In a wrong direction(Harry Styles FF)

24. -Never in your wildest dreams

Jako správný gentleman se objevil přesně v šest hodin. Kaštanové vlasy pečlivě vyčesané z čela dávaly vyniknout pravidelným rysům jeho tváře. Čerstvě oholený, voněl po kolínské. Knoflíčky pečlivě upnuté až ke krku vyvolávaly dojem strohého, bussines vzhledu, který perfektně padnoucí, nejspíš také příšerně drahý, modrý oblek pouze umocňoval.

"Woow," sundal si z očí velké sluneční brýle, ve kterých vypadal jako jeden z těch nebezpečných mafiánských synků, a pomalu mě svlékal pohledem.

"Jsi..." na okamžik se mezi námi rozhostilo ticho, protože se očividně pekelně soustředil na zírání.

Přeměřil si mé vlasy, pečlivě sčesané na stranu do ležérního drdůlku, pomalu přejel k červeným šifonovým šatům se spodničkou z hedvábí ve stejné barvě, v pase upnuté nenápadným páskem, které mi končily těsně nad koleny. Bezostyšně pak zíral na mé odhalené nohy nacpané v sandálkách s těmi nejvyššími podpatky, které mi mohla má skříň poskytnout. Znervózněná jeho hodnotícím pohledem, jsem přešlápla z nohy na nohu.

"Jsi...," zopakoval tupě a zakousl se do brýlí, nejspíš sám překvapen svou neschopností dokončit větu, dokonce zaujatě naklonil hlavu ke straně.

V duchu jsem se tetelila škodolibou radostí. Umlčela jsem Louise Tomlinsona. A on nikdy nemlčel, nikdy! Vždycky měl co říct, ať už se dělo cokoli. Kdybych věděla dříve, že se mu dá pusa zavřít takhle jednoduchým způsobem, jako byl pouhý kousek odhalené kůže, nejspíš bych to udělala už dříve a vyhnula se tak některým jeho nejapným poznámkám.

"Jsi okouzlující," vypadlo z něj náhle a on se vítězně usmál, jakoby přišel s nějakou převratnou myšlenkou. Šklebil se tak, jakoby zasloužil nejméně nobelovku. Když ovšem žádné ocenění nedorazilo, přestal zírat a natáhl ke mně ruku.

"Připravená?"

Ačkoli jsem neměla ani ponětí, co mě ten večer vlastně čeká, bez váhání jsem vložila svou dlaň do té jeho.

"S tebou na cokoli."

Bylo nad slunce jasné, že výroční večírek Tommo Corporation se nebude konat v nějaké zaplivané špeluňce čtvrté cenové, ovšem to, co jsem poté uviděla, předčilo všechna má očekávání.

Zastavili jsme u Hyde Parku, u jednoho z těch luxusních hotelů, kolem kterých jsem většinou pouze pokorně procházela, občas zasněně nahlížela do oken a přemýšlela o tom, jaké by to bylo, alespoň na jeden den mít hromadu peněz a zkusit si život těch, co se mohli v takovém hotelu ubytovat.

A najedou jsem tu stála - aniž bych měla librami nacpaný bankovní účet - v překrásném salonku, plném usmívajících se lidí v překrásných šatech, a úslužně se uklánějících číšníků s tácy plných dobrot. Tohle byl ten svět, do kterého jsem se chtěla podívat, ale náhle jsem pochybovala, že bych do něj kdy mohla zapadnout.

"Neboj se," všiml si Louis mého zaváhání,"jsi tady nejkrásnější." Jeho ujištění mi příliš nepomohlo, nicméně zahřálo u srdce. Stejně jako ten panák vodky, co mi přinesl z baru. Prý na uvolnění, jenže ono se to mé zatracené uvolnění někde zdrželo a tak se ho Louis rozhodl popohnat dalším panákem a dalším.

Za chvíli mi začalo být příjemné teplo, a jak jsem tak sledovala rozesmáté, bavící se lidi, přepadla mě chuť bavit se taky. A tak se všechno to uvolňování obrátilo proti náhle vůbec ne uvolněnému panu řediteli.

"Pojď si zatančit," chňapla jsem ho zvesela za ruku, až mu leknutím zaskočilo.

"Já nemůžu," zapřel se vyděšeně v židličce a pokusil se mě přitáhnout zpět, jenže na to, abych se bez újmy na zdraví a na cti, opět posadila na svou židli, byla hladina alkoholu v mé krvi příliš vysoká a stejně tak vysoké byly i mé podpatky. Nohy se mi zamotaly jedna do druhé a já jen vyděšené rozhodila rukama. Tu ohlušující ránu musel slyšet celý sál, země se otřásla a já pocítila ostrou bolest, tak nějak neurčitě se rozlévající po celém těle v okamžiku, kdy se střetlo s podlahou. Studenou!

V náhlém záchvatu paniky mi bezděčně vylétla ruka k ústům, abych si nenápadně překontrolovala, zda mám všechny zuby. Když jsem došla k závěru, že můj chrup zůstal nejspíš neporušen, a zubní protéza nebude prozatím nutná, opatrně jsem otevřela víčka.

Naskytl se mi neopakovatelný, exkluzivní pohled na Tomlinsonovi lakýrky, a to z takové blízkosti, o jaké se mi ani nesnilo. Ne, že bych snad někdy snila o jeho botách.

Když mi došlo, že už hodnou chvíli ležím na zemi a nic se neděje,vzhlédla jsem k němu, v očekávání jakési pomoci.

Vytřeštěně na mě zíral a dusil smích rukou přitisknutou na rty.

"Já neumím tancovat," vypadlo z něho, jakoby mu nedošlo, že o to, už tady vůbec nikdo nestojí.

"Pomůžeš mi?" Zavrčela jsem napruženě, když se stále neměl k žádné akci, jen přihlouple sledoval, jak se snažím posbírat své tělo ze země.

Vůbec si neuvědomoval, že ta dlaň na rtech vůbec ničemu nepomáhá, a že hýká jak hladový osel.

Svépomocí jsem se vyhrabala na kolena, zatímco se Tomlinson smíchy prohýbal v pase.

"Osel jsi a oslem zůstaneš!" Prskala jsem popuzeně.

"Han," zahýkal znova a naklonil se nade mnou, popadl mě za ruce a začal mě tahat jak králíka z klobouku. Jeho připitomnělá hra na kouzelníka Pokustóna mě akorát tak dožrala, nejsem žádnej Bobek!

"Nech toho!!" Vyškubla jsem se mu prudce. Bohužel jsem do toho pohybu vložila více vehemence, než bylo nutné.Pustil mě, já zakymácela a vrazila hlavou do stolu, který se povážlivě zatřásl, asi jako mozek uvnitř mé hlavy. Leknutím a možná i ostrou bolestí jsem na chvíli zavřela oči. Uslyšela jsem skoro až dívčí vyjeknutí a tříštění skla. Neslyšela jsem však žádný oslí smích, a tak jsem opatrně vzhlédla.

Pokustón tam seděl a šokovaně zíral na svůj předražený oblek, do kterého se vpíjela vodka a to zrovna v takovém místě, na které určitě nechtěl upozorňovat. V hlavě se mi okamžitě zrodil ďábelský plán na pomstu. V duchu jsem se škodolibě smála, ale navenek jsem nasadila lítostiví výraz.

"Panebože, promiň," zamrkala jsem řasami a položila mu dlaň do klína v předstírané snaze o usušení toho postiženého místa.

Překvapením se mu rozšířily zorničky a otevřel ústa na protest, ale nic z nich nevyšlo.

Umlčela jsem Tomlinsona, dneska už po druhé. V duchu jsem si připsala dalších pár bodů. Mezitím co on se trochu probral z transu.

"Hannah," pokusil se mi odstrčit ruku ze svého klína, "Han!" Přidal na intenzitě svého hlasu, stále nevěříc, svým vlastním očím.

"Já vím, Lou," pohlédla jsem mu soucitně do tváře, "je to tragédie."

Nenápadně jsem vymanila svou dlaň z jeho sevření a pokračovala dál ve své činnosti.

"Ale neboj se, já ti pomůžu." Zavrněla jsem sladce.

"Leda do hrobu," zavrčel zoufale, protože dobře věděl, že z toho není úniku.

"Ehmmm!!" Ozvalo se nečekaně někde nade mnou. Louisova tvář opět vypadala šokovaně, ovšem teď se z ní ještě vytratila veškerá barva a kdyby neseděl, nejspíš by to s ním seklo.

"Neruším?" Uslyšela jsem hluboký, drsný hlas. Pohlédla jsem ještě o úroveň výš. Zíraly na mě oči stejné barvy, jako ty Louisovi a i rysy oné tváře byly tak nápadně podobné.

Kriste Pane! Lepší představení jsem si nemohla ani představit.