In a wrong direction(Harry Styles FF)

17.- Case closed

Bezmoc a vztek. Nejspíš ty jediné emoce, které se mě poslední dobou držely zuby nehty. Občas se trochu uklidnily, takže se s nimi dalo celkem v poklidu žít, ale čas od času je někdo rozdmýchal, probudil k životu a ony mě celou ovládly. Asi jako právě teď, kdy se na mě Louis dopustil toho nevysvětlitelného bezpráví. Ten pocit bezmoci mě užíral zevnitř. Bolestivě svíral, nedalo se dýchat, ale pláč už také nepomáhal. Jenže on ...Jenž on, co, Hannah? 
Co jsem vlastně čekala? Že se vzdá svého místa, své firmy, jen kvůli mně? A proč by to dělal, když jsem mu jasně dala najevo, že mezi námi nic být nemůže. Proč by se tedy zajímal více o mně, než o sebe? 

Jsme oba tak stejní. Upřednostňujeme své pocity před pocity těch, na kterých nám záleží. Ubližujeme jim, protože jsou nejblíž, stojí při nás, a nejspíš při tom doufáme, že právě proto, že nás tolik milují, nějakým způsobem překonají ty škody, co jsme napáchali na jejich srdcích a odpustí nám. Já a Louis si nemáme co vyčítat.  V hloubi duše jsem se nezlobila na něho, ale na sebe. Sama jsem mu sebrala ten jediný důvod, kvůli kterému by byl ochotný vzít to  riziko ztráty místa na sebe, místo toho, aby tomu vystavil mě. 
   

Nikdy prý ale není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř, říkával můj učitel matematiky, kterého jsem milovala stejně, jako ten ďábelský předmět. Čili vůbec. Zatřásla jsem se při tom pomyšlení odporem a pomalu se po celém dni, protoulaném po městě, ploužila domů. Nohy jsem bolestí ani necítila, ale v podstatě jsem za to byla ohromně vděčná, protože to na chvíli dokázalo přehlušit bolest tížící moje srdce jako obrovský, těžký balvan. 
"Sebastiane!!!" Rozběhla jsem se ke špinavě blond chlapci, co se znuděně opíral o své auto,a vrhla se mu do náruče. 
"Han," opětoval mi nadšené objetí, "chyběla jsi mi." 
         

"Uvařím ti kafe? Nebo bys raději čaj? Chceš do něj mléko?" Pochodovala jsem nervózně po kuchyni a horečně scháněla cokoli, co bych mu mohla nabídnout, zatímco si bratr zamyšleně rukou podepíral hlavu a upřeně mě pozoroval. 
"Možná mi tu zbyl ještě cheescake ze včera."  Mumlala jsem si spíš pro sebe, zatímco jsem zběsila prohledávala poloprázdné poličky v lednici.
"Hannah, nech toho," ozval se konečně,"vím, že se něco stalo."   
Na okamžik jsem se zastavila a zůstala na něj strnule hledět. Vyvedl mě z míry.
"Ten cheescake už nemám." Pokrčila jsem omluvně rameny. "Myslím,že jsem ho dojedla včera v noci."  Zasmála jsem se křečovitě. 
"Hannah," zavrčel výhružně, "ty zarudlý oči a kruhy pod očima nemáš ze slz štěstí. Takže?" 
"A ty?" Přešla jsem do útoku, což se zdálo o tolik lehčí, než se nechat zahánět do kouta.
"Taky normálně nejezdíš bez ohlášení. Co se stalo?" 
Zásah. Viditelně ho opustila bojovnost a chuť šťourat se v mých problémech. Poplašeně zamrkal a vzápětí uhnul mému vyzývavému pohledu. 
"Dal bych si tu kávu." Sledoval upřeně detaily mé kuchyňské linky.
"Sebe!!" Zavrčela jsem nyní já, ale rozhodla jsem se mu dát čas. Všechno jsem si v klidu, v kompletním tichu, připravila a když jsem před něj položila hrnek s vařící tekutinou, byl čas.
"Stalo se něco s Annou?"  Přistrčila jsem mu k ruce cukřenku.
"Ne, to ne, s Annou je všechno naprosto v pořádku." Zasněne se usmíval, zatímco si do hrnku házel již pátou sladkou kostičku. 
"A co v pořádku není?"  
Konečně jsem získala jeho plnou pozornost. Zahleděl se mi do očí a očividně sbíral odvahu. Začínala jsem mít velmi špatný pocit, ale stále jsem si namlouvala, že možná nebude tak zle. 
"Víš Han, jsem tady místo Annie..." Moje senzory, citlivé na špatné zprávy, se rudě rozblikaly, zatímco Sebastian se začal přehrabovat v tašce, co si položil vedle stolu. Vytáhl žluté desky a neochotně mi je přistrčil k ruce.
"Myslel jsem si, že bude lepší, když ti tohle přivezu já a ne ona." Značně se mu chvěl hlas.
Vztáhla jsem ruku, abych je otevřela, ale Sebastian ji prudce přiklopil svou dlaní, až jsem nadskočila leknutím.
"Slib mi prosím, Hannah, že budeš silná."  Jeho oči úpěnlivě prosily, ta žádost byla tak naléhavá, až mi přejel mráz po zádech. 
"Budu." Nepřítomně jsem mu přikývla, ať už se v těch deskách ukrývalo cokoli. 
"Dobře," uvolnil mi ruku,"dobře." Zašeptal a úzkostlivě sledoval, jak jsem rozevřela desky a nahlédla dovnitř.