My broken world A/B/O

4.

Po skromné večeři, kterou jsme dostali v místnosti, kde k nám poprvé promlouvali trenéři, nás hlavní trenérka Erin rozřadila do skupin podle čísel, od jedniček až po pětku. Moc se mi ulevilo, že je Niall se mnou ve skupině. Hned jsem vyhledal jeho ruku a on mi ji vděčně stiskl.

Ve skupině nás bylo asi 15. Všichni byli na první pohled zdraví, pocházející ze slušných poměrů a s krásným vzezřením. Prostě ceněné zboží. Udělalo se mi z toho špatně. Nacházel jsem se ve světě, kde o vaší budoucnosti nerozhodovala inteligence nebo dovednosti, ale krása, zdravotní stav a další věci, které se dříve nebrali tolik v úvahu. Ale pro nás omegy, to nejspíš bylo to, co rozhodlo o tom, kde skončíme.

To ale nikdo ještě netušil, že já se nehodlal vzdát.

--

Nikdo z nás nedostal svůj pokoj. Spali jsme v pěti místnostech, do kterých nás rozdělili podle čísel. Na zemi bylo 15 na první pohled nepohodlných lehátek s polštářem a lněnou přikrývkou. To bylo vše, nic víc se v místnosti nenacházelo.

,,Pohyb, pohyb, za pět minut zhasínáme!" křičela na nás Erin. Už teď jsem tu ženskou nenáviděl. Vypadala, že ji vyloženě těší se po nás všech vozit. ,,Každý si z tohoto pytle vezme spací úbor a svoje věci vloží do druhého pytle. Zítra dostanete nové oblečení."

Neochotně jsem se společně s Niallem šoural k pytli, z kterého jsme si vytáhli obyčejné bílé tričko a černé kalhoty na spaní, když v tom se vedle nás ozval hlas jedné z dívek.

,,Promiňte, ale kdy se budeme moci osprchovat?"

,,Na dotazy nemáš nárok, jedničko," usadila ji Erin. ,,Do umývárny půjdete, až to uznám za vhodné."

,,Ale já bych se potřebovala.."

,,Něco jsem řekla, jedničko!" zasyčela Erin a chytla dívku za bradu. Sledoval jsem, jak sebou děvče trhlo a vyděšeně těkalo očima po místnosti, jen aby nemuselo hledět na blonďatou ženu před sebou. ,,Ještě slovo, a potrestám tě pro výstrahu ostatním." S těmito slovy ji pustila.

,,Já mám jméno," zašeptala dívka a Erin ji uštědřila pohlavek. Nebyl asi nijak bolestivý, ale dívce to přesto vehnalo do očí slzy.

,,Jsi omega jednička. Tady je tvoje jméno naprosto nepodstatné," odsekla žena a dál sledovala dívku ledovýma očima. Ta už neřekla ani slovo, jen si tiše vyzvedla věci na spaní.

Všichni jsme se převlékli a oblečení vhodili do připraveného pytle. Něco mi říkalo, že svoje věci už nikdy nespatřím. Nejspíš je spálí, nebo tak něco. Podařilo se mi ukořistit lehátko hned na kraji, vedle Nialla. Když jsem ho ozkoušel, zaúpěl jsem. Bylo snad ještě víc nepohodlné, než vypadalo.

,,Zhasínáme jedničky!" ozval se ode dveří ženský hlas a vzápětí se v celé místnosti rozhostila neproniknutelná tma. Zhluboka jsem dýchal, protože mě začínala zachvacovat panika. Tmu jsem nenáviděl od malička, většinou jsem usínal s rozsvícenou lampičkou. A teď jsem byl bůhví kde, odtržen od rodiny a přátel, mezi lidmi kteří mi tvrdí, že mám v sobě nějaké vlčí geny a chtějí se mnou nakládat jako s kusem masa.

Z očí mi vytryskly slzy zoufalství a dal jsem si dlaň před ústa, abych nevzlykal nahlas. Nebyl bych jediný. Kousek ode mě ležela sotva 15letá dívka a usedavě plakala a šeptala jméno své matky. Sevřelo se mi srdce ještě víc. Měl jsem pocit, že brzy vybouchnu.

Už, už jsem chtěl vstát ze svého lehátka a něco udělat, běžet pryč, někam kde bude teplo, čerstvý vzduch a světlo, aniž bych domýšlel následky. Najednou se ze tmy ale vynořila teplá chlapecká dlaň, která sevřela mé zápěstí v konejšivém stisku.