My broken world A/B/O

14.

Tento díl je věnován @Haroldik, @CamStoran, @Nikohotonezajima a @daniellamendess ♥

Dívám se do temného prázdna, které mě obklopuje. Je tu strašidelné ticho, takové, které vám přímo trhá uši, a vy se modlíte, aby se ozval jakýkoliv zvuk.

Ta temnota mě dusí, svírá moje tělo a nechce opadnout.

A najednou se zableskne bílé světlo a já před sebou vidím usměvavou tvář mojí sestry, která ke mně natahuje ruce a chce mě obejmout. Chci k ní utíkat a sevřít ji v náručí, ale moje tělo je příliš těžké, nedokážu se ani pohnout.

,,Lottie.."

Lottie se na mě pořád usmívá, ale když vidí, že se nehýbu, její úsměv zmizí. Zamračí se na mě a odchází pryč.

,,Lottie, prosím vrať se!"

Moje sestra se náhle zastaví a otočí se ke mně. Ale už to není ona. Její blonďaté vlasy zmizely a nahradily je kratší, kudrnaté kadeře. Je vyšší. A její modré, laskavé oči zmizely. Teď hledím do temné zeleně, která mi nedovolí uniknout.

Je to Harry a drží v ruce bič.

,,Ne!"

--

,,Louisi, zlatíčko, probuď se!"

Je to Lisa, poznávám její hlas. Ale slyším ji z velké dálky. Nechápu, proč ke mě nepřijde blíž. Chci, aby byla se mnou. Ona je jediná, která mi může pomoci. Které v tomto domě věřím.

Na svých zádech ucítím letmý dotek, pronásledovaný palčivou bolestí. Unikne mi bolestný sten a pokusím se odsunout pryč o těch rukou, které mi způsobují bolest, ale nejde to. Nemůžu se ani pohnout. Nemůžu ani otevřít oči. Moje víčka jsou příliš těžké.

Jsem naprosto bezmocný.

Ale všechno se ve mě sevře, když kromě Lisy uslyším i mužský hlas.

,,Spí už dva dny. To jsem mu vážně tolik ublížil?"

,,Do ran se mu dostala infekce pane Stylesi. Má horečku a pravděpodobně halucinace."

Ve vlasech ucítím konejšivý dotek.

,,Potřebuji, aby se vzbudil. Musí se najíst."

Ozvalo se frustrované odfrknutí.

,,Jestli se do zítřka neprobudí, budeme muset zavolat doktora znovu. Na co mi jsou antibiotika, když je nemůže sníst? K sakru," zavrčel Harry a pak se ozvala hlasitá rána, jak za sebou zabouchl dveře.

Chtěl jsem se posadit, otevřít oči a říct Lise ať si nedělá starosti, že jsem v pořádku.

Ale prostě to nešlo. Moje tělo mě neposlouchalo.

Asi bude nejlepší, když zase usnu.

--

Tentokrát za mnou nepřišla jen Lottie, ale i máma s tátou. Rozplakal jsem se, když jsem je všechny uviděl. Tolik jsem chtěl k nim, chtěl jsem se schoulit i mámy jako kdyby mi bylo pět, chtěl jsem aby ona ošetřila moje rány a aby táta dohlédl na to, aby se ke mně Harry nedostal.

Ale než jsem donutil své tělo, aby se pohnulo, jejich obličeje se začali roztékat v děsivou hmotu, až zmizeli úplně.

Otevřel jsem pusu a začal jsem křičet.

--

,,No tak klid Louisi, klid."

Ten hlas přicházel opět z velké dálky, ale byl pro mě neznámý. Harryho hlas to rozhodně nebyl. Tento patřil staršímu muži, než je on.