nevzdal, Tomlinsone!!!" Zašeptal jsem tak, aby mě nemohl přeslechnout. Na okamžik se jeho pronikavý pohled střetl s mým, načež on se pohrdavě ušklíbl. Lehce sevřel její dlaň ve své, aby mi ukázal, kdo to pro tentokrát vyhrál.
 "To jen proto, že ti to dovolím." Vrátil jsem mu tu přezíravou, arogantní grimasu a otočil se k odchodu dokud byl zdravý rozum stále ještě v převaze nad srdcem.
"Vrátím se pro to, co je moje..."