My broken world A/B/O

31.

--Harry--

Když jsem přijel domů, už se stmívalo. Cestou jsem se zastavil ve svém městském bytě, kde se nacházelo útočiště pro moje temná tajemství. Smyl jsem ze sebe skvrny od krve a převlékl se do čistého, abych nevyděsil svou malou omegu.

Zaparkoval jsem na příjezdové cestě a s úsměvem na tváři vystoupil. Už jsem se nemohl Louise dočkat. Po dni plném stresu, jaký jsem měl dneska, byla moje omega tím nejlepším lékem. Hodlal jsem se s ním zavřít do ložnice a nechat ho, ať mě potěší a zbaví mě veškerého napětí tak, jak to uměl jen on.

Rozhodně nejsem žádný svatoušek a před Louisem jsem měl dost omeg. Některé z vykřičených domů, kam otec umisťoval pětky ze svého výcvikového centra, ale i náhodné omegy, které upoutaly mou pozornost. Málokdo mi dokázal odolat.

Ale i když jsem měl tolik milenců a milenek, nikdo mě nedokázal uspokojit tak, jako Louis. Nevím proč, nejspíš to bylo tím, že se nechoval jako ostatní. Nepadal předemnou vyděšeně na kolena a nepodlézal mi jen kvůli tomu, že jsem Styles. I když jsem miloval svou moc nad druhými, jiskra kterou v sobě měl a stále nevyhasla, mi prostě imponovala.

Možná že to, co se teď dělo je pro mě trest. Trest za to, že jsem zbavil tolik omeg nevinnosti a nedokázal jsem se ovládat.

S povzdechem jsem vešel dovnitř a sundal si černou bundu. Bethany ke mně i hned přispěchala, a s milým úsměvem si ji ode mě vzala.

,,Dobrý den pane Stylesi."

,,Zdravím Beth," odpověděl jsem odměřeně a rozhlédl se po tiché domácnosti. Hlasitě jsem nasál vzduch do nosních dírek, ale pach mé omegy jsem zachytil jen velmi slabě. ,,Kdepak je Louis?"

,,Šel se projít do zahrady, říkal, že vás pak máme za ním poslat," usmívala se dívka ale náhle se zamračila, když jí pohled padl na nástěnné hodiny. ,,Vlastně, je tam už docela dlouho.."

Zmocnila se mě neblahá předtucha. Na okamžik mě napadlo, že mohl omdlít, nebo se mohlo něco stát našemu miminku, ale spoléhal jsem na naše pouto, které mi nedávalo znát, že by mé omeze hrozilo nebezpečí. Ale ten divný pocit přetrvával.

Odstrčil jsem služebnou stranou a vběhl do zahrady. V šeru se zdála více strašidelná, než krásná.

,,Louisi?!" zakřičel jsem, ale odpovědí mi bylo pouze krákání hejna vran, které mi proletěly nad hlavou. Znovu jsem se zhluboka nadechl, ale Louisův pach jsem vůbec necítil.

Jakoby tu dnes ani nebyl.

Rychle jsem proběhl celou zahradu, i když jsem věděl, že je to marné. Byl jsem si víc než jistý, že tu není.

Ten malý parchant utekl. Utekl i s mým dítětem!

Rozzuřeně jsem se vrátil do domu a rukou smetl ze stolu první okrasnou vázu, kterou jsem uviděl. Slyšel jsem něčí výkřik, ale bylo mi to jedno. Služebnictvo si to odnese potom, za svou neschopnost. Teď je prioritou najít Louise.

Vyběhl jsem schody a vrazil do své kanceláře, kde jsem našel ve svém laptopu záznamy z kamer dnešního dne. Byl jsem šíleně naštvaný, ale můj vztek narostl do obrovských výšin, když jsem pozoroval Louise, jak mluví s Bethany, poté odchází do haly, nandává si boty a bundu a odkráčí ven jakoby nic.

Nemohl utéct daleko. Přeci nemohl jen tak, bez jakéhokoliv jídla, pití a vybavení doběhnout až někde, kde by se mohl skrýt.

Vůbec si neuvědomuje, co se mu může stát, a jak ohrožuje naše dítě! Co když ho potká nějaká alfa v rutu a ublíží mu? Nebo nedejbože narazí na skupinu vzbouřenců, a ti poznají můj pach a roztrhají Louise na kusy..