My broken world A/B/O

39.

Bylo to, jako by se zastavil čas.

A přesto ruch nemocniční chodby neutichl.

Sestry dál pobíhaly po chodbách, lékaři procházeli kolem s vážnými výrazy ve tvářích a pacienti se mátožně trousili sem a tam.

Jak můžou dál žít a dělat, jakoby se nic nestalo, když se mi očividně zhroutil svět?

Promnul jsem si hruď, v které stále sídlila ta sžíravá bolest a pocit prázdnoty. Trhavě jsem se nadechl a konečně sebral odvahu, zvednout k lékaři mého mate oči.

,,Co tím myslíte?" zašeptal jsem.

Muž si povzdechl. ,,Během operace nastaly komplikace. Louis začal prudce krvácet a ztratil hodně krve. Poskytli jsme mu krevní transfúzi a jeho stav je stabilizovaný, nicméně..dítě se nám zachránit nepodařilo."

Srdce se mi trhalo na kousky.

Naše dítě. Naše fazolka, která svázala náš komplikovaný vztah poutem, které nešlo jen tak rozdělit.

Kolik jsme si toho oba vytrpěli, když si Louis myslel, že chci naše dítě zabít, kolik úsilí ho stálo ukrývat se pryč z mého dosahu. Skrýval se ve sklepě, sám, vyděšený a nešťastný. Vše jen z lásky k našemu dítěti.

A teď bylo pryč.

,,Ne.." zachroptěl jsem zoufale a z očí se mi začali řinout potoky slz. ,,To nemůže být pravda. Musíte se mýlit."

,,Pane Stylesi, kéž bych vám mohl říct lepší zprávy, ale.."

,,Jak jste to mohli dopustit?!" rozkřikl jsem se vztekle. ,,Co jste k sakru udělali, že jste mě připravili o dítě!"

Lékař se zatvářil sklíčeně. ,,Nejsme si vědomi žádné chyby. Nikdy tyto komplikace nepředpokládal. Troufám si tvrdit, že to není naše chyba, ale chápu vaše pocity.."

,,Tak ona to není vaše chyba?" vyrazil jsem ze sebe téměř hysterický smích. ,,Chcete snad říct, že je to Louisova chyba?! Že to on zabil naše dítě?!"

,,To nikdo netvrdí.."

Vstal jsem a probodl ho nenávistným pohledem.

,,Tohle vám neprojde, věřte mi. Teď chci vidět svého mate."

,,Pan Styles ještě není ve stavu kdy by k němu mohli návštěvy.."

,,Myslím, že jsme si nerozuměli," procedil jsem skrze zuby. ,,Jdu za Louisem, a nikdo mi v tom nebude bránit, je vám to jasné?"

Lékař se pod mým pronikavým pohledem stáhl do sebe a mlčky přikývl.

,,Jistě."

Rázným krokem jsem se rozešel k Louisovu pokoji a cestou vytáhl mobilní telefon.

Vzali život mému dítěti. A já za to vezmu život jim.

--

Když jsem dorazil k Louisovi, už jsem si nedokázal hrát na tvrďáka. Už jsem nedokázal ovládat své emoce.

Ležel tam tak maličký a bezbranný, oči zavřené a malé dlaně sevřené v pěst. V nose měl hadičky, které mu dodávali kyslík, a z paže mu vedla další, do které v pravidelném intervalu odkapávala infuze.

Roztřásla se mi brada a musel jsem si rychle sednout, abych se nezhroutil na zem.

,,Lou.." vyrazil jsem ze sebe a uniklo mi dál dalších slz. Ne, nesmím brečet, prostě nesmím. Louis mě potřebuje. Potřebuje, abych byl pro něho silný, abych ho podržel a byl mu oporou. Nikomu nepomůžu tím, když budu brečet jako malé dítě.