My broken world A/B/O

1.

,,Zlato, vstávej!"

Otevřel jsem s velkou námahou oči a zamrkal, když mě oslepilo denní světlo. Nademnou stála máma s ustaraným výrazem ve tváři a třásla se mnou. Pootočil jsem hlavu a zjistil jsem, že ležím na pohovce, kde mě musel někdo přesunout, protože si moc dobře pamatuji, že jsem upadl na zem.

Opatrně jsem se posadil a sklouzla ze mě teplá vlněná deka. Kupodivu mě nic nebolelo jen jsem se uvnitř sebe cítil..jinak. Neumím to vysvětlit, ale cítil jsem, že se moje vlastní já od základů změnilo. A ten pocit mě opravdu děsil.

,,Co se stalo?" zašeptal jsem směrem k mámě a ta si přisedla na gauč. Vzala mou ruku do dlaní a začala ji hladit palcem.

,,To nikdo neví Louisi. Vypadá to, že v jednu chvíli omdlelo celé město," zavrtěla hlavou. ,,Nikdy jsem nic podobného neslyšela. Čekáme na nějaké zprávy, v televizi, v rádiu, kdekoliv..ale nikde se nevysílá. Jako by se najednou zastavil svět."

Z jejich slov se mi zježili chloupky na zátylku.

,,Jak dlouho jsi vzhůru?" změnil jsem raději téma.

,,Probudili jsme se všichni téměř ve stejný čas, asi před čtyřmi hodinami. Ty jediný jsi byl v bezvědomí tak dlouho," zamračila se máma.

,,Nemusíš si dělat starosti mami kvůli tomu, že jsem si pospal déle než ty. Měli bychom si dělat starosti kvůli tomu, proč jsme všichni omdleli ve stejný čas. Nejen naše rodina, ale všichni," připomněl jsem jí. Před očima se mi vynořil obraz mladého páru, který venčí pejska a zničehonic padnou na zem. Otřásl jsem se.

,,No konečně Louisi, vítám tě mezi živými," ozval se táta, který právě vešel s Lottie do obýváku. Sestra se šťastně usmála a pevně mě objala. Pohladil jsem ji po vlasech a s úlevou zjistil, že nejspíš není nijak zraněná.

Táta zkusmo zapnul televizi s beznadějným výrazem ve tváři. Chvíli se nic nedělo ale najednou se na obrazovce objevil muž v drahém obleku. Všichni jsme se nedočkavě obrátili směrem k obrazovce.

,,Občané. Nemusíte si dělat starosti. Právě jsme uprostřed velkého experimentu, který změní naše lidstvo k lepšímu a otevře před námi novou budoucnost," usmál se a my jen beze slova zírali. ,,Ujišťuji vás, že vaše dočasné bezvědomí vás nijak nepoškodilo na zdraví. Prosím, nepanikařte. Vyčkejte na příchod našich pracovníků, kteří vás brzy navštíví a odvezou na lékařskou běžnou lékařskou prohlídku. Vše vám bude vysvětleno později. Chovejte se klidně a ukázněně. Neprotestujte, nebojujte. A prozatím setrvejte ve svých domovech. Od této chvíle platí přísný zákaz vycházení." Muž se odmlčel a já měl pocit, že jeho ledové oči do mé hrudi vypálí díru. ,,Prozatím se s vámi loučím. Nashledanou." Po těchto slovech obrazovka potemněla.

Místností se rozhostilo ticho.

Máma si nejistě odkašlala.

,,Marku..co to znamená?" obrátila se na tátu. Na jazyku mě pálila ta samá otázka.

Táta klesl na pohovku, bledý jako stěna.

,,Já nevím miláčku. Ale ani za mák se mi to nelíbí."

,,O jakém experimentu to mluvili? Co s námi udělali?" zašeptal jsem vyděšeně. Byl vánoční čas, teď jsme se měli radovat z dobrého jídla, dárků a být všichni spolu. Místo toho to vypadá, že jsme se ocitli v noční můře.

,,Doufám, že se to brzy dozvíme," odpověděl táta.

A pak už jsme jen mlčeli a přemýšleli nad tím, co cizí lidé provedli s našimi těly.